Kam se poděly zlaté české ručičky? Učňům chybí ambice, sebevědomí i potřebné dovednosti

Třicátník Petr K. se vyučil elektrikářem. Pracoval roky pro malou firmu, která renovuje restaurace a kavárny, a naučil se tak i truhlařinu a zednické práce. Kromě toho si bral menší melouchy v domácnostech a vše zvládal. Za covidu se ale jeho pracovní rovnováha začala hroutit. Firma oddalovala výplaty a Petra to přivedlo na myšlenku, že by mohl „dělat na sebe“. Díky velké poptávce po řemeslnících celkem snadno získal i větší zakázky, třeba rekonstrukci chalupy. Na vše nadšeně kýval, ale brzy narazil na své limity. Nedokázal si najít spolehlivé a stálé parťáky, bez kterých se do větších prací pustit nemohl. Koordinace složitějšího projektu se mu nedařila, stejně jako time management. Komunikaci se zákazníky také poněkud kazila jeho chudá slovní zásoba i pravopisné chyby. Termíny začaly klouzat, napětí ve vztazích rostlo. Když klienti Petra urgovali, zradily ho nervy a přestal jim brát telefon. Některým ani nevrátil zálohu na materiál. Jeho kariéra samostatného živnostníka tak šla rychle ke dnu. Zlaté ručičky Petr má, ale chybí mu další dovednosti, které jsou pro „práci na sebe“ nutné.

Škola jako odpadkový koš?

„Když jsem přešla z učiliště na gymnázium, všichni mi gratulovali, že jsem konečně tam, kde si zasloužím být,“ říká Petra Mazancová. „Jsem tady na gymnáziu mezi kolegy asi jediná, která má zkušenost s jiným typem školy,“ vysvětluje učitelka angličtiny na víceletém gymnáziu v Litoměřicích a předsedkyně spolku Učitelská platforma.

Podobně mluví i učitelka češtiny a tělocviku na základní škole v Kladně Šárka Eisová. „Před pár lety jsem se rozhodla jít učit tesaře, truhláře a zedníky na jedno blízké učiliště,“ říká. V té době to pro ni byla volba z nutnosti, nemohla si moc vybírat, ale neměla ani velké předsudky. „O to víc mě překvapila reakce okolí, včetně lidí z učitelských kruhů: ‚Cože, ty jdeš na učňák? Tam je přece ten největší odpad!´“ vzpomíná učitelka.

Špatná reputace učilišť není předsudkem, ale logickým důsledkem toho, že u českých učitelů nejsou tyto školy první, ale spíš poslední volbou. Stejně jako u žáků. Zatímco v zemích, jako je Švýcarsko nebo Německo, se na řemeslo hlásí i mladí lidé, kteří pak jdou studovat vysokou školu, české učňovské školy koncentrují prospěchově nejslabší žáky, často z nepodnětného prostředí a nefunkčních rodin. Skladba třídy i pedagogického sboru má na kvalitu školy zásadní vliv.

„V českých učilištích je 44 procent žáků v nejnižší z šesti úrovní gramotnosti testů PISA, která se již považuje za nedostatečnou,“ říká datový analytik Václav Korbel z CERGE-IDEA. Porovnával výsledky testů PISA u patnáctiletých žáků různých zemí, kteří se rozhodli pro učiliště. „Například švýcarští žáci učňovských oborů dosáhli v testech z matematiky a rodného jazyka nadprůměrného výsledku, zatímco čeští žáci hluboce podprůměrného,“ říká Václav Korbel.

Nikdy nic nedokážu

„Učňovské školství je magnet na nerovnosti a studijní neúspěch,“ glosuje analytik Jan Zeman z informačního centra EDUin. Je autorem kapitoly Auditu vzdělávacího systému 2021 věnované středním odborným školám a zejména jejich nematuritním oborům.

On a další odborníci se snaží veřejnosti vysvětlit, že na problém vzdělávacích nerovností a školních neúspěchů učňů se zadělává už na základní, nebo dokonce v mateřské škole. „Jsou to z velké části žáci, kterým rodina nepředala kladný vztah k učení ani nepodpořila jejich sebedůvěru. Základní ani střední škole se nedaří tuto mezeru dostatečně zaplnit,“ říká Jan Zeman.

Nedostatek víry ve vlastní schopnosti a s tím spojenou nízkou motivaci o něco ve škole usilovat pojmenovali belgičtí výzkumníci termínem „akademická marnost“. „Vyjadřuje skeptický postoj žáka k jeho studijním možnostem, jeho pocit, že se nemůže vyšvihnout,“ říká docentka Jana Straková. Akademička, která se zaměřuje na průzkum a popis nerovností ve vzdělávání, se se svými kolegy rozhodla míru akademického zmaru zkoumat u žáků různých typů českých škol. Výsledek potvrdil závěry belgických kolegů. „U žáků učilišť je pocit zmaru obzvlášť silný. Mnoho z nich si myslí, že oni a všichni lidé jejich sociální vrstvy nemají šanci to někam dotáhnout, a tudíž se o to ani nesnaží,“ říká Jana Straková.

…když mi nepomůže učitel

Její tým také zjišťoval, kde jsou zdroje tohoto poraženectví. „Ptali jsme se žáků devátých tříd, kteří mířili na učňovské obory. Nejdříve z neschopnosti vinili sami sebe, ale pak začali zmiňovat různé situace, kdy zažili neférové chování, podceňování nebo i ponižování ze strany učitele,“ vysvětluje Jana Straková. Pocit akademické marnosti s očekáváními učitele těsně souvisí. „Když si učitel myslí, že z žáka nic nebude, působí to do jisté míry jako sebenaplňující se proroctví,“ doplňuje výzkumnice. „Část problému učilišť by se vyřešila už jen tím, kdyby učitelé základní školy projevovali opravdový zájem o každého žáka a měli víru v jeho schopnosti,“ domnívá se.

Na učňovské obory za současné situace tedy přicházejí pasivní žáci, kteří se podceňují, a potkávají tam učitele, kteří neví, jak je „rozdýchat“. „Střední odborné školy mají problémů více, ale kdybych měl zmínit jen jeden, tak jsou to nízké ambice žáků, kteří míří na učební obory, a současně i nízké ambice jejich rodin. Mnozí učitelé si s tím nevědí rady,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. „Volají po tom, aby někdo zařídil, že žáci budou motivovanější, ale jen malá část z nich se zamýšlí nad tím, co pro to mohou udělat oni sami. Škola má a může znevýhodnění žáků, které si přinášejí z rodin, nějak kompenzovat,“ argumentuje. Česká školní inspekce podle jeho slov sbírá příklady škol, které se o to snaží, a úspěšně. „Tam se pak většinou dostavují i výsledky,“ dodává Ondřej Andrys.

Chybělo nadšení

Když učitelka angličtiny Andrea Svobodová popisuje učitelský sbor na učňovské škole, kde rok působila, říká: „Byli tam i lidé, kteří by nikdy učit neměli, učňáky někdy slouží jako zašívárny pro neschopné. Na druhou stranu jsem měla kolegy, kteří byli opravdoví profíci, fachmani, a měli chuť svou profesi někoho naučit, jen úplně nevěděli jak. To prostředí je opravdu náročné, plavete proti proudu. Jako kdyby těm dětem úplně chybělo nadšení a učitelé je pak berou jako ‚nestudijní materiál´“.

Jako čerstvá učitelka angličtiny na středním odborném učilišti svolila před čtyřmi lety k rozhovoru pro EDUzín, kde vztah učitelů k žákům na svém učilišti popsala kriticky. Andreiny kolegy to popudilo a vedení jí nakonec neprodloužilo smlouvu.

„Teď už bych se asi vyjádřila opatrněji a s větším pochopením pro samotné učitele,“ říká. „Sama jsem si vyzkoušela, jak náročná je učitelská profese, jaký nápor na psychiku to je, a to i když pracujete v daleko komfortnějším prostředí, než je učňák. Učila jsem pak i na základní škole, děti byly skvělé, a přesto jsem byla hrozně unavená,“ vysvětluje bývalá učitelka, která se stáhla do soukromého sektoru a pracuje jako lektorka.

Víc praxe do teorie, víc zážitků

„Gymnázium je didakticky daleko jednodušší než učiliště,“ míní Petra Mazancová. „Gymnaziální student bude poslušně opisovat z tabule prezentaci do sešitu, dokáže se k tomu motivovat. S takovým žákem učitel moc práce nemá. Automechanik to dělat nebude, na toho musíte jít jinak,“ říká učitelka.

„Brala jsem ohled na to, že se chtějí učit jen praktické věci, a ne literaturu, ale nechtěla jsem na to úplně rezignovat,“ popisuje Šárka Eisová. Jako češtinářka zvlášť silně vnímala, že všeobecné vzdělání by nemělo minout ani žáky učilišť, protože malá slovní zásoba a pravopisné chyby je budou v životě diskvalifikovat. „Chodila jsem se dívat, jak pracují se dřevem, abych je mohla pochválit, a výměnou jsem je prosila, aby vzali na milost literaturu, a pak jsme spolu i četli. Uvěřili mi, že to s nimi myslím dobře,“ říká učitelka.

Některé školy se snaží udělat teoretickou výuku co nejvíc praktickou a přiblížit ji osobní zkušenosti žáků. „Všechny předměty vztahujeme ke gastronomii,“ říká ředitel Střední školy gastronomické Adolpha Kolpinga Jiří Cočev. Žáci tak snadněji nacházejí ve výuce smysl. „Díky tomu se navíc jako učitelé i více chápeme, musíme spolupracovat jako mezioborová komunita.“ Jeho školu si vybrala Česká televize ve spolupráci s informačním centrem EDUin jako vzorové učiliště do seriálu Jak se dělá dobrá škola.

Praktická výuka na této škole je přímo napojená na zakázky, které škola umí získat, a odbyt výrobků tak zase dodává smyl práci ve školních dílnách. „Ve strojírenství je to zřejmě jinak než v gastru, ale u nás jsou učni pod dobrým vedením schopni již v prvním ročníku vyrobit produkt, pro který máme zákazníka. To jim zvedá pocit sebehodnoty.“

„Mezi učiteli i žáky cíleně podporujeme lídry, jádro tahounů, které pak strhne ostatní,“ vysvětluje ředitel, na co škola klade důraz. Zdůrazňuje, že je velmi důležité, aby učitelé na učilišti měli svou profesní hrdost a tu žákům předávali. „A za druhé – musí to s nimi umět. Na učení jdou často děcka, kteří potřebují naši soucitnou pomoc, naši empatii,“ říká ředitel jmenované církevní školy. „Snažíme se jim vštěpovat náturu vítěze, podpořit jejich sebevědomí.“

Šárka Eisová se zase svým žákům snažila školu zpestřit zážitky, kterých jinak v jejich životě moc nebylo. „Často si už musejí vydělávat, vyzvedávají sourozence, jejich život není bezstarostný. Když jsem viděla, že je někdo po noční, tak jsem ho nechala spát,“ vzpomíná. Jako tělocvikářka zorganizovala návštěvu skateparku, jako češtinářka zavedla děti do divadla. Na přání žáků šla třída do zoo. „Předtím škola žádné výlety nepořádala, ale my jsme se vypravili až do francouzského Dijonu,“ říká. „Odtud pak přijela výprava francouzských učňů k nám a naši kluci je vodili po Kladně.“

Radši půjdu do Lidlu

„Mizí střední stav řemeslníků, lidí, kteří jsou kreativní a samostatní. Pokud se něco nezmění, budeme například schopni navrhovat krásné stavby, ale nebudeme je umět postavit,“ říká Drahoslav Matonoha, který působí jako ředitel střední odborné školy Akademie řemesel v Praze Na Zeleném pruhu.

Naděje leží v plánované reformě středních odborných škol, jak ji avizuje základní dokument rozvoje českého školství Strategie 2030+. Jedním z cílů je zlepšit praktickou výuku. Na standardech, které by její kvalitu definovaly, se zatím pracuje. Ještě letos ale ministerstvo školství plánuje spustit webovou stránku s dostupnými analýzami a studiemi trendů v odborném vzdělávání.

Když se ambiciózní reforma, která vyžaduje zásah na mnoha místech, nezdaří, absolventi učilišť budou i nadále vylétat do profesního života nepřipravení a budou si hledat místa, která velkou samostatnost ani fortel nevyžadují. V současnosti čtyřicet procent lidí s výučním listem ve věku do třiceti let nedělá to, čím se vyučili. Takovou cestou šlo i dost bývalých žáků Šárky Eisové: „Někdo dělá v Lidlu ve skladu, jiný sekuriťáka, holky jsou prodavačky, hodně děcek šlo do fabriky, máme tu Lego, někdo se živí brigádami,“ vybavuje si osudy svých bývalých žáků češtinářka, která s nimi pořád udržuje přátelské vztahy.

V kontaktu s bývalými žáky z učiliště je i Petra Mazancová: „Nakonec jsou to víc oni než gymnazisté, kdo se mi i po letech ozývají. Nedávno mi jeden psal s tím, že se dostal na policejní akademii. Vám jsem to chtěl říct – svěřil se mi – vy jste věřila, že na to mám.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.