Covid boří tradice. Letos budou Vánoce bez babiček, říkají české maminky v zahraničí

Hana Budišová Colombo žije s dcerou a manželem v okrese Bergamo v Itálii, kde pracuje jako učitelka hudby. Při jarní vlně koronaviru patřila tato oblast k nejpostiženějším v Evropě a nejspíš i na světě, život se tu prakticky zastavil. Na podzim začaly počty nakažených opět stoupat a italská vláda rychle sáhla k omezením. Vleky na horách stojí, noční život se nekoná. 

Itálie: Než přijde vakcína, nebudeme se setkávat

„Na podzim vyhlásila vláda lockdown, až do začátku prosince jsem nesměla jezdit ani do vedlejší vesnice do hudební školy. Teď už můžu, ale musím mít potvrzení, že cestuji za prací nebo vzděláváním,“ vysvětluje Hana. 

O vánočních svátcích a na Nový rok nikdo nesmí opustit město, kde žije, odjet se smí pouze za prací. Návštěvy příbuzných jsou omezeny na péči o staré a nemohoucí, a to jen v minimální možné míře. „Vláda velmi doporučuje nepořádat žádná velká rodinná setkání, na jaká jsme tu běžně zvyklí. Musím říct, že to většina lidí dodržuje. My jsme se rozhodli, že se setkáme pouze po malých skupinkách a jen na chvíli, s ohledem na třiadevadesátiletou tchýni a švagra kardiaka,“ vysvětluje Hana Colombo.

Italové museli od základu změnit zvyky. V restauracích v postiženějších oblastech funguje jen rozvoz nebo výdejní okénka, platí zákaz nočního vycházení (normálně od 22 do páté hodiny ranní, na Nový rok od 22 až do sedmé ráno). Návštěvy ze zahraničí musejí podstoupit desetidenní karanténu. Obchody jsou otevřené, ale o víkendu je možné koupit pouze potraviny a velká nákupní centra jsou úplně zavřená. 

„Dokud nebudeme očkovaní, žijeme jen na dálku. Na Vánoce jsme zvyklí jezdit na Moravu, letos to ale není možné. Dcera tedy zůstane bez své milované babičky, což se malé holčičce těžko vysvětluje. Je to smutné, ale doufáme, že příští rok bude lépe,“ dodává Hana Budišová Colombo.

Lucembursko: Jdeme cestou doporučení

V Lucembursku žije s manželem a dvěma syny Martina Fleig. „Lucembursko jako jedna z mála zemí v Evropě nešla během podzimu do druhého lockdownu – navzdor mnoha pozitivním případům i úmrtím spojených s covidem. Nicméně premiér Xavier Bettel prosadil názor, že dokud je situace v nemocnicích únosná, není třeba zemi znovu zavírat. A situace v nemocnicích zřejmě únosná zatím je, protože opatření jsou v porovnání se zbytkem Evropy spíš mírná,“ popisuje Martina Fleig.

Omezení ale platí i v Lucembursku, například zákaz nočního vycházení od 23 do 6 hodin, výjimkou jsou návraty z delších cest a například i dojíždění za prací. Od 26. listopadu jsou také zavřené restaurace a bary, stejně jako kulturní instituce a fitcentra. Konat se nemůžou ani besídky ve školách, vánoční večírky ve firmách, ani adventní trhy, což se města snaží vynahradit alespoň bohatým osvětlením. Obchody a služby fungují. 

„Řada firem se přizpůsobila omezenému fungování, a tak chodím do kanceláře jen dvakrát týdně, zbytek odpracuji z domu. Školy a školky jsou otevřené a jedou v celkem normálním režimu, včetně tělocviku a plavání. Gymnázia najela na střídání polovin žáků ob týden. Roušky ve školách jsou povinné pro děti od šesti let, takže můj mladší syn ji mít nemusí, ale starší ano. Sundat ji může v lavici nebo na hřišti o přestávce, ale myslím, že to nedělá. On tu roušku moc nevnímá – musím mu každý den cestou ze školy připomínat, že už si ji může sundat,“ vysvětluje Martina.

Ani rodina Fleigových se letos do Česka nepodívá, i když babička plánuje dorazit alespoň na prodloužený víkend před Vánoci. Jediné omezení, které vláda ohledně Vánoc vyhlásila, se týká návštěv: domů si rodiny mohou pozvat maximálně dva lidi, kteří spolu navíc musejí sdílet domácnost. „To bude pro mnohé rodiny dost omezující, včetně nás. Na druhou stranu se žádné domovní prohlídky nekonají a myslím, že i vláda ví, že to o Vánocích mnoho lidí poruší. Při poslední tiskové konferenci premiér a ministryně zdravotnictví apelovali na lidi, aby byli o Vánocích soudní a rozumní. A tak to v Lucembursku prostě je celou dobu. Například oproti sousední Francii se tady méně zakazuje, ale spíš se vydávají doporučení a vláda doufá, že lidi vezmou rozum do hrsti a budou se chovat zodpovědně,“ dodává Martina Fleig.

Anglie: roušky tvrdě hlídá policie

Ester Stiborová se synem Tomášem bydlí už několik let v Anglii, momentálně v přístavním městě Kingston-upon-Hull. I devítiletý Tomáš je zvyklý trávit Vánoce v Česku, což se mu letos nepodaří. „Anglie je rozdělená na zóny podle toho, jak je kde závažná covid-situace. Ve Skotsku a v Irsku mají vlastní dělení,“ vysvětluje Ester.

První zóna je na tom nejlépe, má nejvolnější režim, kdy se roušky nosí jen v MHD a vnitřních prostorách, restaurace mají otevřeno do 22 hodin – ovšem pouze na jídlo, sednout si jen tak „na jedno“ možné není. Obchody a služby fungují víceméně bez omezení. Ve druhé zóně jsou restaurace otevřené jen do 20 hodin a je omezen počet lidí, kteří se mohou setkávat – venku jde o šest lidí, uvnitř pouze dvě rodiny, které společně tvoří „bublinu“ a nesetkávají se s nikým jiným. Ve třetím stupni jsou zavřená kina, divadla a zábavní podniky a veškerá stravovací zařízení mohou prodávat pouze přes rozvoz nebo „okénka“. „V prvním stupni momentálně jsou jen některé odlehlé ostrovy, zbytek je na tom hůř. Podle toho, v jakém stupni se oblast nachází, se buď konají, nebo nekonají například oblíbené adventní trhy,“ vysvětluje Ester.

Lockdown byl v Británii do 3. prosince, v předvánočním období omezení zvolnila, ale počítá se s tím, že 25. a 26. prosince bude vše zavřené. Co bude po Vánocích, se teprve uvidí, Británie je ale jednou z prvních zemí, které už rozjely očkování. „Musím říct, že Britové jsou velmi disciplinovaní. Například roušku na veřejnosti nosí prostě každý. Ona to i policie dost drsně vyžaduje. Kdo nemá speciální kartu potvrzenou lékařem, toho policisté okamžitě řeší a pokutují. Navíc Britové obecně nejsou extra družní, takže jim omezení kontaktů tolik nevadí,“ říká Ester. 

Školy jsou v provozu a děti do jedenácti let v nich nemusejí nosit roušky. Můžou mít dokonce i tělocvik, ovšem celý den pak tráví ve sportovním oblečení místo uniformy, aby se nemusely převlékat. Nicméně, jak podotýká Ester, ani britští školáci si letos moc neužijí. „Děti si nesmějí dávat dárečky ani přáníčka. Nosívali jsme do školy cukroví, ale letos to není možné. Zrušené jsou besídky, protože se při nich zpívá, jí a pije. To mi přijde smutné, ale jsem ráda, že aspoň děti chodí do školy, když už nemůžou svobodně trávit čas s kamarády.“

Libanon: Covid není hlavní téma, máme jiné starosti

Zatímco v Evropě se řeší hlavně omezení spojená s koronavirem, na Blízkém Východě je problémů víc. Monika Saadeh žije se dvěma dětmi v Libanonu, její manžel za normálních okolností pracuje v Nigérii a za rodinou dojíždí. „Tady to bylo těžké už před covidem,“ říká Monika. Země se nachází ve vleklé hospodářské i politické krizi, navíc se stala novým domovem statisíců uprchlíků ze sousední Sýrie. 

„Loni v říjnu se konala velká stávka a děti jsou od té doby s přestávkami v podstatě doma. Uprchlíci se prý pomalu vracejí do Sýrie, protože tady začíná být ekonomická situace neúnosná už i pro místní. Odhaduje se až šedesátiprocentní nezaměstnanost, takže mnozí lidé už nemají ani na jídlo. Neexistuje tady žádná sociální síť nebo podpora, takže i když vláda vyhlásí lockdown, lidé si prostě nemůžou dovolit firmu nebo obchod zavřít úplně.“ 

Na koronavirus v Libanonu reagovali zejména povinností nosit roušky, bez nichž skutečně nikdo nesmí vkročit do nemocnice, obchodu nebo na úřad. „V nemocnicích není místo, navíc docházejí i léky a zdravotnický materiál. Hodně Libanonců pracuje v zahraničí a domů posílají peníze, jenže banky umožňují vybírat jen místní měnu a eura i dolary mění v nevýhodném kurzu,“ popisuje Monika. 

Její dcera Anna navštěvuje katolickou školu, syn Lukas chodí do školky. Ta má výjimku ministerstva, takže může být otevřená, jinak jsou prakticky všechny zavřené. „Moc vánočních akcí se tu konat nebude, jen mše v kostele a snad i na náměstí něco menšího se Santa Clausem. My se ale přesto na Vánoce těšíme. Máme už od začátku prosince ozdobený stromeček, protože tady se to tak dělá. Manžel je už od května s námi doma a pracuje na dálku, což je fajn. A navíc – samozřejmě s negativními testy – přiletí velká část jeho rodiny, která je normálně rozesetá po arabských zemích i v USA. Věřím, že si to užijeme,“ dodává Monika Saadeh. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.