Dobré, nebo špatné? Debata o domácích úkolech vře i v USA. Proti sobě stojí dva tábory

Některé zajímavé body diskuse shrnul článek The Cult of Homework v americkém časopise The Atlantic. Zhruba před sto lety se progresivní reformátoři odvolávali na to, že úkoly děti jen stresují a otupují, takže v některých státech byly na základních školách zakázány. Jenže pak přišla 50. léta 20. století a obavy, že USA ztrácejí na Sovětský svaz, což vedlo k jejich nárůstu. 60. a 70. léta kladla důraz na kreativitu, úkolů tudíž bylo méně. To ale dlouho nevydrželo – v 80. letech totiž odborníci dávali ekonomickou krizi za vinu americkému školství a prosadili intenzivnější domácí přípravu. Ve 21. století si zatím děti ze školy přinášejí úkolů pořádnou dávku. Průměrný americký teenager nad nimi teď tráví zhruba dvojnásobek času než jeho předchůdci v 90. letech. Výzkumy říkají, že už děti v předškolním roce, kdy se pomalu seznamují s písmeny a čísly, denně tráví 25 minut přípravou.

A to má svoje důsledky. Děti, ale i rodiče a učitelé, si stěžují na únavu a vyčerpání, a tak některé školní okrsky úkoly zase začínají omezovat. A celonárodní debata o jejich smyslu nabírá na síle, píše autor článku Joe Pinsker.

Jeden okrsek, který se v roce 2017 rozhodl úkoly omezit, se nachází v Hillsborough v Kalifornii. Zástupci škol a rodičů se dohodli na jednotném přístupu: úkoly by měly „dávat smysl“ a neměly by se zadávat na dny následující po prázdninách a víkendech. „První rok byl trochu náročnější,“ říká školní inspektorka Louann Carlomagno. „Někteří učitelé jsou zvyklí dělat svou práci už čtvrt století stejně. A i rodičům trvalo, než jim došlo, že denně trávit nad úkoly hodinu už ve druhé třídě prostě není v pořádku.“ Rodiče nakonec uklidnilo to, že děti loni měly stejně dobré výsledky ve standardizovaných testech jako v předchozích letech.

Odborníci se neshodují, zda úkoly pomáhají, nebo škodí

Debata o tom, jaké úkoly a kolik by měli žáci a studenti vlastně dostávat, v USA v posledních letech zesiluje. Zdá se ale, že odborníci se jen těžko shodnou. V zásadě se řadí do dvou táborů.

První reprezentuje Harris Cooper, profesor psychologie a neurovědy na Duke University. Cooper posbíral výsledky existujících výzkumů o úkolech a zjistil, že do jisté míry lze vysledovat přímou úměru mezi úkoly a úspěchy v testech. Čím jsou děti starší, tím je to vidět víc. K těmto zjištěním se přiklánějí zástupci škol, protože jdou dobře dohromady se široce akceptovaným pravidlem, že za každý ročník by dětem mělo přibýt 10 minut domácí přípravy denně – tedy druháci by měli nad úkoly strávit 20 minut a maturanti až dvě hodiny. Podle studie navíc v USA převažují rodiče, kteří se obávají, že toho jejich děti dělají málo, což negativně ovlivní jejich šance na přijetí na elitní univerzity.

Druhý tábor vede Alfie Kohn, autor knihy Mýtus o domácích úkolech. Kohn tvrdí, že domácí úkoly jsou „spolehlivým zabijákem zvědavosti“, a přináší argumenty proti tvrzení Coopera a jeho myšlenkových souputníků. Tvrdí například, že úkoly prostě nepomáhají učení. Existují země, kde děti dostávají méně úkolů než v USA (například Dánsko), a přesto se jim v testech daří lépe – a naproti tomu země, které děti úkoly zavalují (např. Thajsko a Řecko), ve výsledcích nijak nezáří. „Dnešní praxe navíc klade důraz jen na akademické výsledky,“ tvrdí Alfie Kohn. „Kdo ale měří dopady úkolů na čas strávený s rodinou, na dlouhodobé podržení naučeného, na schopnost kritického myšlení nebo na sociální vývoj? Nikdo.“

Dalším problémem je, že se experti soustředí spíš na množství úkolů než na jejich kvalitu – už jen proto, že se snadněji měří. Odborníci se shodují na tom, že podstata a podoba úkolů je zásadní – ale nikdo přesně neví, jaký typ úkolů je nejlepší. Záleží na předmětu i na studentovi.

Proč se úkolů zuby nehty držíme? Ze setrvačnosti a kvůli testům

O přínosech úkolů se tedy široce pochybuje. Je tedy poněkud překvapivé, že jich žáci stále dostávají tolik, a jen málo kroků se podniká k tomu, aby byly zajímavější. Důvodů, proč se od úkolů zatím neupustilo, je poměrně dost, a jen některé přitom mají něco společného s učením jako takovým, tvrdí autor článku Joe Pinsker.

Jack Schneider, rodič a profesor z Massachusetts, se domnívá, že do velké míry jde o jakousi generační setrvačnost. Rodiče, kteří vyrůstali s domácími úkoly, si to samé přejí pro své děti. „Když jejich potomci dostávají úkolů méně, tak to rodiče berou jako indikátor toho, že učitel nebo škola jsou příliš mírní,“ vysvětluje.

Barbara Stengel, profesorka pedagogiky na Vanderbilt University, tvrdí, že na vině jsou také standardizované testy, v nichž je třeba uspět, a které tak učitelům nedávají dost prostoru na inovativní výuku. „Zvládli by to dělat jinak, ale příliš se bojí, protože nad nimi visí ten strašák výsledků v testech,“ krčí rameny. A zdůrazňuje také, že školství chybějí inovátoři, protože ti kvůli nízkým platům a nedostatku autonomie ze školství odcházejí.

„Musím říct, že obecně nevidíme v úkolech moc fantazie,“ říká Barbara Stengel. „Kdyby děti četly – cokoliv, klidně sportovní zprávy – bylo by to skvělé. Kdyby chodily do ZOO, po škole do parku, pak by se výsledky v testech zlepšily. To ale děti nedělají. Jdou domů a sednou k úkolům, které je nepodněcují k myšlení.“

Zrušení úkolů nese ovoce

Většina učitelů, kteří změnili svůj přístup k úkolům, si změnu pochvalují. Chris Bronke, středoškolský učitel angličtiny z Chicaga, přestal svým studentům úkoly zadávat, a nechává je ve svých hodinách samostatně pracovat ve skupinách, na čem chtějí. Nejen, že ho překvapilo, jak smysluplně studenti tráví čas, ale zjistil navíc, že někteří dobrovolně pracují i doma. „Mají šanci se smysluplně rozhodovat o tom, jak naloží se svým časem, a to je v našem školním systému dost ojedinělá zkušenost,“ říká Bronke.

Jak tedy s úkoly naložit, a kolik je akorát? Joe Pinsker ve svém článku nabízí řešení: úkoly by se měly dávat jen ve chvíli, kdy děti i učitelé věří, že je to nezbytné pro učení, které z nějakého dobrého důvodu nelze zajistit ve třídě. Prostě začněme s nulou, a přidávejme výhradně, pokud je to nutné, říká Joe Pinsker.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.