Dva dny v aljašské divočině a ukáže se, co si žáci odnesli z přírodních věd. Cílem je naučit je, jak přežít

„Připadám si jako úplná vražedkyně! Zabila jsem za ty dva dny tolik živých tvorů,“ vykřikuje vzrušeně třináctiletá Bonnie Bright. Má dlouhé vlasy, brýle, a rozhodně nevypadá jako zabiják. V ruce přitom drží svou poslední oběť - sumýše přezdívaného „mořská okurka“. Bonnie ho zabila, stáhla z kůže a plátky masa si opekla k snídani na ohni, který sama založila.

103 třináctiletých dětí, žáků osmých tříd z městečka Ketchikan na Aljašce, rozvezla v květnu pobřežní stráž na šest neobydlených ostrovů nedaleko pobřeží. Museli tu přežít dva dny a dvě noci. S sebou si mohli vzít pouze igelitovou plachtu, spacák a základní oblečení. Cokoliv dalšího – nůž, zápalky nebo provázek – se jim muselo vejít do plechovky od 300g balení kávy. „Akce přežití“, jak se pobytu v divočině v městečku přezdívá, má už 45 let dlouhou tradici. Je nejen součástí známky z přírodních věd, ale také přípravou na dospělý život v drsném prostředí Aljašky.

Přežití? To nejlepší, co se děti ve škole naučí

Ketchikan je odlehlé městečko, které je známé pouze rybolovem, častým deštěm a silným větrem. Proto obyvatelé chápou „akci přežití“ jako naprosto zásadní část osnov místní školy. Podle některých je to dokonce to nejužitečnější, co se děti během docházky naučí.

Za nápadem stojí Stephen Kinney. Dnes je mu už 77 let, na Aljašku přišel jako mladý učitel a šokovalo ho, že spousta jeho studentů neměla základní povědomí o tom, jak se bezpečně chovat v divočině. Poprvé s dětmi vyrazil v roce 1973 a od té doby je expedice vyvrcholením všeho, co se v přírodních vědách děti učí. Akce není povinná, většina žáků se jí ale účastní. Nejedou pouze děti, které mají výrazně problematické chování nebo propadají z více než tří předmětu. „Cílem je naučit žáky, jak přežít jen s tím, co kolem sebe najdou. Příroda je štědrá, ale musíte se v ní vyznat,“ vysvětluje Stephen Kinney. „Na Aljašce toho můžete tolik podnikat, ale musíte být schopni se tu pohybovat bezpečně.“

Co si chytíš, to si sníš… ale napřed zabiješ, stáhneš z kůže a uvaříš

Každou skupinku asi 20 žáků nebo žákyň doprovází jeden učitel a tři rodiče v roli průvodců. Skupinku Bonnie vedla Jamie Knight, učitelka hudby. Hned po příjezdu si dívky s použitím igelitových plachet, provázků a kamenů postavily přístřešek na spaní, pak chvíli hrály karty a povídaly si. „Je načase shánět něco na podpal a dříví. Brzy začne odliv, to je dobrý čas na lov,“ zvedla je ze země učitelka Jamie.

Nasbírat klacky a mech na oheň bylo snadné, ale jak získat něco k snědku? Dívky se nejistě rozhlížely po ustupujícím moři. Většina nakonec zvolila jako svou večeři přílipky miskové, které nožem odloupávaly ze skalisek. Na ohni si je uvařily v plechovkách od kávy, společně s mořskými řasami. Zatímco děvčata usínala, z vody vystrkovali hlavy tuleni a kolem ostrůvku proplul keporkak.

Ráno byly dívky v 7 hodin na nohou a vyrazily shánět snídani. Tentokrát se odhodlaly k lovu a přípravě mořských okurek. Učitelka Jamie mezi nimi přecházela, sledovala, jak se jim daří, radila. Jde o školní akci, takže každou z dívek nakonec bude muset ohodnotit v deseti různých kategoriích. „Je skvělé je vidět takhle mimo školu. Spolupracují, zažívají společně něco, co by v lavicích nebylo možné,“ komentovala svou úlohu Jamie Knight. Dívky kromě mořských okurek přinesly i hřebenatky, ježovky, kraby a krevetky. Jedna skupinka si dokonce z mořských řas a masa připravila jakési závitky.

Mají hlad, je jim zima, a je to v pohodě, říká ředitelka školy

Zbytek akce se nesl v podobném duchu: lov, vaření, soutěž v zakládání ohně, talentová soutěž, štafetový běh. V žaludcích kručelo, ale dívky chápaly, že jsou součástí rituálu, takže nálada vydržela po celé dva dny dobrá. „Možná až moc. Když svítí slunce jako letos, není to moc o přežití, jsou to prostě prázdniny,“ stěžoval si u ohně jeden z rodičů. „Na Aljašce hlady neumřete, ale zima, vítr a vlhkost vás zabít můžou. Škoda, že si to nevyzkouší.“

Podobný drsný přístup je na Aljašce běžný. „Samozřejmě že víme, co všechno by se mohlo pokazit. Zatím ale akce vždycky proběhla víceméně dobře. Ano, mají hlad, je jim zima, ale to přežijí,“ krčí rameny Sherilynn Boehlert, ředitelka školy.

Je skoro s podivem, že v časech helikoptérových rodičů a plošného testování se tato tradice v Ketchikanu udržela, píše Susan Shain v časopise The Atlantic. Právě naopak – ačkoliv si rodiče berou volno a učitelům za dva dny v divočině nikdo nepřidá ani dolar, v městečku jsou přesvědčeni, že ji místní škola bude pořádat dalších čtyřicet let.

Každý obyvatel navíc může přispět svou vlastní historkou: o tom, jak chutnají krabi a mořské okurky, o stavění přístřešku v prudkém dešti, o aktivitách po setmění, které vedly k tomu, že v posledních letech jsou skupinky žáků striktně rozdělené podle pohlaví. Stephen Kinney, který tradici založil, může vyprávět o třináctiletých dívkách, které s pomocí větve stáhly z kůže chobotnici, nebo o tom, jak jednou přes noc napadalo 15cm sněhu. „Vzdělání se stále znovu musí vracet tam, kde se žije. Je třeba výuku pořád propojovat s realitou lidí,“ říká Stephen Kinney, učitel ve výslužbě. „Proto mají lidé tu akci tak rádi. Vidí, že se děti učí – tím, že žijí reálný život.“

A co vaše škola? Organizuje pro děti podobné akce?

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.