Dítě s duševními problémy to má těžší než dospělý, proto jezdíme pomáhat do škol, říká neurovědkyně

Mluví se o tématech duševního zdraví a zdravých vztahů dost?

Určitě ne. Spousta lidí si třeba myslí, že v jejich okolí není nikdo, kdo by trpěl nějakým duševním onemocněním. Podle statistik si ale alespoň jednou epizodou psychického onemocnění – typicky úzkostmi nebo depresí – projde každý čtvrtý člověk. Znamená to tedy, že každý z nás někoho takového zná, a je to pravděpodobně i někdo blízký. Třeba v Británii, kde jsem studovala, existuje spousta skvělých projektů, které se duševním zdravím zabývají. U nás je to zatím slabší.

Proč pořádáte workshopy ve školách?

Protože ačkoliv to tak nevypadá, tak psychické problémy jsou téma, o němž je potřeba mluvit právě s dětmi a dospívajícími. Naprostá většina těchto onemocnění se poprvé projeví právě v tomto věku - polovina z nich dokonce ve věku do 14 let. Třeba pro schizofrenii je typický věk kolem dvacítky. Dá se říct, že statisticky v každé třídě na druhé stupni základní školy sedí někdo, kdo už má zkušenost s depresí, úzkostí a dalšími nepříjemnými stavy.

Jak worskhopy probíhají?

V každé třídě stráví dva naši lektoři 5 vyučovacích hodin. Chceme, aby s dětmi ten den strávil i třídní učitel nebo někdo, kdo je dobře zná. Pouštíme dětem video, jak se nejrůznější duševní nemoci a poruchy zobrazují ve filmech. Ve skupinách se pak baví o tom, co už je nemoc a co je normální. Potom s nimi mluvíme o jednotlivých psychických problémech, doplňujeme jim fakta a informace, aby třeba dokázaly tyto poruchy rozlišit a pojmenovat u sebe nebo u svých přátel.  Hovoříme o panické poruše, fobiích, ale i poruchách příjmu potravy nebo schizofrenii. Ta speciálně je opředena opravdu zhusta různými mýty – přitom je to nemoc, kterou trpí 1% populace, takže pokud máte na škole 3 třídy v jednom ročníku, statisticky vzato ji jeden člověk bude mít. A propuká obvykle v dospívání nebo mladém dospělém věku.

V dalším bloku děti můžou napsat na papírky otázky, které by chtěly položit člověku s duševním onemocněním – a za chvíli zjistí, že jeden ze dvou lektorů ve třídě vlastní zkušenost s nějakou poruchou má. Vypráví dětem o svém životě, jak onemocněl, jak se léčil, odpovídá na dotazy. Pro děti tohle bývá silná zkušenost, protože zjistí, že ne každý člověk s duševním onemocněním musí žít zavřený v léčebně, a že je možné i tak prožívat naplněný život.

V poslední části workshopu se pak věnujeme duševní hygieně a zásadám, jak si psychické zdraví udržet. Snažíme se korigovat některé představy dětí, jako že jít v pátek do hospody a opít se nám udělá dobře. A nakonec si zkusíme i takovou krátkou meditační techniku.

Našimi programy prošlo jen za letošek 1.500 studentů středních škol. Snažíme se jezdit hodně mimo velká města, kde je společnost přece jen otevřenější vůči různým jinakostem.  Prakticky na každé škole se po skončení programu na naše lektory aspoň jedno dítě obrátí a svěří se jim s nějakým problémem.

S jakými problémy za lektory děti chodí?

Často přijdou jen poděkovat, protože samy už nějaké psychické problémy řeší, typicky úzkosti nebo deprese. Přišel za nimi i chlapec, který se potýká se schizofrenií, ale jeho spolužáci o tom nemají tušení. Chtěl se poradit, jak to ostatním říct – a jestli vůbec.

Děti se ale chodí ptát i na kamarády, se kterými se něco děje, oni nevědí přesně co a mají o ně obavy. Všimnou si třeba u kamarádky, že skoro nejí a ztrácí na váze, že experimentuje s drogami, že má pořezané ruce. Chtějí vědět, jak se zachovat, jestli to někomu dospělému říct.

Dá se říct, jaké děti nebo jací lidé jsou třeba psychickými poruchami více ohroženi?

Na toto téma určitě existuje velká spousta studií. Říká se, že některé nadanější děti například můžou být citlivější. Velkou roli hraje také situace v rodině. Děti z rodin, které mají potíže různého charakteru, děti vystavené různým traumatům jsou jistě ohrožené různými potížemi včetně duševních onemocnění. Je ale nutné říct, že bez ohledu na cokoliv jsou duševní poruchy různých druhů prakticky rovnoměrně rozložené napříč populací . V tomto ohledu není nikdo úplně imunní, protože duševní zdraví je kombinací genetiky, prostředí a životního stylu a těch proměnných tam vstupuje opravdu hodně.

Když mají děti nebo mladí lidé psychické problémy, mají se kam obrátit?

Musím říct, že v Česku existuje už celkem slušná síť center pomoci pro dospělé a jak startuje reforma psychiatrické péče, tak se tyto služby ještě zlepšují. U dětí to ale taková sláva není. Na vyšetření dětským psychiatrem se čeká celé měsíce. Pro dospívající s psychickými poruchami existuje jediný stacionář, a ten je v Praze. Děti mají tedy daleko větší pravděpodobnost, že skončí v psychiatrické léčebně, než dospělí. A to je smutné, protože děti ještě daleko víc než dospělí potřebují pocit bezpečí, svoji postel a náruč někoho blízkého.

My máme k dispozici kontakty na linky důvěry, krizová centra a podobné instituce, které tu jsou a poskytují pomoc dětem. Během našich programů na školách je dětem nabízíme. Snažíme se jim také přiblížit, jak to vypadá, když někam zavolají nebo přijdou. Kdo tam bude, jaké má ten člověk vzdělání, na co se jich bude ptát, co pro ně může udělat. Věříme, že když mají představu, co je čeká, jsou ochotnější nějaké takové služby využít, pokud se necítí dobře.

Je vůbec možné před psychickými onemocněními děti ochránit?

Některé psychické poruchy jsou podmíněné geneticky, také neošetříme to, co se děje v rodinách. Našim cílem je, aby se případné duševní onemocnění odhalilo co nejdřív, protože čím dřív se začne léčit, tím lepší bývá prognóza. Chceme, aby okolí lidi s psychickými poruchami přijímali takové, jací jsou, a podporovali je. Aby ve škole nezažíval nikdo šikanu třeba kvůli panické poruše.

Můžeme děti naučit, jak se o sebe starat, jak být k sobě laskaví. Můžeme je naučit, jak zacházet se stresem, jak ho zvládat a využít ke svému prospěchu místo toho, aby stres přerostl do chronické fáze a vedl třeba k rozvoji úzkostí.

Stejně tak je potřeba zodpovědně zacházet s internetem obecně a sociálními sítěmi zvlášť. Na internetu je spousta skvělých věcí, koneckonců i Nevypusť duši vzniklo jako iniciativa na sociálních sítích. Zároveň ale sociální sítě vedou k tomu, že se lidé často srovnávají s ostatními, nepřipadají si dost zajímaví atd. Je to jako se solí. Nutně ji k životu potřebujeme, celá vnitřní rovnováha našeho těla stojí na minerálech a iontech. Když ale sníte najednou několik lžic soli, zabije vás to.

Marie Salomonová se narodila v Praze, vystudovala neurovědy na University of Nottingham. Je spoluzakladatelkou iniciativy Nevypusť duši. Pořádá workshopy duševní zdravovědy pro středoškoláky, přednášky pro veřejnost a firmy. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.