Okřikováním žáků učitel jen ztrácí čas. Stále více škol volí pozitivní přístup a jasná pravidla

„Když přicházím učit třeba do třídy k deváťákům, stává se, že se na pozdrav postaví jen část třídy a zbytek klidně zůstane sedět a nerušeně si vykládá,“ říká Monika Kynclová, učitelka češtiny a výtvarné výchovy a zároveň ředitelka ZŠ Most, Zlatnická ulice. „Samozřejmě, na první signální mi lehce stoupne tlak a mám chuť sedícím vynadat. Radši se ale zhluboka nadechnu a věnuji pozornost těm, kteří stojí: díky, Martine, díky, Klárko, že jste mě tak hezky pozdravili. Funguje to lépe, a ostatním to dává jasný vzkaz, co od nich příště očekávám.“

Škola, kterou Monika Kynclová vede, se nachází uprostřed proslulého sídliště Chanov na okraji Mostu, které obývají většinou Romové. Učit tu je někdy výzva i za normálního stavu, natož během pandemie. Klidné prostředí pro učení a jeho udržování je tu velkým tématem. „Loni jsme jako jedna ze tří škol v ČR byli osloveni, zda se nechceme stát pilotní školou pro zavádění nového programu na podporu správného chování ve školách známého pod zkratkou PBIS. Vcelku bez váhání jsme se rozhodli, že do toho jdeme,“ popisuje Monika Kynclová.

Jak přiznává, jen málo lidí (a učitele nevyjímaje) je nastavených na to, aby si všímali dobrého chování, které je možné a vhodné ocenit. Většina si spíš všímá toho, když se někdo správně nechová, a pak přistupuje k pokárání nebo trestu. „Jenže po nějaké době to přestává být efektivní, a navíc učitelé ztrácejí drahocenný čas v hodinách neustálým umravňováním žáků a dohadováním se o tom, co je a není povoleno a proč. Často se také stává, že se liší požadavky jednotlivých učitelů, což je pro děti matoucí,“ vysvětluje.

Jasné vize, pravidla a ocenění pomáhají ke změně

Chanovská základní škola se stala jednou z těch, které v Česku pilotují projekt PBIS (Positive Behavior Interventions and Supports – podpora pozitivního chování žáků). Přichází z USA, kde se ve školách uplatňuje už zhruba posledních třicet let. „Cílem je, aby se normy správného chování ve škole zautomatizovaly, aby je každý znal a dodržoval. Učitelům se tím uvolní ruce pro výuku a žákům to přinese pocit bezpečí a předvídatelnější prostředí,“ vysvětluje Anna Kubíčková z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), která projekt v ČR koordinuje.

Důležité je, že projekt pokrývá jak „velké vize”, za nimiž stojí celá škola, tak i jednotlivosti v chování každého žáka. „Učitelé si nejdřív vydefinují základní koncepty, které jsou pro jejich školu důležité – například respekt, bezpečí, zodpovědnost. A k nim potom stanovují pravidla pro jednotlivá místa ve škole, třeba pro jídelnu, chodbu, třídu. Důležité je, že pravidel není moc a jsou formulována pozitivně,“ vysvětluje Anna Kubíčková.

Pravidla se pak vyvěsí na místech, jichž se týkají, a žáci si prakticky nacvičí, jak vypadá správné i nežádoucí chování. „Ve školách se pořád dokola řeší, že žák má být připraven na hodinu a po chodbách se nelítá. Navíc ne každý učitel má stejná očekávání, a co někoho nechává chladným, vytáčí jiného do ruda, a pro některé děti je těžké se v tom orientovat,“ dodává Kubíčková.

Důležité ale také je, že se celá škola a všichni učitelé musejí přepnout do „pozitivního módu“. Nejde o to si nevhodného chování nevšímat, ale věnovat cíleně větší pozornost tomu, když se dětem daří. Pracuje se s přístupem, že každé dítě se v podstatě chce chovat správně a mít dobré vztahy, ale někteří z různých důvodů nevědí, jak na to. Mohou mít ADHD, poruchy chování nebo třeba vyrůstají v nestabilním prostředí, což vede k problémům se sebekontrolou. Předvídatelné prostředí, jasná pravidla a pozitivní přístup pomáhají i těmto dětem. Navíc právě ti, kteří mívají problémy s kázní, nejvíc potřebují pochvalu a ocenění, když se jim daří. 

Distanční výuka je pro zpevňování norem náročná

„Pro nás bylo výzvou formulovat očekávání pozitivně. Nakonec se nám to podařilo, a máme pravidla typu Chodím pomalu a vpravo nebo Trávím přestávku na svém patře,“ popisuje Monika Kynclová. „Když se děti vrátily v září po prázdninách do školy, dokonce se nám i podařilo si bezpečné a vhodné chování nacvičit, třeba na těch chodbách. Samozřejmě lépe to šlo s malými, osmáky a deváťáky už nadchnete těžko,“ směje se. „Jenže pak jsme stáli před otázkou, jak PBIS překlopit do distanční výuky.“

Pravidla napsaná na chodbách a v jídelně osiřela a učitelé teď přemýšlejí, jak své žáky motivovat ke správnému chování online. Přes internet se učí jen druhý stupeň, mladší si chodí pro pracovní listy a úkoly do „výdejního okénka“, každá třída v určený čas. 

Možná trochu překvapivě tu nemají tak často problém s tím, že by děti trpěly nedostatkem přístrojů – mají chytré telefony, škola zapůjčila tablety a některé rodiny získaly i počítače od firemních dárců. „Samozřejmě se snažíme oceňovat aktivitu dětí. To, že se připojí, při hodině mluví, že vydrží až do konce a neodběhnou si třeba udělat čaj. Jenže co s těmi, kteří se nepřipojují, nebo se sice připojí, ale s vypnutou kamerou, a na vyvolání neodpovědí? To je otázka, nad níž se teď budeme všichni učitelé online scházet,“ dodává ředitelka Kynclová.

V hodině nahrávám jen se souhlasem vyučujícího

Koncept PBIS je blízký i ZŠ a MŠ Velké Hamry v Libereckém kraji, ačkoliv se škola do pilotního projektu nepřihlásila. „Jasná pravidla a očekávané chování jsou cestou, která vede ke zlepšení školního klimatu. Jde nám o to, aby ve třídách bylo vhodné prostředí pro učení,“ vysvětluje zástupkyně ředitele Kateřina Mannová. „Základními hodnotami naší školy pro tvorbu pravidel jsou slušnost, spolupráce a bezpečí, a snažíme se, aby se tyto koncepty promítaly do jednotlivých pravidel. Jasně formulovaná pravidla nám pomáhají v tom, že se na ně můžeme odkázat, pokud je někdo porušuje, a navíc – jak doufám – jejich dodržování vyžadují a oceňují všichni naši učitelé.“

Stejně jako v Chanově řeší i ve Velkých Hamrech, jak se postavit k pravidlům v době covidové. I tady mívají žáci během výuky vypnuté kamery, pořizují záznam hodiny a následně ho umisťují na sociální sítě nebo při hodinách chatují. I tady se škola rozhodla aktivně reagovat a zaměřit se na podporu očekávaného chování.

„Nastavili jsme například pravidlo Usmějeme se na sebe. Děti si zapnou kameru a je vidět, že jsou přítomné a připravené na výuku,“ popisuje zástupkyně Mannová. „Když na mě žák na chatu bez pozdravu vybafne a něco po mně chce, připomenu mu školní pravidlo Jsem slušný – pozdravím. Musím říct, že se chování dětí v online prostoru za uplynulý půlrok velmi zlepšilo.“

I ve Velkých Hamrech je pro učitele výzvou formulovat pravidla pozitivně a oceňovat jejich dodržování. Například se hodně nadřeli s pravidlem, které by upravovalo nechtěné nahrávání hodin a možnou kyberšikanu učitelů i spolužáků. „Nakonec jsme přišli s pravidlem V hodině nahrávám jen s výslovným souhlasem vyučujícího. Protože když jde dítě k zubaři, není přece problém, aby mu učitel nebo někdo ze třídy nahrál hodinu, pokud o tom pedagog ví a ostatní souhlasí. Před několika měsíci jsme ale záznamy části hodiny objevili na sociálních sítích. Dívka to nemyslela zle, ale porušila už tehdy známé pravidlo, a teď z toho bude mít ředitelskou důtku. Děti musejí vidět, že to myslíme vážně, a porušení pravidel s sebou nese důsledky,“ vysvětluje Kateřina Mannová.

Nejde o revoluci, stačí evoluce

„Samozřejmě, někdo by mohl namítnout, že myšlenka: když se děti dobře chovají, pochválíme je, vůbec není nová, že k tomu přece není potřeba nějaký program z USA,“ říká Anna Kubíčková z ČOSIV. „A souhlasím s tím, že nejde o žádnou revoluci.“ Podstatné je, že když se škola rozhodne inspirovat se tímto programem, je třeba, aby všichni učitelé táhli za jeden provaz a sjednotili svůj přístup k žákům.

„Nám pomohlo to, že jsme si pojmenovali hodnoty, za nimiž stojíme, a očekávání, jak je naplníme. Když jsme svědky nevhodného chování, máme na co se odkázat. Hlavně je pro nás ale důležité se každý den soustředit na to, abychom nezapomínali chválit. To totiž není vůbec samozřejmé. Já sama jsem si na své desky s přípravami nalepila papírek s písmeny PBIS, abych to měla pořád na očích,“ říká Monika Kynclová ze školy v Chanově. Denně se teď snaží hledat mezi svými žáky někoho, koho by mohla ocenit.

„U dětí, které často ‚zlobí‘, si většinou moc nevšímáme, když jsou chvíli hodné, a tak si pozornost začnou zase získávat zlobením. Když je však chválíme za dobré chování, předem jim dáváme pozornost, což se jim brzo zalíbí,“ dodává Anna Kubíčková z ČOSIV.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.