Francouzský tatínek: Dcera je pro mě největší dar. Přemýšlím, jak ji vybavit do života v této dravé, sobecké společnosti

Máte dceru ve střídavé péči. Jak to máte rozdělené?

Bydlím blíže ke školce, takže všední dny je Ahinsa se mnou. O víkendech a ve středu, kdy mají děti ve Francii volno, je se svou matkou.

Je ve školce celý den?

Dřív jsem si ji bral domů na oběd, to jsme ještě oba měli veganskou dietu, ale teď už jsme v jídle flexibilnější a já navíc potřebuju víc času na práci, takže jí ve školce. Po obědě děti odpočívají, což se jí nelíbí, ona spaní nepotřebuje. Ale musí ležet, učitelky nechtějí, aby ji ostatní děti viděly dělat něco jiného. Za rok už bude s tímhle konečně pokoj, půjde do školy.

Jaký je v té školce program, děti si hlavně hrají, nebo už se též něco učí?

Myslím, že školka má dané cíle, co se mají děti naučit, dostávají nějaké úkoly a musí je splnit. Když jsou pozadu, musí je dodělat další den v době, kdy si ostatní hrají. To mi moc správné nepřijde. Některé děti jsou třeba prostě pomalejší a tohle je může stresovat. Ale tohle nevím od dcery, ta mi o tom neřekla, s tímhle asi tedy zrovna problém nemá. Problém má v jídelně, je tam vychovatelka, která ji nutí jíst i to, co nechce.

Chodí děti odpoledne ven?

Chodí, ale mohly by chodit víc. Máme blízko úžasný les, kam děti jezdí  na školní exkurze, ale z naší školky tam děti vodí málokdy. Podle mě pobyt venku nemají v předepsaných cílech, nebo to není priorita, a taky to je organizačně náročnější. Tak chodí na hřiště, nebo procházkou do knihovny… Ale já Ahinsu beru do lesa často, jezdíme tam na kole. Celkově spolu trávíme spoustu času. Někteří lidé říkají, že jsem k ní připoutaný až moc, ale mně to tak přijde v pořádku. Hodně si spolu povídáme, předávám jí, co mám sám rád, přírodu, poezii. Chci, aby věděla, že může vytvářet krásu. Hrajeme spolu divadlo. Třeba Popelku. Ona je Popelka a já hraju všechny ostatní postavy (smích). Nebo přehráváme staré řecké báje. Nechce se mi vymýšlet něco nového, když tolik krásných pověstí už existuje.

Už víte, do jaké školy dceru dáte?

V naší vesnici je jedna veřejná a jedna soukromá, katolická škola. Ahinsa půjde do té veřejné. Katolická škola je placená a ani nesdílím její hodnoty. Jsem republikán a podporuju veřejné školství. I když nejlepší by byla asi nějaká volnější škola. Záleží ale na tom, jak by vypadala. Ve vedlejší vesnici je svobodná demokratická škola, která ve mně ale velkou důvěru nevzbuzuje.

Co se vám tam nelíbí?

Nevím, třeba jsem úzkoprsý.  Pro mě je důležitá organizace, struktura, věci nejdou jen tak nechat volně. Jedna maminka, která tam má syna, říkala, že nosil domů nesnězený oběd (děti si tam oběd nosí z domova) a když se ptala ve škole, řekli jí, že ochutnává od ostatních. Proč ne, ostatně, ale když se to děje pořád, asi bych měl sklon nějak to řešit. Stejně jako nechávali větší děti na mobilech, jak dlouho chtěly, nenabízeli jim žádný program. Nabídka tam byla, ale nechávali to zcela na nich. Myslím si, že je důležité dávat dětem podněty, inspirovat je, být jim příkladem. Moc o té škole ale nevím, je celkem nová. Ti rodiče tomuhle typu vzdělávání velmi věří, odvolávají se na nějaké knihy. Příběhy z těch knih jsou často o tom, že nějaké dítě dlouho neprojevovalo zájem o učení, třeba o čtení a psaní, třeba až do deseti dvanácti let, a pak se z něj stal spisovatel. Ale já si nejsem jistý, jestli mají tyhle příklady všeobecnou platnost, jestli to třeba nejsou výjimky. Možná jen neznám lidi, kteří tím prošli a jsou už dospělí, takže mi chybí důvěra…

Co jsou pro vás důležité podmínky, které musí škola splňovat?

Kdybych viděl, že Ahinsa ve škole není spokojená, že je třeba smutná, tak to bych nesnesl. Tlak školy může dítě snad i posílit, ale to pro mě platí jen do té míry, dokud to dítě dobře snáší.

Kdyby se měla trápit, tak to bych ji raději vzal do domácího vzdělávání. Jsem si poměrně jistý, že bych to zvládl. Problém je spíš nedostatek času. Kromě práce teď i studuju, učitelství se zaměřením na francouzskou literaturu. Mám vlastně v rodině dost učitelů. Můj otec byl učitelem matematiky, moje maminka je učitelka španělštiny, pochází z Kolumbie.

Pokud se stanete učitelem, v jaké škole byste chtěl pracovat? A jakou byste přál školu své dceři?

Měla by být krásná, v přírodě, plná radosti a klidu. Mělo by tam být hodně her a výuka by měla být interaktivní. Děti by měly cítit, že je bereme jako sobě rovné. Učit by se měly na prvním místě základní lidské hodnoty jako laskavost, empatie, soucítění, trpělivost. Škola by měla budovat u dětí sebevědomí, a zároveň by měla klást důraz na to, aby si navzájem pomáhaly a dělily se o to, co se naučily. To by měl být základ. Učitelé by se nedrželi striktně rozvrhu, spíš by vnímali situaci a okolnosti a atmosféru, a tomu den přizpůsobili. Dospělí by měli fungovat jako takové velké oko, co vše vidí, ale nic nehodnotí. Měli by ctít strukturu a vytvářet ji, ale struktura by neměla na děti padat. Velký podíl by v této škole měly manuální práce, každý by měl umět základní dovednosti, šít, utkat koberec… Taky dovednosti potřebné pro přežití venku (jsem sám bývalý skaut). Myslím, že takovou školu by mohli realizovat jen velmi moudří lidé. Tohle je ostatně problém, který silně vnímám. Pedagogika, která se blíží mým ideálům, není v souladu s tím, jak žije většina společnosti, ta má úplně jinou ideologii. Jak učit děti být nesobecké ve společnosti, která je velmi dravá a sobecká?

A jak tedy?

Musíme je učit i vnitřní síle. Aby je to nesemlelo.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.