Dějepisářka z Jihlavy neučí o dinosaurech ani o pěstních klínech. Důležitější je rok 1989, říká

Kde a co všechno vlastně učíte?

Aprobovaně učím francouzštinu a dějepis na obchodní akademii, neaprobovaně jsem teď několik let učila i češtinu a občanskou nauku budoucí ošetřovatele na střední zdravotnické škole. U nás v Jihlavě se totiž čtyři střední školy spojily do jedné, která má teď asi tisíc studentů a název na čtyři řádky (směje se). Francouzštinu učím jako třetí jazyk, ale od září se těším, že se po nějaké době otevře i jako druhý jazyk. Naše „obchodka“ se hodně zaměřuje právě na jazyky, dva tu mají všichni studenti, někteří si ale vybírají ještě i třetí jako povinně volitelný předmět.

Jak se vám učí francouzština jako třetí cizí jazyk? To už je spíš takový kroužek…

Moc příjemně. Nic nás nikam netlačí, můžeme si vybírat, co, kdy a jak budeme dělat. S kolegyní španělštinářkou jsme se dohodly, že si svůj školní vzdělávací program napíšeme tak, že se budeme orientovat hlavně na takovou tu turistickou dovednost. Studenti si jazyk volí na předposlední a poslední ročník, takže ve třeťáku se naučíme výslovnost, která je ve francouzštině poněkud náročná, a naprosté základy. Ve čtvrťáku navážeme turistickými dovednostmi, třeba jak se zeptat na cestu.

Vzhledem k tomu, že si nemusím lámat hlavu s požadavky k maturitě, můžu si dovolit výuku pojmout jako pootevřené dveře a nalákání i na francouzskou kulturu. Máme také rodilou mluvčí, sice jen na dvě hodiny jednou za čtrnáct dní, ale i tak věřím, že to má pro studenty velký přínos. Dřív jsem měla dohodu s regionálním centrem Hodina H z Pelhřimova, odkud nám byli ochotni „zapůjčit“ mladé dobrovolníky ze Španělska a Francie. Pro všechny to byla výzva, těm cizincům bylo maximálně dvacet let a najednou stáli před třídou prakticky stejně starých lidí a měli se nějak domlouvat. Bylo to zajímavé.

Francouzština má pověst těžkého jazyka. Mají ten pocit i vaši studenti?

Obtížnost je vysoká hlavně hned na začátku, zejména kvůli výslovnosti. Když se chcete naučit francouzsky, pár hodin ve škole nestačí, musíte dělat víc. Já se to studentům snažím ulehčit tím, že si společně doporučujeme písničky a seriály, na školní digitální platformu jim dávám další cvičení a materiály, aby se mohli učit víc, než zvládneme ve škole. Další možností je pak intenzivní kontakt s rodilými mluvčími. Já sama jsem se začala učit v osmi letech ve třetí třídě, hodně mi pomohlo vyjet do Francie a zjistit, že se tam mluví úplně jinak, než jak jsem se to učila ve škole. Když jsem se na něco zeptala, neodpovídali mi jako z učebnice. Studenti také dřív nebo později zjistí, že sice prošli celou učebnicí, zvládnou vyplnit správně cvičení, ale to neznamená, že znalosti umějí používat. Maximálně je proto podporuji v tom, aby se snažili komunikovat. Nejdeme po chybách, ty prostě děláme všichni, ale snažíme se vyjádřit.

Myslíte, že takové to soustředění na gramatickou správnost je jedním z důvodů, proč se ani po letech učení pořádně nedomluvíme?

Ve školách se pořád hodně učí tímto způsobem. Vy něco říkáte, učitel vám do toho skáče a říká „počkej, to bylo špatně, oprav se“. Kolikrát to zkusíte, než vás to úplně otráví? Můžeme a musíme si říct, jak se vyjádřit lépe, ale hlavním cílem přece je předat si nějaké informace. U nás třeba místo zkoušení u tabule mají studenti prezentace. Připraví si povídání na jakékoli téma, mohou si vzít k ruce i materiály, třeba poznámky nebo plakát. Chvíli mají monolog a potom si povídáme. Doptávám se, abych se ujistila, že se to jen nenašprtali zpaměti. Zejména v prvním roce studia je tato prezentace hodně motivační, protože je zřetelně vidět pokrok. V září neřeknou nic a v lednu už se umějí představit a říct o sobě základní informace. Ten posun je obrovský.

Chodí k vám někdy i studenti, kteří si na jazyky vůbec nevěří?

Určitě, nejsou všichni super motivovaní. Stane se, že na ně prostě nevyjde předmět, který by si bývali přáli víc, nebo prostě jen volí menší zlo. Nevýhoda je to hlavně u francouzštiny jako druhého, tedy povinného cizího jazyka, kde se jde víc do hloubky, už se nám tam objevují časy a gramatika je složitější. Někoho se mi podaří přesvědčit, že má smysl zabrat, u někoho je to těžší. Pokaždé se ale snažím, aby student v hodinách opravdu pracoval a aby měl opravdu možnost se zeptat. K trénování slovíček používám bílé tabulky s fixou, které mají v oblibě učitelé matematiky na prvním stupni. Proč by ne? Hned vidím, kdo se chytá nebo nechytá, můžu dát zpětnou vazbu.

Stává se vám někdy, že se studenti před sebou navzájem stydí mluvit?

Určitě stává, ona ta francouzská výslovnost není snadná. A nikomu není příjemné se s něčím takovým trápit před ostatními, máme strach, že se úplně ztrapníme. Dost často vidím, že někdo zvládne třeba větu písemně, ale radši nemluví. Všichni to v sobě máme, tu obavu, že se shodíme, že uděláme chybu a ostatní se nám budou smát.

Co s tím děláte?

Je hrozně důležité budovat opravdu bezpečné prostředí. V hodinách se učíme, že se neposmíváme ani nepošklebujeme, když to někomu zrovna nevyjde. Samozřejmě co se děje mimo, to už moc neohlídám. Sama vím, že než vám naskočí to francouzské RRR, může to trvat i roky; spousta Čechů se už o něj ani nesnaží, protože mají pocit, že to nemůžou zvládnout. Důležité je, že když vidím, že někomu to U a R prostě nenaskakuje, necháme to na nějakou dobu být, aby si ten student zbytečně nevytvořil úplný blok.

Kromě francouzštiny učíte taky dějepis. Jak se vám učí na obchodní akademii?

Na obchodní akademii máme na poměry středních odborných škol slušnou hodinovou dotaci dvě hodiny v prvním a dvě hodiny ve druhém ročníku, což je skvělé. U zdravotníků máme dokonce jen jednu hodinu v prváku! S kolegou dějepisářem jsme si řekli, že první rok věnujeme „vybraným kapitolám z historie“ do první světové války. Neprobíráme tudíž žádné dinosaury ani pěstní klíny, to opravdu nepovažujeme za nutné. Druhý rok věnujeme dějinám dvacátého století.

Není to někdy náročné v tom, že tato etapa dějin následně otvírá v rodinách těžká témata?

Z pohledu našich studentů i sametová revoluce je pravěk, už proto tomuto období musíme věnovat maximum času. A že jsou to někdy těžká témata, s tím souhlasím, ale prostě to k nám patří. Když mluvíme o vyhnání sudetských Němců, tak jsou to dějiny tohoto kraje, tady se to odehrávalo a mnoho rodin tu žije v domech po odsunutých Němcích. Je to naše minulost, před kterou nemá smysl zavírat oči. Věřím, že když budou rozumět minulosti, lépe zvládnou rozeznat propagandu či manipulaci. Nemusíme chodit do detailů, máme na to i dost málo času a ne vše jsou ve svých šestnácti letech schopni vnímat. Někdy mě ale fakt děsí, že si pletou Opletala s Palachem. Prostě to byl „nějakej student, co blbě umřel“.

Ufff...

Nemá smysl se z toho nějak hroutit, musíme ale přemýšlet, co s tím. Teď jsem si třeba objednala učebnici Soudobé dějiny, která je badatelsky orientovaná, a jsem z ní nadšená už po prvním prolistování. K mému nadšení přispěl i online kurz od Nakladatelství Fraus. Chci se s ní naučit pracovat tak, abych vedla studenty co nejvíc k přemýšlení. Já sama nejsem zapojená v pilotním projektu na moderní výuku Dějepis+, ale hodně s jeho principy souzním a přijde mi smysluplný. Snažím se studenty přimět k samostatnému objevování. Najdu třeba nějakou karikaturu, ukážu jim ji v hodině a bavíme se o tom, co jejím vytvořením a zveřejněním autor sledoval. Nemusejí všechno vědět, spoustu věcí si najdou, ale ať si dokážou udělat názor. Třeba teď jsme se bavili o kolonialismu a mně přišlo důležité, aby si uvědomili, že kdybychom to řešili z pohledu Afričanů, tak bychom mluvili o násilí a ničení, zatímco při pohledu z Evropy máme málem pocit, že jsme ty „divochy“ v podstatě zachránili. Náš pohled je nutně omezený.

Jak se srovnáváte s tím, že podle některých učitelů je potřeba výuku dějepisu „nahustit“ mnoha a mnoha daty?

Já se od tohoto snažím oprostit. Teď jsme třeba předělávali školní vzdělávací program, takže jsem si vzala k ruce očekávané výstupy pro obchodní akademie, a řeknu vám, že tam není zmíněn jediný panovník a jediná bitva. Takže to „nahuštění“ si naprostá většina učitelů dělá sama! Je to na nás učitelích, jak bude výuka vypadat. Já se třeba snažím, aby pracovali ve skupině, něco objevovali, diskutovali mezi sebou. A potom pro zájemce na školní digitální platformu připravím odkazy, videa, cvičení, aby mohli jít dál. Takto to zatím dělám od začátku distanční výuky a pak se to uplatnilo i v prezenční výuce s francouzštinou i dějepisem. Studenti se s tím teprve učí zacházet a samozřejmě ne všichni se tam dívají. Ale s tím se musí počítat.

Vy jste tedy teď učila čtyři roky na učilišti. Jaké to bylo?

Odcházím s těžkým srdcem, ale musím, budu nově výchovná poradkyně a už bych to nezvládala. Občanská nauka byla v pohodě, je hodně úzce spjata s dějepisem, navíc to jsou taková povídací a otevírací témata. V češtině jsem musela řešit, že mají budoucí ošetřovatelé hrozně málo hodin, takže jsme se soustředili fakt jen na ty praktické věci. Zkoumali jsme, jaké jazykové prostředky používají blogeři a youtubeři, každý měl vymyslet a druhým co nejlépe „prodat“ svou dezinformaci. Musím totiž říct, že učit tyto děti pro mě byl velký krok stranou z mé sociální bubliny.

V čem?

Když začala válka na Ukrajině, skoro okamžitě začali chodit s tím, že je to hrůza, jak mají uprchlíci zoo zdarma a přitom mají nové adidasky, drahé mobily a hezká auta. Prostě opakují to, co jim řeknou doma, ale jejich ukrajinský spolužák, který tu s nimi už dlouho studuje, byl dost překvapený, co najednou slyšel. Oni nejsou zlí, ale neumějí rozpoznat manipulaci. Informace čerpají ze sociálních sítí. Hodně jsem s nimi řešila mediální výchovu, a to mi bude chybět, moc mě to bavilo.

Na adresu učilišť často slýcháme velkou kritiku. Vnímají to i vaši studenti stejně?

Oni se cítí méněcenní. Už ze základní školy přicházejí jako ti neúspěšní, nejlepší známky mívají trojky. Kolikrát jsem se jim snažila něco vysvětlit, ale oni říkali „my to stejně nepochopíme, my jsme blbí, netrapte se s námi”. To mi přijde šílené. Sami se rovnou hodnotí jako „odpad“, jako „jenom ošetřovatelé“. Hodně jsme společně pracovali na jejich sebevědomí a na rozhledu, aby prostě třeba věděli, že Pandora není jen značka náramků.

Soňa Havlíková vystudovala Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Učí francouzštinu a dějepis na Obchodní akademii, Vyšší odborné škole zdravotnické a Střední odborné škole zdravotnické, Střední odborné škole služeb v Jihlavě. Ve škole působí také jako interní mentorka. V roce 2021 se stala Učitelkou Vysočiny, rok poté postoupila do finále ceny o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize Czech Republic. Jako cenu získala kurz od koučink Akademie Libchavy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.