Eva Dušková: Svatba v družině aneb proč tuhle práci tolik miluju
Natlučené koleno, ztracené klíče od šatny, neshody s kamarádkou... Školní družina je místo, kde pulzuje život se všemi slastmi i strastmi. Některé dny jsou pohodové a plynou harmonicky, jiné zas bublají a víří emocemi. A ačkoliv v pátek radostně vítám blížící se víkend, tuhle práci bych neměnila. Protože v neděli se do ní zase těším.
Desetkrát denně tu padne otázka: „Evóóó, za jak dlouho budou dvě?“(tři, čtyři, půl páté..), na což už jsem trochu alergická, ale to přejde, až se všichni naučí hodiny. Otázek je tu vůbec nespočetně:„Evóó, víš, co budeme dělat o víkendu? Můžu si vzít na chodbě papír? Já jdu na záchod. Je tady Johanka? Půjčíš mi sešívačku? Evóó, Radim mi řekl, že jsem blbec! Já se tak těším na zítřejší plavání! Kde si můžu vzít barevný papír? Víš, kam jdeme zítra? Podívej, co jsme dneska dělali na výtvarce!“ Chvíli trvalo, než se děti naučily, že nic z toho nechci slyšet ve chvíli, kdy mluvím s rodičem nebo řeším individuální křivdy a újmy.
Mohlo by se zdát, že družina slouží k tomu, aby měly ratolesti kde přečkat odpoledne, než rodiče skončí v práci. Že si tam občas napíšou úkoly, něco vyrobí a proběhnou se venku. Ale vězte, že se tu odehrává daleko víc. Život naplno. Nedávno jsme prožili telenovelu. Prvňačce Emě třeťák Niki lámal třikrát do týdne srdce, a pak to napravoval posíláním poslíčka s milostnými vzkazy (Emo, miluji tě na 1000 %. Budeš u nás spát?). Ema moc nestíhala odpovídat, tak jí vypomohly spolužačky. Kolem kulatého stolu pak seděly čtyři, blonďaté hlavičky skloněné nad papíry plnými srdcí a iniciál milenců. Vše spělo k happyendu. Ke svatbě.
Byla jsem zvědavá, jak se nevěstě bude dařit ve svazku s nespolehlivým playboyem, který má každou půlhodinu jinou lásku a pak se chodí koukat, jak ta odmítnutá pláče. Minutu před svatbou, do níž ženich a jeho parta zapojili asi deset dětí, nevěsta zůstala stát na chodbě čelem u zdi a přestala mluvit. Nešťastná, s copánky, v růžových legínách a puntíkaté mikině. Ostatní kroužili kolem ní a hučeli: „Už musíš jít, všichni čekají! A proč nejdeš?“ Po chvíli se plačící holčička svěřuje: Má obavy, že je na svatbu ještě mladá! Chtěla to svému milému říct, ale chlapec ji ve víru příprav odbyl. Měli totiž svatbu stihnout dřív, než půjdeme na vycházku.
Prodiskutovali jsme to, vyjasnili si postoje, emoce a komunikaci. Ženichovo zklamání z práce, která přišla vniveč (připravil pozvánky a sezení pro hosty, manželský slib a oddávajícího), se vytratilo s nevěstiným příslibem, že svatba se odkládá „jen“ o pár měsíců.
Tohle jsou situace, kdy mě družina baví nejvíc.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
