Některé děti se za covidu víc uzavřely do sebe. Jak jim pomoct z vnitřního světa ven?

Letos se některé děti nemohly dočkat září. „Ve své poradenské praxi jsem samozřejmě téma školy s dětmi řešila, a to jak během distanční výuky, tak i o prázdninách. Musím říct, že většina dětí a dospívajících, s nimiž mluvím, se do školy těšila, a to i středoškoláci, u nichž to nebývá pravidlem,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Ilona Špaňhelová. Mimochodem, někteří středoškoláci byli během celého školního roku ve škole pouze šest týdnů.

Děti a dospívající, kteří k ní docházejí, při sezeních zmiňovali konkrétní předměty i setkání tváří v tvář s oblíbeným učitelem. Těšili se na učení v přirozeném prostředí, bez prostředníka, kterým pro ně byl teď rok a půl počítač.

Na druhou stranu ale podle pražské psycholožky Špaňhelové existuje i značné procento dětí, kterým se do školy prostě nechtělo. Některé si zvykly sedět v pyžamu u monitoru, mnohé si ani nezapínaly kameru. „A právě u těchto dětí, které mají z návratu do školy obavy, lze vypozorovat úzkosti, někdy až sociální fobii. Budou to mít těžké a budou potřebovat podporu,“ vysvětluje.

Pochopitelně na sezení k terapeutce chodí děti, které mají nějaké problémy, takže jejich reakce na neobvyklou situaci vyplývá částečně i z osobnostního nastavení. Těm izolace a neomezený přístup k technologiím a sociálním sítím příliš neprospěly. „Všimla jsem si u některých dětí, že se hodně uzavřely do svého světa. Sledují příběhy na YouTube, instagramu a influenceři jsou pro ně najednou skutečnější než kamarádi. Často se také začaly mnohem víc pozorovat, srovnávat se s různými celebritami. Bude třeba, aby těmto uzavřeným dětem někdo z jejich vnitřního světa pomohl,“ dodává psycholožka.

Slova odbornice na duševní zdraví potvrzuje i učitelka angličtiny z Gymnázia Olomouc-Hejčín Hana Mádrová. Ta si zakládá na kvalitních vztazích se studenty, proto jí neušlo, že některým se v posledních měsících loňského školního roku nedařilo dobře. „Vím, že jsou u nás ve škole studenti, kteří museli vyhledat pomoc terapeuta nebo psychologa. Trápily je úzkosti a přiznávali se, že špatně spí. Také mluvili o obavách z vysokého tempa, kterému doma odvykli. Někteří říkali: úplně jsem vyšel ze cviku, neumím si teď představit, že budu zase psát tolik testů, vůbec nevím, jestli se zvládnu zase nahodit,“ popisuje angličtinářka.

Začněme zvolna a zaměřme se na vztahy

Potřebu se nějak „nahodit“ zdůrazňuje i programový ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUin Miroslav Hřebecký. „Není možné jen tak přijít do školy a očekávat, že třeba už v září pojedeme naplno a hned doženeme, co se nestihlo,“ říká. „Přijde mi to stejně bláhové jako snažit se jet závod se zadřeným motorem. Napřed ho musíte promazat, zlehka rozhýbat a pak teprve můžete vyrazit.“

Na druhou stranu ovšem Miroslav Hřebecký dodává, že dvouměsíční letní prázdniny jsou každý rok a čeští učitelé jsou tedy zvyklí na to, že se jim do škol vracejí rozjívené a „rozvolněné“ děti: „Všichni víme, že když se v březnu učí Ohmův zákon, v září si na něj skoro nikdo nevzpomene, takže je třeba opakovat a připomínat, jinak to nejde.“

Efektivita distanční výuky byla podle něj velmi závislá na kvalitě jednotlivých škol a vyučujících, a ještě důležitější roli než obvykle hrálo také rodinné zázemí dětí. Nejde zdaleka „jen“ o těch deset tisíc žáků, kteří se vůbec nepřipojovali, ale také desítky tisíc dalších, kteří měli přístup ke vzdělávání omezený, například kvůli nestabilnímu internetu nebo sdílení techniky v rodině. „Je navíc velký rozdíl mezi odučit a vstřebat,“ vysvětluje Hřebecký. „Pokud se škola soustředí hlavně na předávání poznatků, pak zaznamená z covidových časů větší výpadky než škola, která se soustředí na budování kompetencí. Ty se jen tak neztrácejí.“

Jak tedy ten nový školní rok dobře zahájit a rozjet? Hlavně zvolna a s důrazem na vztahy – mezi žáky navzájem, k učitelům, ke škole jako takové. Jak říká Anna Kubíčková z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), pro učitele je na internetu k dispozici řada manuálů a nápadů, jak dětem i sobě návrat ulehčit; jeden z nich je právě z dílny ČOSIV a jmenuje se Těšíme se do školy. „Je rozdělen na tři části a obsahuje konkrétní návrhy, jak na to. Za nás je nejdůležitější, aby se učitelé soustředili na znovunavázání kvalitních vztahů, minimalizaci stresu a podporu seberegulace u žáků. Aby podpořili děti v žádoucím chování a všímali si varovných signálů, jako je zvýšená úzkostnost nebo agresivita,“ říká Kubíčková.

S tím souhlasí i Miroslav Hřebecký z EDUinu: „Přimlouval bych se za to, aby se školy v maximální možné míře snažily stmelit kolektivy. Ideálně vyjet na školu v přírodě, adaptační kurz, výlet; nebo si do třídy pozvat program, který pracuje se skupinovou dynamikou. Až se na sebe naladíme, můžeme se začít učit.“

Jak zdůrazňuje učitelka a zároveň výchovná poradkyně ze ZŠ Marjánka v Praze Veronika Vendlová, velmi důležitá je také komunikace v rámci pedagogického sboru a spolupráce se školním poradenským pracovištěm. „U nás ve škole se učitelé snažili, a co se učební látky týče, vše podstatné stihli. Proto mi přijde, že bychom teď měli ošetřit především psychickou pohodu a klima ve třídě. Už máme vytipované děti, kterým se během distanční výuky nedařilo. Učitel – a nemusí to být jen třídní – chodí za mnou jako výchovnou poradkyní a společně přemýšlíme, jestli by dítěti prospěly třeba návštěvy u školního psychologa. U některých dětí už víme, že se jim rozjely až deprese a další psychické problémy, proto budeme mapovat, jak u nich proběhly prázdniny a jak jim pomoci dál,“ říká Vendlová a dodává, že se přiklání k tomu, aby děti po návratu do škol trávily se třídou čas na výletech do přírody, už jen proto, aby byl zase prostor na společné zážitky.

Stejně tak by na svou psychickou pohodu měli myslet i učitelé. Jak říká psychoterapeutka Ilona Špaňhelová, zejména ženy – učitelky se někdy snaží být stoprocentní v práci i domácnosti, což brzy vede k velkému vyčerpání. „Jít na kafe nebo na rychlou procházku, jen tak si sednout s čajem a nemluvit... jsou to maličkosti, ale přispívají k vyrovnanosti a pohodě. Nikdo by se neměl bát říct si o prostor pro sebe a věci, které mu dělají dobře,“ zdůrazňuje.

Ztracená motivace a možnost řídit svůj čas

Co se týká učení, zejména teenageři v sobě budou muset znovu hledat motivaci. Nejvíc to pocítí ti, kterým se dvakrát nedařilo ani v prezenční výuce a vzdělávání na dálku jejich situaci jen zhoršilo. „Měli jsme u nás děti, které byly slabé už dřív,“ poznamenává Rebeka Vadasová, učitelka matematiky a přírodovědy na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze. „Snažili jsme se vyjít jim vstříc, s některými se v létě scházeli asistenti a pomáhali jim připravit se na reparáty a doklasifikace. Přesto ale ne všichni postoupí do dalšího ročníku, protože mezery byly příliš velké,“ vysvětluje Vadasová, která se na začátku roku chce soustředit hlavně na opakování a upevňování dovedností: „Řekla jsem si, že kvalita má přednost před kvantitou, a nemám v plánu začít hned na žáky hrnout novou látku. Mojí výhodou ale je, že učím prakticky jen sedmou třídu, takže se nemusíme stresovat například přijímacími zkouškami.“

Studenti angličtinářky Hany Mádrové z Olomouce nedostatkem motivace netrpí – jejich gymnázium Hejčín je prestižní škola s vysokými nároky a svižným tempem. I tady ale bylo znát, že studenty lockdown poznamenal. „Po otevření školy nám do tříd přišli natěšení studenti, plní euforie. Nadšení jim ale vydrželo dva týdny a pak bylo vidět, jak nás všechny dohnala únava,“ říká učitelka Mádrová. Ta strávila prázdniny mimo jiné i tím, že přemýšlela, jak i v prezenční výuce zachovat prvky, které se jí osvědčily online, například různé komunikační aktivity sloužící k „rozmluvení“ studentů, práce s videem nebo delší studentské prezentace na nejrůznější témata.

„Naši studenti na distanční výuce nejvíc oceňovali, že se stali manažery svého času. Na zadaných úkolech mohli pracovat svým tempem a tehdy, kdy jim to vyhovovalo, takže se naučili být produktivní. Za běžného provozu ale tráví hodně času ve škole a na time management jim prostor nezbývá. Přemýšlím, jak jim aspoň část té volnosti v organizaci času a sebeřízení zachovat,“ vysvětluje angličtinářka.

MŠMT: učte to podstatné a pomáhejte slabším

A co chystá pro žáky a studenty české ministerstvo školství? Na konci srpna vydalo Metodické doporučení pro práci se vzdělávacím obsahem v roce 2021/2022. V něm klade ředitelům i učitelům mimo jiné na srdce, aby zreflektovali průběh a výsledky distanční výuky, zmapovali, jak na tom jednotliví žáci jsou, a upravili vzdělávací obsah tak, aby se žáci ve školách učili to, co je skutečně podstatné pro jejich další studium a život. Zdůrazňuje také potřebu zařazení pohybových aktivit do běžné výuky. Jak ale bude konkrétní aplikace ministerského doporučení v praxi vypadat, to už záleží na jednotlivých školách.

Naopak mnohem konkrétnější obrysy má další ministerské opatření, a to doučování pro žáky základních a středních škol ohrožené školním neúspěchem. Týkat se má češtiny, matematiky a cizího jazyka a stát už na něj uvolnil 250 milionů korun. Doučovat mohou jak učitelé, tak i lidé „zvenčí“.

Jak ale varuje Miroslav Hřebecký z EDUinu, ďábel je skrytý v detailu: „Je třeba, aby se peníze a pozornost dostaly k dětem, které to skutečně potřebují. Jinak se může stát, že škola prostě vypíše doučování a přihlásí se na něj premianti, kteří tak zvýší svou pravděpodobnost úspěchu u přijímacích zkoušek, zatímco na skutečně zaostávající žáky se už nedostane.“

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.