Děti neopravujeme ani netrestáme, říká vedoucí střediska výchovné péče

V České televizi běží seriál Ochránce a jeden z dílů popisoval agresivní a problémové dítě ve škole, kde si s ním nevěděli rady. Jak se takové dítě stane vaším klientem? 

Pokud někdo (rodiče, škola nebo kurátor) vyhodnotí, že se dítě projevuje nestandardně, může dát rodičům doporučení na návštěvu střediska výchovné péče. Stejně tak se rodiče mohou obrátit na takové středisko sami, pokud mají pocit, že se ve výchově svých dětí dostávají do situací, které je znejišťují nebo se kterými si neumějí poradit. My spolupracujeme vždy s celým rodinným systémem. V praxi to znamená, že na konzultace dochází celá rodina a všichni její členové jsou do řešení situace vtaženi. Jsme preventivní zařízení, spolupráce je dobrovolná a bezplatná. Spolupracujeme i s OSPODem, který k nám doporučuje klienty nejenom na ambulantní spolupráci, ale i k realizaci dvouměsíčního dobrovolného preventivně výchovného pobytu.

Někdy asi zjistíte, že problém je skutečně v rodině, že se tam třeba objevuje násilí nebo špatné vztahy. Jak získáváte rodiče ke spolupráci, aby neměli pocit, že je označujete jako „špatné rodiče“?

S rodiči spolupracujeme vždy. Pokud se objevuje problém u člena rodiny, ovlivňuje to celý rodinný systém. Přítomnost rodičů, osob, které se na výchově dětí podílejí, je v celém našem poradenském nebo terapeutickém procesu nezastupitelná. Jsou našimi partnery, protože oni znají své dítě nejlépe. Zároveň je chování dítěte ovlivňuje, „problém“ každý vnímá a popisuje jinak. My nabízíme neutrální pohled, bezpečné prostředí, naslouchání a společné hledání řešení situace. Pokud je někdo označován za „špatného rodiče“, není motivovaný ke spolupráci. Naším velkým úkolem je, abychom rodiče ke spolupráci získali, navázali s nimi vztah, který je pro terapeutický i poradenský proces tou nejbazálnější podmínkou. Pokud někdo chce něco měnit, základním předpokladem je, že musí chtít.

Jak to vypadá v praxi? Jak můžete dětem pomoci, pokud i nadále zůstávají ve svém toxickém rodinném prostředí?

Pro spoustu našich klientů je „pomáhající“ už to, že jim někdo naslouchá, že se o ně zajímáme, neoznačujeme je jako problémové. Nabízíme pravidelné terapeutické nebo poradenské konzultace. Trváme na přítomnosti všech, kteří v rodině žijí. Pokud jsou pravidelné ambulantní konzultace nedostačující, domlouváme se na realizaci dvouměsíčního dobrovolného preventivně výchovného pobytu. Jeho součástí je plnění povinné školní docházky, režimová terapie, pravidelnost a nutná pravidelná spolupráce s rodiči či osobami odpovědnými za výchovu. Učíme klienty a jejich rodiny nové zkušenosti. Zkušenosti z pobytu si mohou rodiny přenést do běžného života a může to být začátek změny. Děti „neopravujeme“, ale nabízíme všem možnost dělat věci jinak s podporou odborného personálu tak, aby se všichni členové rodiny měli lépe. Samozřejmě jsou naše možnosti limitované nastavením rodiny ke změnám. Roli hraje i sociokulturní prostředí, ze kterého rodina vychází.

Ve zmiňovaném seriálu Ochránce byla popsána situace, že rodiče spolužáků a vlastně i škola chtěli, aby problémový žák odešel jinam. Jaká je realita? Chtějí školy se středisky výchovné péče spolupracovat, nebo se opravdu chtějí takových žáků spíše zbavit? 

Pokud mám vycházet z našich zkušeností, tak jsou rozmanité. Jsou školy, které ochotně doporučují návštěvu střediska, kooperují a hledají cesty, jak konkrétnímu dítěti s obtížemi pomoci. Jsou ale samozřejmě školy, které odborníky zvnějšku odmítají. Myslím, že to spíše pramení z nedostatku informací o střediscích výchovné péče. Dost pedagogů vnímá střediska jako pasťáky nebo vězení pro děti. Konzultacemi, dobrovolným pobytem ve střediscích své žáky straší, vnímají střediska jako represi, ne jako pomoc. Bohužel i v roce 2021 je informovanost o střediscích výchovné péče velmi špatná. 

A nemáte třeba pocit, že by situaci škol i samotných problémových dětí opravdu zlepšilo, kdyby bylo víc škol pro děti s poruchami chování?

Rozhodně by našim klientům a jejich rodinám pomohlo, kdyby měli možnost výběru a volby při hledání školy. Výhodou těchto škol by mělo být podporující a chápající prostředí s dostatkem odborného personálu, malý počet dětí ve třídách a individualizovaný přístup k dětem s ohledem na jejich obtíže a možnosti. My „našim” rodinám často doporučujeme malé, spíš vesnické školy, kde bývají ředitelé a učitelé naklonění tomu, že zkusí zvládnout i dítě, kterému se jinde nedařilo. Osobně by mi přišlo vhodné, aby se u běžných škol budovala opravdu funkční poradenská pracoviště, kde by byl etoped, psycholog, výchovný poradce, a všichni byli nastaveni vstřícně vůči dětem, které potřebují pomoc. 

Tereza Polesná vystudovala na PedF UK speciální pedagogiku – poradenství. Absolvovala výcvik v systemické rodinné terapii, výcvik v psychoanalyticky orientované párové a rodinné terapii. Od roku 2003 pracuje ve Středisku výchovné péče ve Slaném, od roku 2007 na pozici vedoucí střediska.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.