Děti vystavené dlouhodobému stresu propadávají vzdělávacím systémem. Učitelé neumějí pomoci. Chce to řešit reforma

Podle České školní inspekce z výsledků testů PISA, které vyplňují patnáctiletí z mnoha zemí světa, vyplývá, že čeští žáci ve srovnání s vrstevníky ze zemí OECD zažívají nejmenší pocit sounáležitosti se školou a spolužáky. A častěji než děti z dalších zemí mají pocit, že se jim ve škole nedaří. Bojí se písemek, a to i v případě, že se doma pečlivě připravovaly. Čeští čtvrťáci zase tvrdí, že desetina z nich zažívá ve škole šikanu jednou týdně, 28 % pak jednou za měsíc. Vyloženě nerada chodí do školy třetina dětí ve věku 10 let. 70 % českých škol řeší problémy se záškoláctvím, 50 % s kouřením.

A co na to učitelé? Také se cítí být pod tlakem. Na jednu stranu musejí vyjít s rodiči svých žáků, na druhou stranu cítí, že musejí odučit mnoho látky a usilovat o úspěch dětí u přijímacích zkoušek, cítí i tlak na používání nových, alternativních metod výuky, které je sice možná lákají, ale úplně si v nich nevěří. Oproti svým zahraničním protějškům čeští učitelé méně věří tomu, že dokážou motivovat své žáky a přesvědčovat je, že mají na víc, že jsou na správné cestě.

Zdá se tedy, že v mnohých českých školách vládně doslova “blbá nálada”. Co s tím?

Školy jsou součástí komunit, měly by tak i fungovat

Jak připomněla na březnovém Kulatém stole organizovaném Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (SKAV) a EDUin Zdeňka Juklová, ředitelka ZŠ Velké Hamry, je třeba podpořit poradenská pracoviště a motivovat i učitele, aby chtěli dělat věci jinak. V této škole prý v uplynulých letech téměř desítka učitelů prošla intenzivním zážitkovým kurzem prevence šikany. “Najednou se u nás ve škole začaly dít věci. Učitelé si všímají věcí, které by dříve přešli. Začali víc pečovat o vztahy mezi dětmi, pořádají třídnické hodiny, které využívají také ke zlepšení klimatu ve třídě,” říká Zdeňka Juklová.

ZŠ Velké Hamry se nachází v blízkosti sociálně vyloučených lokalit. Typické problémy, jako je třeba záškoláctví, ale řeší v nižší míře než jiné školy na podobných místech. “Pravidelně se scházíme se zástupci obce, se sociálními pracovníky, řešíme jednotlivé rodiny. A tím, že jsme vytvořili tuto komunitní záchytnou síť, která se věnuje prevenci, ubylo nám vážnějších problémů,” dodává ředitelka Juklová. “Na druhou stranu ale často narážíme i na obavy některých učitelů: když budeme věnovat čas vztahům, kdy probereme všechno učivo?”

Všichni se tvářili, že se nic neděje, říká studentka Lucie

“Už na druhém stupni základní školy jsem začala mít potíže. Trpěla jsem úzkostmi, dlouhodobě jsem se cítila unavená, skleslá. Nejpozději na střední škole se dá říct, že moje stavy přerostly v regulérní deprese. Bylo mi hrozně, ale protože jsem plnila svoje studijní povinnosti, nikdo si mě nevšímal. Všichni se tvářili, že se nic neděje,” sdílí svůj příběh Lucie, drobná studentka pražské Právnické fakulty.

Luciin život se točil kolem známek. Plnila očekávání svého okolí, ale dlouhodobě zanedbávala svoje přání a pocity. “Nakonec moje potíže přešly v mentální anorexii. Když jsem zhubla skoro dvacet kilo během pár měsíců, už se to asi nedalo ignorovat. Můj třídní mi jenom řekl: Lucinko, už nám ale nehubněte, ano?”

Lucie už dnes má váhu zdravou a nakonec vyhledala kvůli svým potížím odbornou pomoc. Na své učitele ze střední školy se nezlobí. Předpokládá totiž, že je nikdo nikdy neučil, jak komunikovat s dospívajícími děvčaty o jejich prožívání a jejich problémech.

Učitelé by se měli naučit, jak pečovat o duševní zdraví žáků

Podle Kláry Laurenčíkové z Ministerstva zdravotnictví, která se podílí na reformě péče o duševní zdraví školáků, je nutné, aby se péče o emoce a duševní zdraví stala běžnou součástí výuky, a to už od mateřských školek. “Je třeba, aby se děti učily pojmenovávat a popisovat svoje emoce, aby s nimi uměly zacházet,” říká. “Učitelé jsou ale trénování na předávání poznatků. Přitom věci jako rozvody, úmrtí v rodině, to všechno na děti dopadá a učitelé nemají potřebné kompetence k tomu, aby tato témata dokázali u dětí ošetřit, povídat si o nich,” dodává Klára Laurenčíková.

Bylo by také dobré navýšit počet školních psychologů. Jak ale poznamenal Jaroslav Faltýn z Ministerstva školství, momentálně se na ně těžko hledají peníze. “V současné době mají na školního psychologa nárok školy s více než 300 dětmi,” upřesňuje.

Vzniknou odborné mobilní týmy, které budou školám pomáhat, tvrdí ministerstvo

V rámci probíhající reformy péče o duševní zdraví ministerstvo zdravotnictví společně s ministerstvem školství vytvoří společně týmy odborníků z různých oblastí, které budou školám a učitelům pomáhat s ohroženými a problematickými žáky.

Chybí ale i systém na podporu ohrožených rodin. “Děti, které se několik let stěhují a přesouvají mezi azylovými domy, jsou vyčerpané, nedůvěřivé, traumatizované. Dokud nebudou mít ve svém životě stabilitu, není v jejich silách zlepšovat si prospěch a chování. Musíme dokázat nějakým způsobem naložit se signály, které tyto děti vysílají, a poskytnout jim pomoc,” tvrdí Klára Laurenčíková.

Ať nikdo nevypustí duši

Nezisková organizace Nevypusť duši, kterou spoluzaložila a vede Marie Salomonová, už nějakou dobu pořádá workshopy na středních školách po celém Česku zaměřené právě na prevenci a časný záchyt duševních poruch. Programem prošlo už 1.500 středoškoláků a chystají se další.

Teď připravuje projekt, který se bude soustředit na duševní zdraví učitelů z 2. stupně základních a středních škol. “Učitelé se v těchto tématech potřebují dovzdělat. Kdykoliv za nimi může přijít dítě a svěřit se s duševními problémy. Koneckonců podle našich statistik se to už 60% učitelů také stalo, a oni jen málokdy věděli, co dítěti říct a kam ho nasměrovat,” říká Marie Salomonová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.