Dítě opravdu závislé na technologiích jsem za pět let praxe ještě nepotkala, říká psycholožka

Nedávno jsem slyšela podcast pro rodiče z USA, kde se jako ideální věk pro pořízení prvního telefonu uvádělo zhruba 13 let, do té doby by prý děti měly mít spíš jen chytré hodinky. U nás se ale mobily pořizují mnohem mladším dětem, že?

Tam ale nejspíš taky. Těch dvanáct třináct let je spíše bráno jako opravdu ten nejranější věk, kdy by děti mohly začínat třeba se sociálními sítěmi. V té době už mají vybudovanou alespoň nějakou odolnost vůči tomu, že na ně bude někdo v online prostoru „hnusnej“, jak samy říkají. Také se už trochu lépe srovnávají s tím, když na ně nečekaně vyskočí třeba pornografický obsah – což se mimochodem průměrně děje zhruba v jedenácti letech.

Naše organizace dělá preventivní programy od třetí třídy a tam už děti často mobily mívají, ve čtvrté je pak mají prakticky všichni. Je pravdou, že jiné technologické možnosti kontaktu s dítětem, jako jsou třeba chytré hodinky s GPS lokátorem, se u nás používají málo. Někteří rodiče o nich nevědí, jiní jim nedůvěřují, ale často jde i o finanční aspekt, protože děti dostávají obvykle mobily z druhé ruky, zatímco hodinky musíte koupit.

Jak se změní život dítěti, když dostane mobil?

To se nedá zevšeobecňovat. Hodně záleží na tom, jestli mělo už předtím třeba tablet, hrálo nějaké hry a podobně. A ačkoliv se to nezdá, ještě i u teenagerů hodně záleží na tom, jak o technologiích mluví jejich rodiče. Jestli umějí vidět i jejich kladné stránky a jsou schopni se o nich s dětmi bavit, nebo jen straší a vyhrožují. Děti od dospělých velmi často slyší slova jako blbost, kravina, závislák. Když se v rámci našeho programu Digitální výchova ptáme dětí ve třídách, jestli s nimi rodiče o online světě mluví, tak tři čtvrtiny z nich uvádějí, že vůbec nebo jen výjimečně.

Viděla jsem u dcery ve třídě, že jakmile měla většina dětí mobil, tak se hned začaly vytvářet různé skupiny, které někoho urážely nebo ostrakizovaly. Přišlo mi to šílené...

Tohle ale bylo vždycky, technologie to jen zvýraznily. I v reálu se o někom říkalo – to je debil, ten smrdí... Rozdíl byl ale v tom, že takto děti reálně viděly reakci toho člověka, kterého urazily, zatímco online ji nevidí, a proto zajdou mnohem dál. Dřív také učitelé byli víc připravení zasáhnout, protože bylo jasné, že se ta ostrakizace a šikana děje ve škole. Momentálně školy tápou, jaká je jejich role v online prostoru. Mají zakročit, když se děti urážejí na WhatsAppu?

Učitelům říkáme, aby stejně jako učí děti pozdravit a poděkovat, je učili i tomu, co o někom můžu kam napsat. Už i nejmenší děti mohou přemýšlet, jak se bude spolužák cítit; jestli to, co o něm píší, by mu řekly i do očí. Technologie ale mohou se vztahy i pomáhat – skvělá je třeba stránka Nenech to být, kde je možné online nahlásit věci, s jakými by dítě třeba za učitelem nešlo. Technologie jako takové zkrátka nejsou ten hlavní problém. Záleží na škole, rodičích, kamarádech, socioekonomickém statusu a podobně.

A jaká jsou tedy pozitiva technologií?

Jsou pevnou součástí života dětí a budou ještě víc, s tím už nic nenaděláme. Je to svět, který je pro ně velmi důležitý. Nacházejí v něm zábavu, relax, kamarády, inspiraci, učí se v něm... Někdo si v online světě hledá validaci, potvrzení toho, v čem je dobrý, někdo lidi s podobnými zájmy. Díky hrám je zase dítě na chvíli pánem svého světa. Má svého avatara. Samo si ho vytvoří, obleče a ovládá každý jeho pohyb – to se dětem běžně moc neděje. Proto se hraní tak rozmohlo za covidu.

Online svět byl v té době známý, bezpečný, měl daná pravidla. To si myslím, že obecně děti hodně přitahuje. Přesně vědí, že když kliknou sem, stane se toto. Navíc se děti často ve hrách setkávají se svými kamarády, a jsou to tedy pro ně společné zážitky. Zároveň ale vždycky říkáme, že se děti nerodí s nějakým „extra čipem“, potřebují průvodce online světem. Ten ovšem musí chápat i pozitiva kyberprostoru, a nikoli jen strašit.

A co negativa?

Nic z negativ online světa není novinkou. Všechno tu bylo už předtím, ale technologie to zesílily. Šikana a ostrakizace jsou s námi odjakživa, jen se přelily do kyberšikany. Obecně online klesá empatie, protože druhého člověka nevidím, nevím, jak reaguje, když o něm něco napíšu nebo dám do oběhu nějakou fotku. Je proto potřeba posilovat práci s emocemi. Na západ od nás se ve školách hodně prosazuje socioemoční učení.

To spočívá v tom, že se učíte svoje emoce prožívat, zpracovat, ventilovat, ale také se učíte spolupracovat a domlouvat se, což bude potřeba vždy a všude. U nás by tyto dovednosti spadaly především do Výchovy ke zdraví, což je snad jediný předmět, jehož obsah neustále bobtná, ale hodinová dotace se snižuje. Ideálně by se témata socioemočního učení měla prolévat naskrz předměty, což se někde ve školách možná děje, ale určitě ne všude.

Navíc školy mají často oprávněný pocit, že se toho po nich chce čím dál víc...

Rodiče se často spoléhají na školu a škola se zase obrací na různé organizace primární prevence. To vlastně vůbec nevadí, některé programy už reagují na situaci a vedle kyberšikany se také začínají soustředit na digitální wellbeing. Jenže škola musí na takové programy mít peníze. Šikovní ředitelé je seženou, ale často bývají tak zavalení papíry a povinnostmi, že už jim na shánění peněz nezbývá prostor.

Jsou validní obavy rodičů z toho, že sociální sítě vedou u dětí k nepohodě, třeba k syndromu zvanému FOMO (fear of missing out – strach z toho, že o něco přicházím)?

Určitě, sociální sítě mohou přispívat k pocitům méněcennosti a obav, ale zase – není to nic nového. Lidé z naší generace si určitě pamatují, že když byli déle nemocní, tak se pak báli vrátit do školy. Nevěděli, co se tam během jejich nepřítomnosti stalo, jestli se s nimi ještě někdo bude bavit. Ty pocity dávno známe, ale problém je, že sociální sítě máme pořád po ruce a jsou naprogramované tak, aby si udržovaly naši pozornost.

Jak to dělají?

Umělá inteligence umí na základě dat spočítat, co vás zajímá, poskládá to tak, aby to udrželo vaši pozornost, a nabízí vám toho víc a víc. To ostatní vám ale neukáže. Tyto mechanismy nechápe ani mnoho dospělých. Nevědí, že žijí v názorových bublinách. Jenom se potom po volbách diví, kdo to zase vyhrál, když ho přece „nikdo nevolí“. Volí, ale vy to nevidíte. U mě třeba instagram odhalil, že mě zajímají dětští psychologové a kreativní učitelé a nabízí mi právě ty. Nápady, které z nich čerpám pro práci s dětskými kolektivy, jsou úžasné. Jenže když bude mít dítě špatnou náladu a bude si pouštět smutné písničky, algoritmy mu budou nabízet více smutného obsahu. A když už toho smutku bude příliš, nepůjde s tím za rodiči, protože ti se s ním přece na instagram dívat nechtějí.

Způsobují podle vašich zkušeností mobily a počítače závislost?

Podle našich průzkumů slýchá 75 až 100 procent dětí od rodičů, že jsou „závisláci“. Někteří odborníci zpochybňují to, že by technologie mohly způsobovat klasickou závislost. Protože abyste mohli zjistit, zda je někdo závislý, potřebujete zažít i období abstinence. Jenže zkuste v dnešním světě abstinovat od technologií... Pokud se ale můžeme bavit o závislosti, bude se to týkat velmi malého procenta dětí. Přesnější by bylo mluvit o škodlivém užívání. Nicméně už tím, že jim závislostí pořád dokola vyhrožujeme, označujeme celý digitální svět za něco hnusného. Jenže tlak vyvolává protitlak a děti k mobilu přilnou jen tím víc.

Když jsme na hřišti a nemůžeme z něj dítě dostat domů, nezačneme se zlobit na houpačku nebo prolézačku, že dělají naše dítě závislým. Když dítě ale nemůžeme odtrhnout od počítače, pak často říkáme „zatracenej počítač, dělá z dětí zombie“. Pro nás dospělé je to přece jen do jisté míry neznámý svět a samozřejmě se o děti bojíme. Jenže i na tom hřišti si přece můžou ublížit. Jde pouze o to, abychom dokázali zachovat v životě rovnováhu.

Existují typy dětí, které jsou náchylnější k tomu, aby se jim ta rovnováha nějak vychýlila?

Některé děti jsou citlivější. Někdo hůř zapadá do kolektivu a na internetu hledá kamarády. Pro děti s ADHD je běžný svět pomalý, ale v online světě najdou možnost rychle překlikávat, bavit se po svém, najednou nikomu nevadí jejich impulzivita. Rychlá videa jim sytí potřebu nových zajímavých podnětů. Dětem s poruchou autistického spektra zase může vyhovovat, že je online svět velmi předvídatelný. Často mívají potíže se sociálními situacemi a počítač je pro ně srozumitelnější než lidé. A také k technologiím víc inklinují děti, kterým se doma rodina věnuje méně, než by bylo třeba. Můžou si tak online naplňovat potřeby, které nemají naplněné offline.

Jak poznám, že máme v rodině problém s online závislostí?

Část naší práce v Replug me představuje individuální poradenství. Přicházejí k nám rodiče s obavou, že jejich potomek je závislý. Ačkoliv už tu práci dělám pět let, ještě jsem žádné opravdu závislé dítě nepotkala. Ano, zavírají se do pokoje s počítačem, ale chvíli na něm dělají něco do školy, chvíli s někým chatují, zahrají si hru, podívají se na seriál – a navíc už nechtějí trávit tolik času společně s rodiči.

Často říkají, že je to pro ně prostě relax, protože jinak mají spoustu kroužků, což je další povinnost vedle školy. Kroužky jsou fajn, ale s mírou. Myslím si, že bychom dětem například měli určit, že budou mít třeba dva sportovní kroužky týdně, ale výběr už nechat na nich. Rodiče se často zlobí, když chce potomek po třech letech s kroužkem skončit, ale kdy jindy je vhodný věk na experimenty a objevování než v dětství a dospívání? Já jako malá vystřídala spoustu aktivit a aspoň dnes už vím, co mě baví, a co spíš ne. Z toho se dá v dospělosti čerpat. Jenže když dítě tlačíme do něčeho, co ho už nebaví, tak se vzepře, jakmile bude mít kapacitu – a to je často v pubertě, kdy to pak vede k tomu, že už nechtějí dělat nic. A pak je jednoduché trávit hromadu času tím, že budu scrollovat, což může mít na duševní zdraví opravdu nepříjemné dopady.

Co když už mám pocit, že jsem dítěti milionkrát řekla, že TikTok je blbost, a ono už se se mnou nechce bavit?

Rodičovství je hrozně nevděčná role. Ačkoliv děláte všechno s nejlepším úmyslem, můžete nadělat spoustu chyb. Dobrá zpráva ale je, že to můžete napravit. Můžete přijít a říct, je mi líto, že jsem tak odsuzoval věci, které tě zajímají. Můžeme se teď podívat společně na to, co tě baví.

Radka Kůřilová vystudovala psychologii na FSS MU v Brně. Pět let pracovala jako školní psycholožka na ZŠ. Zaměřuje se především na práci s dětmi a dospívajícími, učí je zdravému přístupu k digitálním technologiím. V rámci organizace Replug me pracuje jako lektorka s rodiči i učiteli a zároveň je metodičkou vzdělávání.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.