Co dělá tesař nebo nástrojař děti často nevědí. Cílem kariérní poradkyně je dostat všechny žáky na střední

U nás ve škole začínáme s dětmi řešit jejich budoucnost dřív než v deváté třídě. Každoročně učím v osmičkách napůl s kolegyní předmět Svět práce a zdraví. Ona řeší tu část o zdraví, já tu druhou. Školní rok otvíráme tím, že se věnujeme aktivitám směřujícím k sebepoznání, sebehodnocení, částečně i sebeprezentaci. Potom se bavíme o tom, jaké profese kolem sebe vůbec máme. Osmáci kolikrát vůbec netuší, co přesně dělají třeba klempíři, svářeči, tesaři nebo nástrojaři, takže jsou to pro ně někdy dost překvapující informace. Mluvíme o tom, jaké osobnostní předpoklady a kompetence jsou pro výkon různých profesí třeba a že nemůže každý dělat vše, co by se mu líbilo.

Postupně se také seznamujeme se školami a obory, které se na nich nabízejí, učím studenty pracovat s atlasem škol. Většina našich dětí ví, kde máme v Děčíně gymnázium, obchodní akademii a učiliště, ale vzhledem k výborné dopravní dostupnosti našeho města se přece mohou rozhlížet i mnohem dál. Nakonec od nás děti odcházejí do Ústí nad Labem, Teplic, Mostu a čas od času i do Prahy. A když se blíží konec školního roku, začínáme řešit, jak napsat životopis, jak se ucházet o práci a co si ohlídat v pracovní smlouvě. Tato průprava v osmé třídě, kdy se s každým budoucím deváťákem vidím jednou za čtrnáct dní jednu hodinu, mi hodně pomáhá v tom, aby už do devítky šli trochu zorientovaní.

Konzultace, přihlášky, zápisové lístky i odvolání

Ta pravá práce kariérního poradce začíná v deváté třídě hned v září. Některé děti tou dobou už vědí, kam budou směřovat, jiné ale ještě tápou. V září a říjnu se snažím věnovat hodně času svému webu, studuji různé novinky například v oblasti přijímaček, nabízím konzultace. Kolem půlky října pořádám pro rodiče deváťáků informační schůzku o tom, co všechno jejich děti v příštích měsících čeká a na co je třeba se připravit. V listopadu a prosinci mám hodně napilno s konzultacemi k volbě povolání. Přicházejí samotné děti, přicházejí rodiče, někdy dorazí i společně. Žáci mi často říkají, že se o výběru střední školy radí doma, s kamarády i se mnou, aby si udělali co nejkomplexnější obrázek. To mi přijde fajn, když k tomu přistupují takto zodpovědně a s otevřenou hlavou. Pokud někdo vůbec neví, kam se vrtnout, posílám ho na úřad práce, kde mají k dispozici komplexní psychotesty profesní orientace, které jim napovědí. Většinou to ale bývají jen jednotlivci, s ostatními to dáme dohromady během konzultací ve škole.

Nejvíc práce mám v lednu, kdy vrcholí nápor konzultací a je třeba řešit přihlášky. Někomu je jen rozdám a potvrdím, ale máme i žáky, kterým doma rodiče moc nepomůžou. Když za mnou přijde někdo ze sociálně slabších žáků, tak mu pomůžu přihlášku vyplnit, aby si mohl být jistý, že má všechno v pořádku. Koncem dubna se už žáci dozvěděli, jak dopadli u přijímaček, takže některým pomáhám se zápisovými lístky, někde podáváme odvolání, pokud se žáci dostali na školu, kam chtěli míň. Letos máme naštěstí jen jednu dívčinu, která se nedostala ani na jednu školu, takže teď společně vymýšlíme a hledáme, kde se koná druhé kolo přijímacího řízení. Mým cílem je, aby každý z našich žáků příští rok někde studoval, a to i děti, které například za distanční výuky moc nefungovaly, jednou nebo dvakrát opakovaly ročník a opouštějí školu s nedokončeným základním vzděláním. I jim se snažím najít nějaký obor, který jim bude blízký, a zároveň v něm naleznou pokud možno i perspektivu do budoucna.

Co mě trápí? Vlastně jen nejistota, co bude dál

Vyplňováním papírů a konzultacemi ale kariérní poradenství u nás ve škole nekončí. V projektu, ze kterého škola kariérní poradenství hradí, jsou stanoveny akce, které musíme s dětmi absolvovat. My si jich u nás vymýšlíme i víc. Chodíme do podniků v okolí, chodíme na střední školy a učiliště, aby se žáci mohli porozhlédnout a prozkoumat terén. Některé školy jako třeba Střední škola lodní dopravy a technických řemesel u nás v Děčíně si nás zvou třeba na půl dne a žáci si můžou vyzkoušet, co obnášejí různé obory. Moje srdeční záležitost jsou návštěvy absolventů. Loni jsem měla deváťáky a letos jsem je požádala, jestli by o rok mladším žákům nepřišli sdělit svoje zkušenosti se střední školou. Udělali mi radost, dorazili skoro všichni, a jejich nástupci tak měli z první ruky ty nejdůležitější informace, včetně toho, jak se kde vaří v jídelně. Byla to super akce a takové máme každou chvíli.

Kariérní poradenství mě opravdu baví a naplňuje a myslím si, že má i velký přínos pro žáky. O to víc mě mrzí, že stát nás poradce nepovažuje za natolik podstatnou součást pedagogických sborů, aby na naše pozice natrvalo uvolnil peníze. Já mám od našeho ředitele slíbené, že ještě příští rok to nějak uděláme, ale co bude dál, to se neví. Možná bude muset mou agendu převzít zase zpátky výchovný poradce, tak jako to bylo dřív, před projektem na zavedení kariérového poradenství na děčínské základní školy. 

Helena Dušičková vystudovala vysokou školu technického zaměření, nakonec ale namísto v dopravě pracuje ve školství – už šestnáctým rokem učí chemii, fyziku a matematiku na Základní škole Děčín IV, kde je momentálně také třídní šesťáků. Kariérní poradkyní se stala před šesti lety, kdy se v Děčíně zaváděl projekt, který tuto pozici zřizoval na každé základní škole ve městě. Následovalo několikaměsíční školení a zkouška profesní kvalifikace, od té doby žákům pomáhá s volbou jejich profesního zaměření.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.