Děti se nejlépe učí, když samy hledají odpovědi, říká vítězka prestižní pedagogické ceny

Porota vás ocenila jako nejinspirativnější učitelku Česka pro rok 2021. Jaký je to pocit pár minut poté, co jste se to dozvěděla?

Jsem dojatá. Je to pro mě samozřejmě obrovská pocta, ale také – a to především – obrovský závazek k tomu, abych se ještě víc snažila být tou nejlepší učitelkou pro svoje žáky. Jsem poctěná, dojatá, zaskočená a překvapená, protože jsem to skutečně vůbec nečekala. On to asi říká každý, že to nečekal, ale já jsem opravdu byla v šoku, když vyhlásili moje jméno.

Pro mě už to, že mě ředitelka organizace Step by Step nominovala do takto prestižní soutěže, bylo velkou poctou a moc mě to dojalo. Potom jsem si moc užívala reflektování své práce, abych mohla podat podklady ke své přihlášce. Nad tím jsem strávila spoustu hodin a zjistila jsem s překvapením, co všechno už mám za sebou, kde jsem udělala nějaké chyby a boty, co se z toho potom vyvinulo. A když jsem pak postoupila dál, tak jsem se začala těšit na letní školu s inspirativními lidmi, kam jako finalistka pojedu. Takže to ocenění už je jen takový bonbonek.

Učíte na soukromé základní škole Mozaika v Rychnově nad Kněžnou. Představte nám prosím vaši školu. 

Máme devět tříd, v každém ročníku jednu. Naše paní ředitelka ve škole realizovala svou vizi formativního hodnocení už dlouho předtím, než v Česku tento termín vůbec zdomácněl, a v tomto systému fungujeme dlouhodobě. Na prvním stupni fungujeme v programu Začít spolu, na druhém pak zařazujeme prvky z tohoto programu. Máme ve třídě maximálně 15 dětí, pracujeme v blocích a poměrně často při takové práci propojujeme věkově odlišné skupiny. Máme pedagogický sbor složený zhruba z patnácti učitelů a já sama tu působím už sedmnáct let, už od té chvíle, kdy jsem dálkově nastoupila na vysokou školu. Začínala jsem jako asistentka pedagoga.

Porota ocenila váš progresivní a promyšlený způsob výuky. Kdybych přišla k vám mezi druháčky, co tam uvidím? V čem je vaše výuka jiná?

Já vlastně nevím, jestli je moje výuka v něčem jiná. Pravděpodobně uvidíte, že mají děti možnost zvolit si způsob práce, kterým budou naplňovat výukové cíle. Uvidíte záchytné body programu Začít spolu, takže například ranní úkol, ranní zprávu, práci v kruhu, centra aktivit, práci s chybou, ale asi nejvíc uvidíte, jak děti reflektují proces učení. U nás vedeme děti k tomu, aby si zvědomovaly, co se učí a jaký způsob učení jim nejvíc vyhovuje.

Snažíte se tedy, aby vaši žáci reflektovali svůj posun a svoje učení. Učíte druháky, tak jak to děláte? Nejsou na reflexi ještě příliš malí?

Je to stejné u prvňáků, páťáků i osmáků, jen se postupně zvyšují nároky. Mluvím s dětmi o tom, jak se já sama učím a co mi vyhovuje, pracujeme s chybou jako s prostorem pro zlepšení. Tím, že je program Začít spolu hodně zaměřen na sebehodnocení, tak se děti už od prvních dnů učí o svém učení mluvit a uvědomovat si ho.

K tomu využíváte i portfolia a schůzky s rodiči? Za jejich vedení vás porota také ocenila...

My máme jako každá škola stanovené vzdělávací výstupy, které vycházejí ze školního vzdělávacího programu, a ten zase vychází z rámcového vzdělávacího programu. To je pro mě vodítko, kterého se držím. Žáci zase mají ke každému tématu a předmětu stanovena kritéria, která jim slouží k reflexi toho, jak výstupy zvládli. Vypadá to tak, že k jejich práci podávám okamžitou zpětnou vazbu, stejně tak se děti oceňují a doporučují navzájem. I to se musejí naučit, aby byli konkrétní, aby neříkali „měl jsi to hezké“. Celý týden si své práce zakládají do krabice a pak si na konci týdne v předmětu Portfolio ukazují, na kterém materiálu je vidět, že směřují k naplnění kritérií, nebo je dokonce mají už naplněné. Nabízím jim například sebehodnoticí tabulku se škálou, kde vodítkem jsou především konkrétní učební výstupy. Celé to směřuje k tomu, aby se naučili zhodnotit, zda a jak se učí, a uměli si říct, co ještě potřebují.

Potom máme jednou za čtvrt roku hodnoticí triádu i s rodičem, kam moji druháci přicházejí s jedním konkrétním materiálem, na kterém je vidět jejich posun, a s jedním dalším, na kterém je vidět, že ještě mají prostor ke zlepšení a potřebují pomoc. S tím tedy přijdou na triádu a já jim kladu otázky, které je vedou k hlubšímu přemýšlení o své práci. Co se týče rodičů, tak ti k nám děti dávají proto, že jsou v souladu s našimi principy, a jedním z nich je, že rodiče jsou partneři. A to je vidět i na triádě, kde ve středu je samozřejmě dítě, ale rodič i já jsme tam jako podporovatelé jeho učení a věříme, že když dětem dáme důvěru, tak i ve druhé třídě už do jisté míry dovedou přemýšlet o svém učení.

Jak takové portfolio konkrétně vypadá? Je to šanon, v něm euroobaly a v nich pracovní listy?

Někdo to tak má, jsou lidé, kteří odmalička milují a potřebují systém. Jiné děti ale třeba nejvýše hodnotí práci, na které spolupracovaly s ostatními, která je třeba na balicím papíře a visí ve třídě, takže mě poprosí, abych toho část vyfotila a na triádu přijdou s tím. Jsou i děti, které důkazy o svém učení hledají ve svých pracovních sešitech. A pak jsou děti, které přinesou v krabici pomačkané papíry, ale mají v tom systém. Někdy děti potřebují pomoci s tím, aby si systém udělaly, ale když si řeknou, tak se jim pomoci dostane. A pak máme další děti, které nepotřebují shánět podklady k prezentaci, ale na triádě jsou schopné mluvit o tom, kam směřují a jaké mají cíle. Máme stanovené, že například druhák přijde k triádě s jedním důkazem o úspěchu a jednou věcí, kterou potřebuje dotáhnout, páťák už toho musí přinést víc.

Takto promyšlený a individuální přístup zní jako spousta náročné práce...

Já jsem pracovala jako asistentka pedagoga a potom jsem šest let vedla trojtřídku. To bylo hodně práce! Potom, když jsem dostala možnost vést jednu třídu, tak se mi vlastně ulevilo, protože mám prostor se víc soustředit. Práce mám asi jako každý jiný učitel, který to chce dělat dobře a být dětem partnerem.

Můžete přiblížit principy programu Začít spolu?

Je to pedagogika obrácená směrem k dítěti, takže respektující přístup je naprostý základ. Dál určitě propojenost s reálným životem, spolupráce, na to jsou výrazně zaměřená centra aktivit. Jde o integrovanou tematickou výuku, takže jsme odbourali jednotlivé předměty po 45 minutách. Každé z dětí při práci zaujímá nějakou roli ve skupině a může si zvolit svůj způsob práce.

Zmínila jste centra aktivit. Pár už jsem jich v praxi viděla a připadá mi, že jejich tvorba je opravdu královská disciplína, kdy musíte brát do úvahy čas, zaměření dětí, připravit různé studijní materiály... Máte nějaký recept, jak na ně?

K jejich plánování přibírám děti. Jedním z nástrojů, který k tomu využíváme, je plakát pověšený ve třídě s názvem Parkoviště otázek. Celá škola má na školní rok devět témat, která propojují jednotlivé předměty, takže například teď má celý první stupeň téma cestování. No a děti přicházejí s podněty a na parkoviště otázek zapisují, co by o tématu cestování potřebovaly vědět. Tyto jejich podněty skloubím s výstupy danými školním vzdělávacím plánem, a tak vzniká centrum aktivit – aby se děti dozvěděly, co se dozvědět mají, i to, co se dozvědět chtějí. Navíc každý učitel má nějaké své silné stránky a svá silná témata, která do center aktivit vnáší, takže ta centra aktivit dělá každý učitel jiná – někdo se víc zaměřuje na přírodní vědy, někdo na kulturu... Je skvělé, když je můžeme vytvářet v tandemu a spojit třídy, přičemž se vzájemně obohacujeme. O to nás ale bohužel letos připravil covid.

Hodně mluvíte o tom, že vaši žáci reflektují své učení. Reflektujete i vy svou práci? Jste kromě učitelky i mentorkou, takže předpokládám, že reflexe bude váš denní chleba.

Reflektování je samozřejmě neoddělitelnou součástí mojí práce, mám k tomuto účelu i externího mentora, který mi s tím pomáhá. Jinak ve škole reflektujeme průběžně, jak se nám daří naplňovat svoje cíle, jak nám fungují centra aktivit, jaké potřeby děti mají... Reflexe pro Global Teacher Prize pro mě ale byla unikátní v tom, že jsem se mohla zamyslet nad svým posunem za uplynulá léta a viděla jsem i různé chyby, které jsem udělala.

Když jsme u těch chyb... Hodně jsme teď mluvily o vašich silných stránkách. Máte i nějaké slabé?

Jasně, mám. Jednou z nich například je, že mám velkou potíž mlčet. Když jsem dělala mentorský kurz, tak mojí velkou výzvou bylo naučit se unést učící ticho, takže na tom stále pracuji. Jsem hodně živá a temperamentní a je mě všude plno, takže mou velkou výzvou je upozadit se. A můj muž mi často říká, že dřív mluvím, než myslím, a to je bohužel taky pravda.

Barbora Heřmanová vystudovala speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Už sedmnáct let působí jako učitelka na soukromé ZŠ Mozaika v Rychnově nad Kněžnou, kde se kromě výuky věnuje i práci speciální pedagožky a mentorky. Spolupracuje s učiteli jako lektorka programu Začít spolu. Je vdaná, má třináctiletého syna a devítiletou dceru. Ve volném čase jezdí s rodinou na kole a podniká výlety. Její velkou láskou je balet, dříve aktivně, dnes už převážně pasivně.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.