Děti se musí naučit, že na telefon se nepůjčuje, upozorňuje lektorka finanční gramotnosti

Jaká byla vaše profesní cesta a proč se zajímáte konkrétně o finanční gramotnost?

Dlouhá léta jsem se pohybovala v bankovnictví a finančnictví. Ta práce mě bavila, ale až překvapivě často jsem se setkávala s různými poradci a pojišťováky, kteří mysleli hlavně na svůj prospěch a mnohem méně na blaho klienta. Navíc jsem se později sama podílela na vývoji různých finančních produktů, a když jsem nahlédla do této praxe, otrávilo mě to natolik, že jsem se rozhodla přejít „na druhou stranu“ a věnovat se vzdělávání. Začala jsem u dospělých a postupem času jsem se rozhodla cílit i na děti.

Učí se v Česku vůbec finanční gramotnost? A pokud ano, jak?

Existuje průřezové téma finanční gramotnost a metodický návod pro učitele, do jakých předmětů ho mohou „propašovat“, ať už je to občanská výchova, ekonomie, ekologie, nebo matematika a také informatika, kde se dají třeba modelovat různé grafy. Potom je tu seznam asi patnácti projektů, které ministerstvo školství schvaluje a podporuje. Částečně jde o programy neziskovek, částečně bankovních subjektů. Například Česká bankovní asociace má hezký projekt Bankéři do škol, kdy bankéři a poradci po proškolení chodí do tříd a seznamují děti s problematikou kyberbezpečnosti a třeba bezpečných hesel. Potom existují další projekty, například Abeceda peněz nebo aplikace Filip, které jsou sice fajn, ale podle mě tak trochu cílí na to, aby si podchytily děti už v raném věku jako budoucí klienty. Programů je tedy dost, otázkou je, jak jsou kvalitní a jak je školy a ředitelé využívají.

A využívají?

Je to různé. Existují školy velmi tradiční, kde ředitel nemá energii na nějaké inovace a ani třeba necítí jejich potřebu. Potom máme školy, které témata finanční gramotnosti aspoň částečně implementují i do svých vzdělávacích programů, a potom školy inovativní, které se nebojí zkoušet a hledat, často se věnují i tématům ekologie nebo robotice. Ale nechci být nespravedlivá, uvědomuji si, že ředitelé toho mají na bedrech strašně moc a nabídka různých kurzů a aktivit je tak široká, že je těžké se v nich zorientovat. Na některých středních školách mají volitelný předmět finanční gramotnost, ale když jsem viděla učebnici, tak se studenti naučí hodně názvosloví, něco z historie peněz, ale úplně chybí nějaká konkrétní cvičení nebo pracovní listy, které by tu teorii trochu posouvaly do praxe.

Mnozí lidé si myslí, že témata týkající se peněz, sexuality nebo médií by se ve škole řešit vůbec neměla a měla by se ponechat na rodině. Co vy na to?

Je pravda, že děti si samozřejmě vzorce chování přinášejí hlavně z rodiny. Prostě nejvíc se učí v sociálních skupinách, takže od rodiny, kamarádů a až potom ve škole. Jenže dnešní rodiče jsou velmi vytížení, unavení, většinu finančních operací navíc řeší elektronicky, takže děti už mají málo příležitostí něco odkoukat. Když my jsme byli malí, dostali jsme peníze, za ty jsme si šli koupit stravenky, a kdo stravenku ztratil, nejedl. Posílali nás na poštu zaplatit složenky, do obchodu pro chleba a mléko. Dnešní děti tento přirozený kontakt s penězi nemají, takže tím je to pro ně složitější.

Navíc mnohé z nich by doma zdravé zacházení s penězi stejně neviděly...

Smutnou pravdou je, že máme v České republice asi 4,5 milionu exekucí, které se týkají zhruba 750 tisíc lidí, z nichž většina jsou rodiče dětí ve školním věku. Bojím se, že tyto děti budou mít do budoucna velké problémy. Na druhou stranu odborná literatura uvádí, že zhruba osm procent populace bojuje se svou finanční situací v mnoha zemích světa, v tom nejsme tolik výjimeční. Děti z těchto rodin potřebují, aby je dobře ovlivnila škola, přátelé, třeba trenér v oddíle, který jim ukáže, že se dá žít i jinak než na dluh. V Česku je bohužel mezi lidmi téma peněz do jisté míry tabu. Sdílíme tipy na aplikace, které nám počítají snědené kalorie, ale už se nebavíme o aplikacích, které by nám mohly pomoci s rozpočtem. Neřešíme spolu běžně investice, úspory, nechceme mluvit o tom, kolik procent z našeho příjmu tvoří výdaje. A to je škoda, protože se tím pádem neučíme jeden od druhého a neposouváme se tolik dopředu, jak bychom mohli.

Co myslíte, že by si děti měly ze školy z oblasti finanční gramotnosti odnést?

V podstatě se opíráme o tři základní pilíře. Prvním je hospodaření a tvorba rezerv, druhým hodnota peněz a cena zboží a třetím dluhy a půjčky.

Když to vezmeme popořadě, co by se děti měly dozvědět o hospodaření a rezervách?

Že je to naprostý základ finančního zdraví. Mnozí lidé žijí, jak to přichází, dvě třetiny lidí si nikdy nesestavují rozpočet, ani třeba netuší, kolik je co stojí a kudy jim „tečou“ peníze. Stává se mi, že ani studenti na středních školách nevědí, kolik stojí elektřina, nájem, drogerie, jídlo...

A zase, ty děti za to tak úplně nemůžou, dřív rodiče hospodařili obálkovou metodou nebo si zapisovali výdaje do sešitu. My jdeme na nákup a nemusíme si ani předem v hlavě spočítat, kolik to bude stát a zda máme dost hotovosti v peněžence, prostě zaplatíme kartou. A tak se nám děje, že peníze tak nějak virtuálně odtékají a přitékají. Mohou nám pomoci různé aplikace nebo internetové bankovnictví, ale mnozí o tom ani nevědí.

Druhým pilířem je tedy hodnota peněz. Co si pod tím můžeme představit?

Děti netuší, jak se tvoří cena zboží. Rodiče je raději moc nakupovat neberou, zčásti si to odvykli kvůli covidu a zčásti víme, že z nás děti vždycky něco vymámí navíc. Děti by si měly být schopné porovnat cenu zboží například za kilogram, za kus... Navíc cena a hodnota není to samé. Pořád na nás míří reklamy, trendy, jež se nás snaží přimět k nákupu věcí, které ani nepotřebujeme, ani nám třeba dlouho nevydrží, jako jsou například značkové tenisky za tři tisíce. A potom si někteří lidé jsou schopni na takovou věc i půjčit.

Což nás přivádí k poslednímu pilíři...

... a tím jsou půjčky. Tady mi přijde nejdůležitější, aby děti věděly, že existují zdravé půjčky, které jsou obvykle spojené s bydlením nebo zajištěním nějakých fyziologických potřeb, například na koupi nábytku, ledničky a podobně, a půjčky nezdravé. Ty se zjednodušeně řečeno týkají věcí rychlé spotřeby, které rychle ztrácí hodnotu, jako jsou například telefony. Samozřejmě že třeba nějaká hezká dovolená s rodinou má pro nás velkou hodnotu, ale půjčovat si na ni bychom prostě neměli. A to je podle mě takový základ, který by děti už na druhém stupni základní školy měly mít.

Mám ale pocit, že to jsou samozřejmé věci, o kterých se hodně mluví.

Mluví, ale děti by je potřebovaly taky zažít, a tady je třeba, aby se zapojovali i rodiče. Takové kapesné je ideálním nástrojem finančního vzdělávání, ale musí se s ním dobře zacházet. Postupem času nejen víc peněz, ale také víc zodpovědnosti za to, co si dítě bude platit – jako ty stravenky, které když ztratíte, tak nejíte. Když máte doma středoškoláka, požádejte ho, ať sežene a vyhodnotí třeba nabídky na povinné ručení. Ať spočítá amortizaci auta nebo vám pomůže vybrat ubytování na dovolenou s nejlepším poměrem ceny a výkonu... Vím, že rodiče mají v dnešní společnosti hodně „naloženo“, ale i to zacházení s penězi je součástí výchovy. Když to uděláte sami, bude to rychlejší, ale dítě se tu důležitou dovednost nenaučí.

Vy jste se tedy rozhodla, že zkusíte výuku finanční gramotnosti u nás zlepšit. Jakým způsobem?

Už nějakou dobu pracuji s rodiči, například s pěstouny. Dělám pro ně přednášky a workshopy a snažím se u nich rozvíjet kritické myšlení, jakousi sebeobranu před manipulací ze strany bank a poradců, a učím je techniky pro rozvíjení finanční gramotnosti u dětí. V poslední době často přednáším na základních a středních školách a pro učitele vedu akreditovaný kurz. Zároveň jsem teď strávila řadu měsíců prací na případových studiích a navazujících metodikách a pracovních listech pro učitele.

A také jsem napsala učebnici s názvem Finanční zralost, která je zaměřená hlavně na středoškoláky. Chci, aby si ji mohli nechat v knihovničce a aby ji pokaždé, když budou něco řešit – třeba hypotéku, leasing, pojištění, rodinný rozpočet – mohli vytáhnout a najít tam pro sebe rady a návody.

Jak vypadají a fungují ty zmíněné materiály pro učitele?

Na ty jsem opravdu pyšná. Už jsem je otestovala na různých rodičích, učitelích i ředitelích. Myšlenka je taková, že každá kapitola je zpracována formou případové studie. Začíná reálným příběhem ze života, ke kterému se pak vztahuje anotace, zformulované cíle hodiny i otázky. Učitelé tam najdou i seznam všeho, co si mají studenti předem zjistit a přinést na hodinu, přičemž jsem samozřejmě myslela i na to, že ne každému je příjemné sdílet třeba výši své hypotéky nebo nájmu, takže mají v takových citlivých případech k dispozici například rozpočty dvou rodin. Aby mohli metodiku prostě vzít a učit, mají tam i připravené (a vypočítané) různé příklady.

Celý projekt je dimenzovaný na jeden školní rok, bude v něm kompletně zpracovaných 26 případových studií i se závěrečnými kvízy. Podle toho, kolik má učitel času, může lekci využít celou nebo některé navržené body vynechat. Už jsem materiály vyzkoušela například i na své babičce, která mi také dala několik podnětů, jak by mohly být ještě srozumitelnější.

A jak podporujete finanční gramotnost u své dcery?

Dceru témata spojená s penězi baví a je vidět, že v nich žije. Je mi v mnoha věcech partnerem a často se jí ptám na její názor. Zároveň jsem na ni dost hrdá, jak se ve světě financí vyzná. Má vlastní účet, svoji kartu a možnost platit telefonem, spoří si... Kromě otázek ekonomických ji zajímá i ekologie, takže spolu řešíme recyklaci, cirkulární ekonomiku a související věci. Ví, že když si chce nějakou věc koupit, musí jít nějaká jiná věc z domu, a já jí pomáhám s prodejem na různých webových bazarech. Leccos se na tom naučí a obě z toho máme dobrý pocit.

Veronika Kalátová je konzultantka, lektorka a mentorka finančního vzdělávání. Vystudovala řízení lidských zdrojů a získala titul MBA. Ve finančnictví se pohybuje 25 let, v posledních letech se soustředí na vzdělávání dospělých i dětí. Je autorkou populárně naučné publikace Finanční zralost.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.