Co dělají učitelé o prázdninách? Učí se učit – třeba matematiku podle Hejného. Reportáž z letní školy

Je 1. července, teploty už v 10 ráno atakují rekordy, pražské sídliště Dědina je v tomhle počasí vylidněné. V atriu místní základní školy posedává ve stínu asi padesátka mužů a žen nejrůznějšího věku. Naslouchají instrukcím, které jim udílí tým žen v tričkách s nápisem Nebojme se učit jinak. Právě tu začíná letní škola učitelů matematiky zaměřená na metodu podle profesora Hejného.

Vyberte si dílnu, jakou potřebujete

„Letní školy mají v Česku velkou tradici,“ říká jedna z pořadatelek Eva Bomerová, která právě na Dědině působí jako učitelka. „Učitelé, kteří se chtějí zlepšovat a hledají inspiraci a sdílení, si jistě vyberou bez ohledu na to, jaký předmět učí. My s kolegyněmi na letních školách zaměřených na matematiku metodou Hejného lektorujeme už téměř deset let. V posledních třech letech je náš lektorský tým už samostatně organizuje a každé prázdniny máme i několik turnusů.“

Učitelé mezitím tvoří hada, který se vydává po schodech do patra. V učebnách jsou pro ně připraveny semináře a dílny na nejrůznější témata, z nichž si každý den mohou vybírat. Geometrie pro 2. stupeň, Hodnocení, Autobus, Slovní úlohy, Krokování… Poslední jmenovanou vede hned v pondělí ráno Martina Josefová, učitelka ze ZŠ Ratibořická v Praze. Zatímco se asi desítka učitelek usazuje do lavic, začíná Martina svou prezentaci.

Jen si tak trochu zakrokovat

„Aby děti byly schopné pochopit krokování, musejí mít zkušenosti s tím, že něco pomíjí, a také s rytmem. Ze začátku se tedy učíme, že co krok, to tlesknutí. Schválně, pojďte si to zkusit,“ vybízí Martina publikum a deset párů rukou začne vytleskávat: „Kdo-tu-dří-má-pod-pe-ři-nou-za-spal-Ton-da-vlast-ní-vi-nou…“

Brzy přichází na řadu i krokovadlo, na němž se střídají dvojice učitelek. „Zkusme si krokování s tleskáním,“ vybízí Martina a dodává: „Tleskat může buď ten, co krokuje, nebo zbytek třídy. Aspoň je nějak zaměstnáte.“ Během práce s pracovními listy sdílejí učitelé konkrétní situace ze třídy. Řeší, jak zadávat dětem pokyny, aby byly jednoznačné, nebo jak zabavit děti, které už při nástupu do školy zvládnou sčítat a odčítat.  „Krokování slouží i k tomu, aby se děti naučily hledat různá řešení a dodržovat podmínky. Učí se i používat termíny jako právě tolik, nejméně, nejvýše,“ vysvětluje Martina Josefová výhody matematického prostředí.

Mezi účastnicemi dílny je i Eva Jungwirthová, Martinina kolegyně ze ZŠ Ratibořická. Matematiku zatím učí klasicky. „Vlastně teď kombinuji obě metody. Nejsem si v Hejného matematice ještě úplně jistá, ale děti mě vedou k tomu, že chci hledat nové a zajímavé způsoby, jak učit. Proto jsem taky tady,“ usmívá se drobná blondýnka, která se od září těší na nové prvňáčky a čerpá pro ně inspiraci.

„Ne všichni naši účastníci učí matematiku Hejného metodou. Není to ani podmínkou účasti na letní škole,“ vysvětluje za organizátorky Eva Bomerová. „Vidíme ale, že jsou to většinou lidé, kteří jsou otevření, zapálení a nadšení pro to, aby dětem učivo dokázali zprostředkovat jinak. Máme tu lidi z Moravy, ze severních Čech, z Vysočiny. Někteří už tu jsou třeba počtvrté, což nás samozřejmě těší. Často se děje, že k nám přijede učitel z jedné školy a příští rok s ním přijedou další. Většině z nich navíc účast platí právě jejich škola, i když tu máme i takové, kteří se tu ve svém volnu vzdělávají za vlastní peníze.“

Kolik jen lidí tím autobusem jelo?

Eva Jungwirthová se po krátké přestávce přesouvá na další dílnu, věnovanou tentokrát matematickému prostředí autobusu a novým typům příkladů, které se objevují v čerstvém vydání učebnic. Devadesátiminutovku vede Jitka Michnová, nadšená matikářka, která se v posledních letech soustředí na přípravu budoucích učitelů v programu Učitel naživo. S pomocí kolíčků a papírového autobusu hned uvádí účastníky dílny do problematiky. Kolik lidí nastoupilo, vystoupilo, kolik jich jelo který úsek cesty? Autobus cestuje po třídě a učitelé vyndávají a přidávají kolíčky.

„Když se někdo ztratí, nedává pozor, spadne mu tužka a uteče mu to, co uděláte?“ ptá se Jitka Michnová a učitelé odpovídají – začneme znovu, nezačneme znovu a pro příště lépe ošetříme pravidla… Debata běží dál a učitelé zapáleně sdílejí své tipy pro práci se třídou. „Prosím vás, musíme se shodnout na tom, co to znamená, že je někdo cestující. Říkám vám, že s dětmi budete zaručeně řešit, jestli je možné, aby někdo během cesty zemřel nebo porodil. Jo, a jakmile řeknete, že máte na mysli platícího cestujícího, hned vám vpálí, že za psa se taky platí,“ zdůrazňuje Jitka Michnová a učitelé se smějí.

Když dostanou pracovní listy, nejprve každý pracuje sám a pak si navzájem kontrolují výsledky. „Tady kolegyně prošla přesně tím, čím si při dobře vedených hodinách procházejí děti. Obhajovala svůj výsledek, ostatní jí oponovali a vysvětlovali, a pak sama přišla na to, kde udělala chybu,“ upozorňuje Jitka Michnová a na závěr semináře sdílí veselou historku: „Jel jednou pan profesor Hejný metrem a vidí malou holčičku, jak si počítá nastupující a vystupující lidi. Udělalo mu to radost, šel za ní a ptá se: Copak to počítáš? A holčička se na něj otráveně podívala: To bys nepochopil!“

Není to o jen metodě, ale především o učiteli

Letní škola na Dědině běží až do čtvrtečního odpoledne, v neděli navečer se celý tým na dva týdny přesouvá do krkonošské Rokytnice. Na programu jsou nejen čistě matematické dílny a semináře, ale také obecnější témata, jako je respektující komunikace se žáky, plánování hodiny nebo formativní hodnocení.

„To, co si děti z hodin odnášejí, není jen otázkou metody, ale především učitele a jeho přístupu k výuce a k dětem. Budeme rádi, když u nás načerpají nové nápady, které se pak objeví v jejich hodinách, ať už je vedou jakýmkoliv způsobem,“ dodává Eva Bomerová. „Už 1. července mi tady jeden pan učitel řekl – ať už je září, nemůžu se dočkat, až to s dětmi vyzkouším. Tak pro takovéto chvíle tu letní školu pořádáme.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.