Dokument V síti ukázal, co se děje v kyberprostoru. Zůstaňte klidní a budujte sebevědomí dítěte, radí rodičům odborník na digitalizaci

Odpovídá film V síti realitě?

Myslím, že těch mužů nečíhá na síti tolik. Umocnilo se to tím, že jim šli tvůrci naproti - na lide.cz nebo Omegle děti chodí ve skutečnosti jen velmi málo, jsou to v podstatě erotické seznamky pro dospělé. Ale jistě se to, co film ukazuje, děje. Podle průzkumu EU Kids online se 24 procentům českých dětí mezi 12 a 16 lety už někdy stalo, že po nich někdo vyžadoval na internetu intimní informace. Sedm procent dětí řeklo, že se jim to děje aspoň jednou měsíčně.

Kde nejčastěji?

Nejčastěji asi na Messengeru a Instagramu, které děti používají nejvíce. Ale přesné výzkumy, kde predátoři oslovují děti, neexistují. Otázky zní většinou obecněji: potkal ses na internetu se sexuálním obsahem? Nebo: komunikoval jsi s neznámou osobou? Přibližně každé páté dítě se dokonce sešlo s někým, koho znalo jen z internetu. Už v kategorii 9–11 let je takových dětí sedm procent, u patnáctiletých a šestnáctiletých je to skoro polovina. My ale nevíme, jestli to byla schůzka s predátorem, nebo jestli se dítě na festivalu youtuberů potkalo s kamarádkou, kterou zná z komentářů pod videi. „Velmi zneklidněné“ se z té schůzky vrátilo jen jedno procento dětí. Sedmasedmdesát procent dětí uvedlo, že se ze schůzky vrátily šťastné.

Co mají dělat rodiče po zhlédnutí filmu?

Především zůstat v klidu. Rozhodně by nebylo dobré, kdyby se teď všichni vystresovali a začali dětem zakazovat internet. Díky filmu víme, že existuje spousta chlapíků předávkovaných pornem, kteří jsou tak zoufalí, že přes videochat potřebují zneužívat mladé holky. Ale netřeba se obávat, že kdykoli je dítě u počítače, vyskočí na něj masturbující penis. Je však možné, že dítěti, pohybujícímu se v kyberprostoru, se dříve či později něco podobného stane.

Jak je tedy poučit?

To hlavní, co jim teď máme říkat, je: neposílejte nikomu své nahé fotky. Stačí jedna a predátor má v ruce prostředek, jak dítě vydírat a chtít po něm další věci. Ubezpečte je, že i kdyby už fotku poslalo (anebo mu ji někdo sebral), může za vámi přijít a společně to vyřešíte.

Dále by děti měly vědět, že kdykoli cítí nepříjemné pocity, mohou komunikaci vypnout. To je velmi důležité, protože děti do toho občas jdou s tím, že to chtějí zkusit – sex je zajímá, jsou zvědavé. Jelikož si to samy vybraly, mohou mít tendenci setrvávat, i když už jim to není příjemné. Navíc predátor může pocit nepříjemnosti i zmiňovat a používat ho v rámci manipulace. ,,Stydíš se? To je normální. Přede mnou nemusíš.“

Proč je tak důležité, aby rodiče zůstali v klidu?

Jakmile z vás dítě cítí strach a naléhavost, snižuje to šanci, že za vámi přijde kvůli problému, o němž jste mu říkali. Bude se bát, že se rozčílíte. Nebude vám chtít přidělávat starosti. K tomu má pocit viny daný tím, že se nechalo zatáhnout do něčeho, co se nesmí a nedělá. Stejně jako u znásilnění, kdy oběť mívá pocit, že si za to může sama, opovrhuje sebou a nikomu se nesvěří. Navíc sex je tabuizovaný, takže dítě má pocit viny už jen proto, že se o něm s někým baví. A pokud předtím desetkrát slyšelo, že se mu to nesmí stát, tak má najednou pocit, že selhalo. Raději bude vše zamlčovat. Což paradoxně může posilovat vztah s predátorem, protože ten je nakonec jediný, s kým o tom dítě může mluvit. Proto by postoj rodiče neměl být varovný nebo výhrůžný, ale co nejvíce klidný.

Většina predátorů ve filmu jsou starší muži. Co když ale bude po dítěti chtít nahé fotky jeho spolužák nebo jen o pár let starší kluk?

Ano, to se děje mnohem častěji. Holky by měly vědět, že je lepší nevěřit, že zrovna můj kluk, ten nejskvělejší, jako jediný fotky neukáže kamarádům. Často to udělá třeba po rozchodu v rámci něčeho, čemu se říká revenge porn. On se nechtěl rozejít, bolí ho to a najednou je její fotka všude. Ani nemusí být pornografická. Stačí fotka v podprsence – třináctiletá holka nechce, aby ji takhle viděla celá škola.

Nebylo by řešením domluvit se s dítětem, že aspoň do určitého věku budu mít přístup do jeho komunikace na internetu?

Určitě, ale klíčové je slovo domluvit se. Pokud jako rodiče chceme, aby za námi dítě přišlo v případě krize, je potřeba mít s ním důvěrný vztah. Ten se nebuduje zákazy, špehováním nebo technickými řešeními typu family link, která navíc v pubertě už nefungují. Můžete se s dítětem domluvit na tom, že chcete znát jeho přístupová hesla na sociální sítě i na dalších pravidlech. To by ideálně začít tak v sedmi letech, i v deseti je včas, ale na začátku puberty už je pozdě. Nejdůležitější nicméně je, že se o internetu a sociálních sítích spolu vůbec bavíte. Aktivně se zajímejte o jeho život v kyberprostoru. Důvěřujte, že to pro něj má nějaký smysl. Nepoučujte a nehodnoťte, který youtuber je blbec a který ne. Naopak se nechávejte poučit. Dítě pak bude důvěřovat, že se zajímáte o jeho online zážitky a přijde se svěřit, bude-li mít problém.

Jaká je vlastně motivace těch mužů? Jsou to pedofilové?

Těch, co chtějí sbírat materiál pro pornografické weby, vydírat holky a nebo se s nimi scházet v reálu, je menšina. Většině jde opravdu jen o to zamasturbovat si před živým objektem, protože dělat to u porna už je nuda. Pedofilové to nejsou, spíš frustrovaní týpci, co si to chtějí s někým rozdat přes internet. A k tomu je snazší ukecat dvanáctiletou holku než dvacetiletou nebo třicetiletou. Už třeba proto, že nemá takové sebevědomí, aby to vypnula včas. Nebo jí bude chvíli trvat, než jí dojde, co ten muž dělá. Může v ní být i troška zvědavosti, co se vlastně bude dít, nebo pocit něčeho zakázaného, co ji přitahuje a zároveň zabraňuje odejít.

Jak mám mít jako rodič, který ví, co se na internetu všechno může stát, důvěru v to, co tam moje dítě dělá? 

V tom je strašně důležité sebevědomí. Spousta dětí je vychovávána v tom, že dospělým se neodmlouvá. Jakmile se pak setkají s dospělým, čekají, co jim řekne, že mají dělat – učí se to tak přece i ve škole. A my po nich najednou chceme, aby zachovaly klid ve chvíli, kdy je manipuluje někdo, kdo je zkušenější a mocnější než ony. A dokonce aby ho poslaly do háje.

Smyslem dohody o pravidlech používání technologií je postupné předání zodpovědnosti a sebevědomí na stranu dítěte. Ne jen jejich ochrana, ale také jejich zmocnění. Sebedůvěra je to, co jako rodiče chcete svým dětem předat. A to můžete udělat, jen když ji sami máte. Sebevědomý rodič ví, že když nastane problém, dokáže ho vyřešit. Ale nikoli předem – jako rodiče nedokážeme zabránit, aby se dětem na internetu určitě nic nestalo. Prostě to nejde. Samy jej prozkoumávají, jsou tam bez nás. Můžete mít heslo k jejich Instagramu, ale máte ho jen k jednomu účtu, ne k těm dalším. K těm, o nichž rodiče nic nevědí. Takže důvěřujete, otevřeně si povídáte, a tím postupně zvyšujete sebedůvěru a samostatnost vašeho dítěte.

Až jednoho dne pošle predátora do háje...?

Z pohledu dětí existuje jedno řešení, které dospělí neradi slyší: „trolení“ predátorů. Pokud je dítě v tu chvíli v pohodě, může udělat screenshot toho chlapíka, který před nimi masturbuje, a poslat mu to zpátky s tím, že se to nedělá. Podmínkou je, aby bylo v pohodě. Ale my z průzkumů víme, že více než půlka z nich v tu chvíli je úplně v klidu. Pokud není – ignorovat, vypnout, svěřit se. Ale pokud je, proč by se nemohlo samo bránit? Docela se mi líbí představa, že nevidíme dítě jen jako oběť, ale že mu dáme moc ten problém vyřešit. Protože policie všechny predátory nevychytá a porno nezmizí. Ale když se chlapíkovi desetkrát stane, že ho náctileté dítě stopne a pošle mu jeho vlastní fotku, tak to efekt mít může. Ne u všech, ale u některých ano. Jeden z mužů z filmu V síti už nastoupil léčbu. Jeden. Jeden dostal podmínku a devět se řeší. Z dvou a půl tisíce. Film je otázkou - jaká je odpověď?

Varianta, že děti začnou samy bojovat proti predátorům, má ještě jednu podmínku: mít profil na sociální síti nastavený tak, aby nebylo na první pohled vidět, že jde o dítě. Neutrální fotka zvířete nebo filmové postavy, ideálně i falešné jméno, jen nějaká přezdívka. Nikdy neuvádět adresu domu a školy, telefonní číslo, skutečný věk – ideální je napsat něco mezi dvacítkou a třicítkou. Děti o svém věku lžou samy od sebe, protože ví, že do 13 let se na sítě nedostanou, tak ať lžou alespoň užitečně. Lépe se jim tak vysvětluje, že stejně jako mají falešný profil ony, může mít falešný profil i ten druhý. I když V síti ukazuje, že většina predátorů falešné profily nepoužívá.

Děti – alespoň tedy dívky od určitého věku – si ale nechtějí na sítě dávat neutrální fotky, chtějí se vystavovat.

Navíc. Jakmile přijde puberta, holka chce být vidět a chce potvrdit, že je krásná. Takže první věc, kterou by měli dělat rodiče, hlavně táta, je opakovat své dceři, že je krásná. Pořád. To pomáhá, aby pak tu větu nehledala u někoho jiného. Což stejně bude, protože je to přirozené, ale snad nějak zdravěji. Zároveň samozřejmě říkáme: rozmysli si, jestli tam chceš dávat takhle vyzývavé fotky, protože někdo je lajkuje, ale někdo u nich masturbuje.

Predátoři jsou jen jedno konkrétní nebezpečí, hrozba je mnohem širší. Vytvořili jsme síť, která spočívá v tom se předvádět, bojovat o lajky a vlastní hodnotu odvozovat od toho, jak mě přijímají ostatní. Na Instagramu prostě nelze být ta nejkrásnější. Nalíčíš se, načešeš, vyfotíš se v těch nejodvážnějších polohách, nasbíráš padesát lajků, ale pořád je to míň než influencerky, které mají statisíce, vyskakují na tebe a nutí tě se s nimi srovnávat. A říkají ti, co máš mít na sobě a kterou šminku za dva tisíce si máš koupit, aby to zafungovalo. Tomuhle spektakulárnímu sociálnímu tlaku jsou dnešní holky vystaveny. Je to daleko míň skandální nebezpečí než predátoři, ale daleko hlubší, co se týče dobrého pocitu ze sebe sama. Když na tebe někdo nevyžádaně vytáhne penis, nemáš ze sebe dobrý pocit. Ale když se každý den dvě hodiny motáš na Instagramu, tak ze sebe ten dobrý pocit nemáš taky.

Ve filmu V síti vystupují jen dívky. Jaké nebezpečí číhá na internetu na chlapce?

Vlastně stejné. A problém je, že kluci ve třinácti, čtrnácti letech nemají takový vztah ke svému tělu jako dívky, takže fotky posílají mnohem ochotněji. Navíc se míň stydí. Takže důležitá informace pro kluky je: když ti holka do deseti minut, co jste se seznámili na internetu, začne vyprávět o sexu a chce po tobě fotku penisu, tak to není holka. Co se ve filmu děje holkám, se může klidně dít i klukům. Skvěle to ukazuje seriál Marty is dead.

Film V síti má velký ohlas, myslíte, že se něco změní? 

Predátoři nezmizí, internet taky nezmizí, možná se díky filmu V síti něco pohne, ale nejdůležitější je, co se stane v každé jedné rodině. Rodiče by se měli s dětmi více bavit o jejich světě. Osobně také doufám, že se díky tématu ohrožení dětí v kyberprostoru, které je burcující pro všechny, začneme šířeji zamýšlet, co dělá internet s naší společností. Protože něco dělá. Ve všech aspektech. Pojďme se začít víc bavit o tom, jaké společenské jevy s sebou přináší digitalizace společnosti, která se nedá zastavit. To, že se filmaři za deset dní setkali s dvěma a půl tisíci mužů předávkovaných pornem, něco znamená. Jsme společností závislou na obrazovkách, kde je poměrně běžné mít rozbitou osobnost a narušené mezilidské vztahy.

Když se vrátím k dětem, otevírá se tu důležité téma: jak vychovat děti, které nebudou klopit zrak. Protože když ho klopit budou, tak se na ně vrhnou nejen predátoři, ale také všechny algoritmy a stránky usilující o jejich pozornost a důvěru. Aby to děti ustály, musí být sebevědomé. Teď jde o to, jak zařídit, aby se takovými stávaly. Aby když chtějí něco říct, to říct mohly. Nebo když se rozhodnou něco poznat, to mohly poznávat. Když nastoupí do první třídy, nikdo se jich neptá, co se chtějí učit. Prostě se jim to servíruje, a když se jim nechce, jsou penalizovány. Tak dlouhodobě ztrácí sebedůvěru a schopnost být sama sebou. Sbírat jedničky je totiž úplně stejné jako sbírat lajky. Jde o vnější hodnocení tvé vlastní hodnoty. Predátor je hodný, protože mě chválí, což je skvělé, protože já nemám dost sebedůvěry, abych se chválila sama. Sebedůvěra se nebuduje známkami nebo kontrolou. Sebedůvěra roste, když se mezi lidmi šíří vzájemná důvěra.

Jan Kršňák se zabývá inovativním školstvím, intuitivní pedagogikou a tématem digitalizace společnosti (digideti.cz). Vede zklidňující besedy a semináře pro rodiče a učitele a zavádí děti do pestrých zákoutí internetu. Rozvíjí koncept interdisciplinárního vzdělávání Barevné sítě poznání. Je spoluautorem knih Jak se učí živě? (2018) a Kdyby lidi byli stromy (2020).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.