Jak mluvit s dětmi o špatných známkách? Důležité je mapovat situaci a chránit atmosféru důvěry

1. Útočné úvody nikam nevedou

„Ty ses neučil? Co to je za známku? Můžeš mi to vysvětlit?!“ Začít z pozice rodiče útokem žádnou diskusi nevyvolá. „Stejně jako předpoklad, že by špatné známky měly být jednoznačným ukazatelem toho, že dítě něco neumí. Pokud hledáme skutečnou příčinu špatné známky, je vhodné ptát se dítěte také na to, jak se v daný den cítilo, jestli se třeba před testem s někým nepohádalo, co se kolem testu nebo zkoušení dělo – jednoduše zjistit okolnosti špatné známky,“ doporučuje na úvod psycholožka Bára Downes, kterou mohou vaše děti znát třeba z pořadů rádia Junior na Českém rozhlase. 

Méně drilu, více duševního zdraví. Právě probíhá zásadní změna výuky ve školách Čtěte více

Navíc, pokud chceme dostat skutečně relevantní odpovědi, nestačí se ptát ani nárazově nebo jen v případě špatných známek. Důležité je průběžně mluvit o škole jako takové. Když se daří, i když se něco zhoršuje. „První otázky totiž nemusí automaticky znamenat, že dostaneme odpovědi,“ vysvětluje dál psycholožka: „Děti často čekají, že se je snažíme nachytat, abychom mohli konstatovat něco jako ‚já ti říkal, že musíš víc zabrat‘. Takže dlouho berou takové vyptávání jako past a trvá, než pochopí, že je za nimi rodičovský zájem, a budou na ně skutečně odpovídat.“

2. Dítě zažívá spektrum pocitů

V každém případě, na straně dítěte se děje řada pocitů. Strach z rodičovské reakce, z „pokaženého vysvědčení“, ale i zklamání ze sebe sama. Nebo pocity nespravedlnosti, pokud se dítě domnívá, že známka měla vypadat jinak. „A my jako rodiče potřebujeme vědět, kde v tomto pocitovém spektru dítě je. Proto jsou na místě další otázky: co si o špatné známce myslí, jak ji vnímá? Až pak zaujímáme k situaci postoj coby rodiče, až když nahlédneme do jeho světa,“ doporučuje Bára Downes. 

3. Šikovné děti to nemají automaticky jednodušší

Mimochodem, jaké známky se u vás doma vůbec považují za špatné? Nebo ještě jinak: kde je ta hranice pro vás a kde pro dítě? To se také velmi liší. A i když rodiče primárně na nic netlačí, bývají některé děti samy na sebe náročné tak, že si neodpustí ani 1-. Pak je na místě přemýšlet, kde se jejich ambice vzaly, když je k tomu třeba ani nikdo vědomě v rámci rodiny nevede?

„Tady hraje roli povaha dítěte, ale i rodičovské nastavení. My nemusíme přímo nic vyžadovat, stačí, že nás děti vnímají jako výkonné, a přejmou výkonnost za svou. Náročné je to i pro děti, o nichž každý mluví jako o šikovných nebo chytrých a okatě je za to chválí. U nich, kdykoliv přijde malý záchvěv, je sebevědomí vystavené velkému tlaku, protože stojí na tom, že ostatní vnímají jejich dobré výkony. A když najednou nejsou? Jsou tyto děti rázem zranitelné,“ doporučuje Bára Downes další prostor pro rodičovský vhled. Ne každé dítě je totiž schopné nad špatnou známkou mávnout rukou a brát ji jako prostor pro zlepšení. I když to dokážeme my, dospělí. 

„Chceme-li pak coby rodiče takové nastavení změnit, je vhodné opouštět chválu dětí vztahovanou k nějakým výkonům. Stále ještě jen malé procento rodičů svým dětem zdůrazňuje, že je mají rádi takové, jaké jsou. Nikoliv pro známky nebo cokoliv měřitelného. A také si zrevidujme, o čem s dětmi vůbec mluvíme. Pokud je to převážně škola, pak ji zase nevědomě akcentujeme jako důležité měřítko a úspěch dítěte ve škole jako měřítko toho, jak přijímáme samotné dítě,“ upozorňuje psycholožka s tím, že je prospěšnější pak začít reflektovat spíš věci jako „je skvělé, že ses o tu čokoládu s bráškou rozdělil/a“ než „ta jednička z matiky je super“. 

4. Špatná známka jako možnost seberozvoje dítěte

Neúspěch typu špatná známka pak můžeme pro děti vytěžit jako moment seberozvoje. Kdyby pořád zažívaly úspěch, třeba celou základní školu, a pak teprve někdy v osmnácti zjistily, co to je v něčem nezazářit, neměly by žádné nástroje, jak se s neúspěchem vyrovnat. Takže to, co jim ukážeme jako účinný postup u srovnání se se špatnou písemnou, postupně aplikují i u složitějších situací. Bude to zhroucení se? Nebo analýza situace s přihlédnutím k emočnímu a povahovému nastavení dítěte?

Jan Kršňák: Zkusme se v září ve škole zeptat, jestli by nemohli přestat naše děti lajkovat. Nepřinese jim to nic dobrého Čtěte více

„Aby pak dítě lépe uneslo ty aktuální pocity, ocení, když spolu s ním jeho pocity prožijeme. I když i pro nás jako rodiče může být komplikované slyšet, jak samo o sobě dítě mluví jako o někom hloupém, a cítí se „jako nula“, nefunguje vymlouvání, ale naslouchání. Mnohdy to, že působíte jen jako společník, když takové emoce prožívá, že mu dáte prostor, aby je mělo, znamená víc než všechny motivační řeči světa,“ podotýká psycholožka. A na to, jak věci spravit, pokud je to potřeba, se hodí soustředit až po opadnutí prvotního nepříjemného momentu. Pak už je prostor pro to opakovat, že odolnost se bez překonávání překážek vybudovat nedá. 

5. Dlouhodobé zhoršení vyžaduje dlouhodobou spolupráci rodič – dítě – škola

Když se známky opakují, i tehdy je na místě začít zjišťováním příčin. Samozřejmě ve škole. Ale také u dítěte samotného. „Děje se něco? Cítíš se ve škole špatně? Něco ti nedává smysl?“ Otázky volíme tak, aby nebyly útočné. „A s vědomím, že zhruba do 11 let dětí nemají hlubokou schopnost introspekce a něco nemusí umět pojmenovat přímo. To bývají například situace, kdy po sobě doma nikdo nekřičí, ale panuje v domácnosti napětí. Ony jej cítí, ale nepopíšou, co vnímají,“ upozorňuje psycholožka. 

O to důležitější je opatrně zjišťovat, co se děje tzv. za oponou. A myslet na to, že pro dítě nejsou ani tak důležitá samotná slova, jako způsob, jakým je říkáme. Volit správné věty, ale neuhlídat tón, dobré není. Otázky volíme také nekomplikované: „Všiml/a jsem si, že se ti zhoršily známky. Mohu ti pomoct? Potřebuješ ode mě něco?“ Že v takovou chvíli poprosíme o pomoc i pedagoga, se samozřejmě nabízí. A že by to mělo být způsobem, který rovnou nevyvolá konflikt, stejně tak. 

6. Kašlu na známky, chápeš?!

„Tys dostal za pět?“
„No a? Je mi to fuk, celá škola je mi úplně jedno, chápeš?!“

Zažíváme-li takové vyhrocené komunikace, po kterých přichází rodičovská frustrace typu „kde jsem jen udělal/a chybu“, je důležité vědět, že dítěti, které říká, že mu na škole nezáleží, není jedno žádná špatná známka. Je to jen jeho strategie, jak se vyrovnat s pocitem selhání.  

Knihy nás zpomalují a nutí přemýšlet, zatímco internet nás zrychluje. Doporučujeme knihu o vlivu digitálních médií na proces čtení Čtěte více

„Pravdou totiž je, že známky motivují hlavně děti, kterým to ve škole jde a jde jim to levou zadní… A že zapomínáme, že největší ocenění by měly dostat děti, které dřou, aby vůbec byly tam, kde jsou. V tom nejsou známky spravedlivé a děti to cítí. Nejsou ani motivační. A u dítěte, které je nedostává tzv. zadarmo, je prohlášení „je mi to jedno“ skutečně hlavně strategie na to, aby uchránilo svůj vlastní pocit sebehodnoty,“ vysvětluje k tomu psycholožka Bára Downes. A zbývá zodpovědět otázku, jak mu ten pocit sebehodnoty vrátit? 

„Jednoznačně tím, že mu budeme dávat prostor, aby ji budoval jinde, na jiných věcech. Kde nebude mít potřebu se chránit. Tlak na témata, jako je zintenzivnění učení, nebo fakt, že budeme nespokojeně zdůrazňovat, že bez dobrých známek z dítěte nic dobrého nebude, by vedl jen k jedinému: dítě by svůj sebeobranný postoj zintenzivnilo. A velmi by utrpěl i jeho vztah k nám coby rodičům. Pozbyli bychom jednoduše jeho důvěry. A plným právem,“ dodává ještě psycholožka. 

(P.S.: Bára Downes mimo jiné velmi vítá fakt, že s novým návrhem ministerstva školství od příštího školního roku budou známky zažívat až děti od čtvrté třídy: „Děti tak budou mít větší možnost pracovat s přirozenou zvídavostí místo práce pro vnější ocenění a větší šanci nastartovat celoživotní touhu po vzdělávání…“ vzkazuje na závěr!)

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.