Co jsem objevil během dlouhé jarní karantény: na sítích si neodpočinu a seznam úkolů jsem si začal psát postaru na papír, říká učitel - influencer

Progresivní učitelská komunita, ke které patříte, se na ředitele, kteří zakázali mobily ve škole, dívá, nebo aspoň dívala dost kriticky. Říkám si, jestli ale nemají v něčem pravdu, byť to řešení nevypadá úplně elegantně. Co třeba výzkumy, které dokazovaly, jak moc se mění soustředění podle toho, jestli má člověk mobil poblíž a obrácený displejem nahoru, nebo obrácený displejem dolů. A nejlepší to je, když je mobil v jiné místnosti…

Já to ve třídě dělám tak, že na začátku hodiny dám telefon na katedru, daleko od sebe, a říkám, že kdo se chce přidat, může se přidat, ale nevyžaduju to a nechávám děti s tím naložit, jak uznají za vhodné, dokud s tím někdo vyloženě neotravuje a neruší ostatní. Zažil jsem i to, že když někdy děti mobil odevzdávaly, při nějakých příležitostech, a sociální tlak byl tak velký, že se přidali i ti, kterým se evidentně vůbec nechtělo, bylo u těchto dětí jasně vidět velkou nervozitu z toho, že mobil najednou není v kapse. Osobně jsem rád, že mi iphone měří čas strávený o obrazovky a čas u různých aplikací a každé pondělí mi to hodí přehled. Je moc užitečné se na to koukat. Učím se tím něco o sobě. Když jsem psal diplomku, ověřil jsem si, že když jsem si dal na hodinu mobil do letadlového režimu, byla to úplně jiná efektivita práce, než když jsem ho nechal online. Nebetyčný rozdíl.

Můžeme tedy podle toho, jak se sami cítíme a jak osobně bojujeme s větší či menší závislostí na mobilu, usuzovat na to, jak to mají děti? Jsou víc ohrožené než my, protože se samoregulaci teprve učí?

Zdá se mi, že děti, které učím, moji sedmáci, mají k technologiím úplně jiný vztah než my dospělí. Já vlastně ani nevím, jak oni tohle vnímají. Možná je to tak, že pro ně všechny ty notifikace ze sociálních sítí jsou natolik přirozenou součástí života, že to na ně působí jinak než na mě. A zároveň jsem opravdu mnohokrát zažil, že s mobilem umí pracovat jako se zdrojem, ve výuce, něco si najdou, mobil odloží a zpracovávají zadání. Možná jsou pokročilejší než my, a méně náchylné k závislostem. Kdoví. V tomhle ohledu si nedovolím mít nějaké silné stanovisko, už jen proto, že vidím, jaký je rozdíl v tom, jak vnímají sociální sítě mí rodiče a jak je vnímám já.

Je asi banální tohle zmiňovat, ale stejně mě to vždy fascinuje: když jedu ve vlaku, vidím hodně dětí zcela pohlcených tabletem nebo mobilem, zatímco my jsme jako děti koukali z okna…

Sorry, ale to se nedívejte na děti, ale na dospělé, ti to mají stejně.

To je pravda. Rozdíl je pro mě v tom, že tihle dospělí možná ještě zažili kontakt s reálným světem, od kterého je nic neodlákávalo. Nestane se teď, že přirozený svět už pro tyhle budoucí dospělé nebude vůbec zajímavý? A co z toho vyplývá?

Nedokážu na to odpovědět. Je fakt, že jsem zažil situace, kdy jsme někam jeli s dětmi a ony lovily pokemony tak usilovně, že by úplně klidně nenastoupily do tramvaje. Jsem dost velký technooptimista, ale tohle bylo prostě moc. Vidím tu hranici, kdy mi to přijde moc. Což jsem si dřív nemyslel, že se mi stane. Pamatuju si jiný zážitek. Byli jsme na výletě a spali jsme na půdě, hlídal jsem primány. Všichni koukali do těch svých mobilů a já si říkal „to je hrozný“. Tak jim povídám „a co polštářová bitva?“ A oni na to „a to můžeme?“ A bylo to najednou atraktivnější než ty obrazovky. Je našim úkolem učitelů a obecně dospělých ukazovat dětem cestu k přirozenému světu. Uvidíme, jak to dopadne.

Samozřejmě že děti se chovají podle nás víc, než si myslíme. Daleko víc. Generace, která to sama nemá zvládnuté, přenáší tiky a neurózy dál.

Jo, koloval k tomu takový obrázek, na FB. Dvě holčičky s maminkami. Jedna maminka drží knížku, druhá mobil. A jejich děti to samé. Kolemjdoucí se ptá té s knížkou: Jak se vám to povedlo?

Četl jste knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera?

Začal jsem to číst, ale nedočetl. Provokovalo mě to, možná částečně i to byl z mé strany nějak defenzivní postoj, ale přišlo mi, že autor viditelně ohýbá fakta tam, kde je chce mít. Přijde mi, že k téhle problematice existují hodnotnější texty. V našem prostředí je píše třeba Ondřej Neumajer nebo Bořivoj Brdička.

Já jsem si myslela, že jsou to spíš propagátoři IT technologií než jejich kritici.

Myslím, že píší vyváženě a na rizika upozorňují. Brdičkovy texty během koronakrize byly v tomto ohledu dost zajímavé. Zkrátka, knížku jsem nedočetl, i když některé pasáže mě zaujaly. Zmiňovaly se tam průzkumy, ze kterých vyplývá, že používání navigace nás zbavuje schopnosti se orientovat v prostoru, což si asi každý může vyzkoušet sám na sobě, já to tedy tak mám. Když jedu podle gpsky, tak moc nevnímám, kudy jedu. Ani nekoukám po krajině. Jednou se mi stalo, že jsem takhle krásně bezmyšlenkovitě dojel k brodu. Dál už nevedla vůbec žádná cesta. To navigace byla ještě taková externí krabička, nebyla v mobilu. Takže teď, když jedu na výlet, snažím se jezdit bez gpsky. Možná odbočím blbě, ale nebudu mentálně odříznutý od okolního světa. Kdežto když jsem třeba teď o víkendu jel fotit svatbu do jedné středočeské vesnice, tak to mi gpska samozřejmě přišla vhod, protože jsem to místo potřeboval rychle najít.

Ještě v něčem děláte krok zpět z virtuální reality směrem do té fyzické?

No, třeba u psaní. Já strašně škrábu, proto jsem si vždycky rád dělal to do list v mobilu, který mám navíc propojený s notebookem. Teď jsem to nahradil obyčejným papírovým blokem, kam si píšu úkoly rukou. Mám ho na stole, splněný úkol přeškrtnu propiskou – a zjistil jsem, že mi to přináší daleko lepší pocit, než když jsem to dělal v mobilu. Ještě před třemi lety bych tomu nevěřil. Proč bych něco takového dělal, když je přece efektivnější to mít v tom mobilu? Prostě docházím k tomu, že i papír a tužka má své místo ve světě vyspělých technologií. Možná to zní naivně.

Před pár desítkami let se o technologiích říkalo, že nám vytvoří prostor v životě, volný čas, protože vše bude jednodušší. Nepočítalo se ale s tím, že si toho budeme nabírat tím pádem víc. Vše se zrychlilo a času je najednou ještě méně… Online svět je invazivní, těžko se mu uniká. Nabízí člověku různé možnosti, jak se zlepšovat, a taky víc možností, jak se s druhými srovnávat, s čímž souvisí to první, že by se měl pořád zlepšovat… A i když to nedělá, není od toho svobodný, někde v hlavě má, že by měl. Nemá to konce a nedá se nad tím mávnout rukou.

Nevím, co na to říct. V karanténě jsem si zavedl takový rituál offline čtení. Ráno jsem si udělal kafe, vyřídil jsem nějaké emaily. Pak jsem si sednul, vypnul jsem hodinky, mobil dal pryč a hodinu nebo dvě jsem si četl knížku. Odbornou literaturu. Takže jsem pracoval, ale bez onlinu na pozadí. A teď se to snažím držet. Když mám ráno víc času, tak si udělám kafe a snídani a otevřu si Respekt. Mobil nechám v jiným pokoji a je mi tak dobře. Snažím se obecně míň číst v mobilu a víc z papíru. Pamatuju si na podobnou věc z minulosti. Měl jsem jedno takové psychicky náročné období a dělal jsem to, že jsem vždycky v tramvaji cestou do školy četl knížku. Přesně jsem věděl, jak dlouho bude trasa trvat a dělalo mi to hrozně dobře, cítil jsem se odpočatý. Kdežto když sedím na gauči a projíždím Instagram, Twitter a Facebook, je to sice fajn, ale odpočatě se při tom necítím.

Proč není snadné změnit směr a chování skupinově?

Na to je podle mě snadná odpověď. Co vnímáme jako selhání, to si necháváme pro sebe. Občas mi někdo napíše, že ho inspiruje, co píšu na sociální sítě. A když třeba na Twitter napíšu, že jsem něco podělal, tak dostávám zprávy od lidí, že je to překvapilo, že si nemysleli, že já vůbec něco v té třídě podělám. To mi přišlo děsivé. To je přece logické, že něco podělám. Teď na konci korony jsem sbíral od učitelů inspirativní podněty a můj kamarád mi povídá: „Nic inspirativního nemám, jsem z toho jen unavený a smutný.“ A já jsem si říkal, tohle je člověk, který umí a spoustu věcí má vyřešených. Když se takhle cítí on, jak se cítí strašná spousta těch dalších? Na tom jsem si uvědomil to, že pokud sociální sítě používám jako učitel, který promlouvá k dalším učitelům a je docela sledovaný, tak musím mluvit i o neúspěchu a frustraci. Moje učitelské sebevědomí přece nevyplývá z toho, že bych si budoval image neomylnosti. Mám vyřešená i rizika, která jsou spojená s tím, že ukážu svou slabost. Můžu si to dovolit. Když pak v některých diskuzích čtu na sebe hejty, nic to se mnou nedělá.

Opravdu?

Opravdu ne. Když jsem byl v DVTV a pak jsem si četl diskuzi pod videem, tak jsem se cíleně zaměřoval na hejty. Skrývá se v nich často nějaká zpětná vazba, kterou by mi člověk z mého okolí neřekl. Ve chvíli, kdy na někoho působím jako arogantní pitomec, tak je dobré se nad tím zamyslet. Jednou jsem pedagogický profesionál a musím umět zpětnou vazbu přijímat. Snažím se z toho navíc vytěžit něco užitečného pro sebe. Když někdo napíše, že jsem smrkáč, který si potřebuje něco odžít, ok, je to jeho názor. Nebo když mi někdo jiný napíše, že bych neměl veřejně vystupovat, když jsem taková nula. Já si myslím opak. Že bych právě měl veřejně vystupovat ve chvíli, kdy jsem ochotný ukázat, že jsem v něčem nula. Protože je dobře, aby ostatní viděli, že každý má své limity. A že v tom nejsou sami, že to ještě kvůli tomu nemusejí vzdávat.

Souhlasím, že přiznat chybu je osobně i společensky velmi ozdravné. V prostředí, které na to není zvyklé, se ale člověk může dostat do nevýhody, dají mu to „sežrat“. Autenticita má někdy negativní následky. To je asi vysvětlení toho, proč lidi nejdou s kůží na trh. Je dobré, když jim v tom někdo jde příkladem. Zároveň to ale může udělat asi jen člověk, který si je jistý i svými kvalitami.

Je fakt, že o některých svých selháních bych asi veřejně nepsal. Co dáváme ven, není skutečný život. Když jsem psal nějaké první posty o koroně, někdo mi napsal: „Mám depku z toho, jak to zvládáš, protože já to nikdy jako ty zvládat nebudu.“ A to mě vyděsilo. Tohle pro mě bylo velké varování. Napsali mi to dva, a já si říkal, že jich bude určitě víc, co si to myslí. V tu chvíli mi natvrdo došlo, že pokud tam píšu o svých úspěších, nemůžu lidem zůstat dlužný i ty neúspěchy. Že to je poctivé.

Daniel Pražak vystudoval učitelství biologie a dějepisu na PedF UK, studuje doktorát na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK, angažuje se v hnutí Otevřeno, které usiluje o proměnu přípravy učitelů, pracuje na ZŠ Strossmayerovo náměstí.

Rozhovor vyšel původně v Deníku N, pro který byl napsán. Předplatitelé si jej mohou přečíst na TOMTO ODKAZU.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.