Na první pohled běžná partička kluků z „pasťáku“, která si zatím vysloužila jen negativní nálepky. Hned na ten druhý ale kluci, které baví pomáhat druhým. Za dlouhodobou spolupráci s dětmi s autismem získali ocenění Gratias Tibi. "Velmi je to povzbudilo a vrátilo jim to ztracenou sebeúctu," říká psycholog Přemysl Mikoláš, který dal obě skupiny znevýhodněných dětí před sedmi lety dohromady.
Je lednový páteční večer a v sídle havířovského spolku ADAM se chystá mejdan. Za dětmi s poruchou autistického spektra přijela návštěva – jejich kamarádi z dětského domova v nedalekém Těrlicku. Kluci se pozdraví, plácnou si a už padají návrhy, jaký film si dneska pustí. K televizi si objednají pizzu. Když projekce skončí, rozloží si spacáky a v sídle ADAMa spolu přenocují.
Společně strávený večer u filmu je jen jednou z mnoha akcí, na nichž se těrličtí s havířovskými potkávají. Vídají se v průměrů třikrát týdně - hrají spolu fotbal, florbal, účastní se dramatického nebo počítačového kroužku a jezdí spolu na výlety.
Benefity jsou obrovské. Pro obě strany – kluci z děcáku, kterým je často ústavní péče nařízena, zažívají nepoznaný pocit toho, že jsou pro někoho důležití a potřební. A autistické děti získají kamarády, od kterých se mohou mnoho naučit. „Každý rodič autistického dítěte ví, jak vítaný je každý kamarád. Když vidím svého syna, jak si povídá s kluky z Těrlicka, nebo s nimi hraje fotbal, strašně mě to hřeje na srdci,“ říká předsedkyně spolku ADAM Marie Gerdová a máma autistického syna Dominika.
Co jim v životě chybí
Geniální spojení, viďte. Zrodilo se před sedmi lety v hlavě Přemysla Mikoláše, který pracuje jako psycholog jak v těrlickém domově, tak ve spolku ADAM. „Nápad vzešel z mých rozhovorů s chlapci z dětského domova, kdy jsem s nimi probíral, co jim v životě chybí. Ukázalo se, že je to především pocit vlastní hodnoty, a také dobré mezilidské vztahy. Z domova často nemají žádný vzor, jak je iniciovat, budovat a udržet,“ vysvětluje psycholog.
Právě dlouhodobost projektu byl jeden z důvodů, proč z desítek přihlášených projektů vybrala porota ceny Gratias Tibi právě aktivity těrlických kluků. „Jsou zde smazané hranice, kdo pomoc dává a kdo ji přijímá. Propojily se dvě skupiny, o něž nemá společnost zájem, ani o nich nechová valné mínění,“ uvedli zástupci organizace Člověk v tísni, která ceny uděluje.
Vzor pro ostatní
A čas ukázal, že takové spojení funguje. "Bylo to zřejmé třeba ve chvíli, kdy si kluci z domova jeli loni v červnu do Prahy pro cenu. Jel s nimi jeden chlapec s autismem a skvěle si rozuměli,“ vypráví Přemysl Mikoláš. Podobná sestava se vypravila i na studijní cestu do Štrasburku, která byla součástí ocenění Gratias Tibi. „Navštívili jsme Evropský parlament, ale i čokoládovnu. Kluci spolu spali na pokoji a zvládli to bezvadně, skoro mě nepotřebovali.“
Spolek ADAM spolupracuje prozatím s deseti chlapci z dětského domova. Dva z nich už odešli zpátky do rodiny, ale aktivit se účastní i nadále. „Jeden dojíždí z Šenova a druhý z Karviné,“ doplňuje Přemysl Mikoláš.
Ocenění chlapci jsou vzorem i pro ostatní děti z domova, kde se podle slov Přemysla Mikoláše díky spolupráci s ADAMem i díky získanému ocenění úplně proměnila atmosféra. „Kdybych nejel za nimi, tak bych se poflakoval venku. Takhle mám aspoň fajn pocit, že dělám něco dobrého,“ říká Michal Pham z těrlického domova.
Skutečné problémy
Rodiče autistických dětí jsou za kamarády pro své děti vděční, na společných výletech je berou mezi sebe, povídají si s nimi, nabídnou sušenky. Kluci z děcáku zas mají možnost zažít, jak vypadá fungující rodina. Vedle autistických dětí si také srovnají žebříček hodnot. „Občas mi říkají, že teď už vědí, že skutečné problémy jsou, když má dítě nemoc, která nejde vyléčit. Jednou za mnou přišel jeden z nich a říkal, že je obdivuhodné, jak dokážou rodiče milovat postižené dítě,“ vypráví předsedkyně ADAMa Marie Gerdová.
Sama naopak neskrývá obdiv k chlapcům z "pasťáku". S autistickými dětmi jim to jde v mnoha ohledech lépe než dobrovolníkům z řad studentů psychologie nebo sociální pedagogiky. „Máme tady chlapce – Erika – který má krom autismu ještě těžký mentální hendikep a bývá agresivní. Jednou měl jeden ze svých horších stavů, seděl na zemi a bil se rukou do obličeje. Přišel k němu Martin, jeden z kluků z domova, a tu ruku mu chytil. Erik začal Martina bít druhou rukou, ale Martin to ustál, držel mu ruce a v klidu s ním hovořil. Po chvíli se Erik uklidnil,“ popisuje Marie Gerdová.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.