Jak změřit mimořádný intelekt? Na výsledek testů má vliv rodinné zázemí i sebevědomí, říká expert na psychometriku

Jste administrátorem facebookové skupiny Nadané děti, kde mezi sebou diskutují rodiče, ale založili ji akademici z Masarykovy univerzity. S jakým cílem?

Zdálo se nám užitečné podpořit rodiče nadaných dětí tím, že vytvoříme svépomocnou skupinu, kde by mohli sdílet své potíže nebo pochybnosti. Naším vedlejším záměrem bylo získat kontakty na rodiče za účelem výzkumů a komunikovat s cílovou skupinou našich šetření. Ale popravdě, nečekali jsme, že se skupina stane tak populární a navštěvovanou. Skoro bych řekl, že nám trochu přerostla přes hlavu (směje se).

V jakém smyslu?

Obecně platí, že mnoho psychologických témat je ve veřejném prostoru dezinterpretovaných. Ostatně nejen psychologických. Ke kvantové fyzice si také laici vytvářejí určitý vztah a vyjadřují přesvědčení, které nemusí odpovídat daným vědeckým zjištěním. U společenských věd, kde se exaktnost definuje hůř, je demarkační linie mezi tím, co je nějak podložené, a sugestivními „řečmi“ ještě méně jasná. Existuje široké hraniční pásmo. Ve skupině se zkrátka objevují různá tvrzení, za která neručíme. Druhá věc je samozřejmě to, že nemáme čas, abychom diskuzi moderovali, jak by bylo potřeba.

Neměli by akademici přece jen část energie věnovat i kultivování veřejné debaty?

To je těžké. Co člověka dělá dobrým výzkumníkem, jsou jiné charakteristiky, než které musí mít dobrý popularizátor. Občas se potkají, občas ne. Vědec dostane zaplaceno za průzkum, který má výstup v podobě odborného článku, ale už ne za popularizační aktivity. 

Do veřejného prostoru nyní proniká názor, že intelektově velmi nadané děti mohou častěji než děti, které nejsou ničím výjimečné, zažívat psychické potíže. Našli vědci nějakou takovou souvztažnost?

Nadání s sebou může nést subjektivní či objektivní zažívání problémů i společenské znevýhodnění. Je ale velmi těžké výzkumně odlišit, co je čeho příčinou, jaký je mechanismus, proč se něco děje. Je intelektově výjimečný člověk jaksi biologicky zároveň vždy i výjimečně citlivý? Anebo je to třeba tak, že vysoký intelekt vede k hloubavosti, což má pak sekundárně vliv na prožívání, na projevy daného člověka a dále na reakce okolí? Tahle druhá možnost je pravděpodobná a celkem jednoduše obhajitelná, o té první bych měl pochybnosti. Problém je navíc i na úrovni korelace, souvztažnosti. Třeba pozorujeme, že ve skupině mimořádně nadaných dětí se častěji vyskytují určité potíže než v celé populaci. Ale jak víme, že ta skupina identifikovaných nadaných dobře reprezentuje všechny děti? Co když jsou spíše diagnostikovány jako nadané právě ty děti, které častěji vyhledávají psychologa i z jiných důvodů než jen kvůli nadání, což nadhodnotí míru výskytu těchto potíží?

Slyšela jsem i názor, že mimořádně inteligentní děti jsou z podstaty altruističtější než běžné děti. Zabývají se problémy světa, které je tíží, a přemýšlejí o řešeních, která by pomohla celému lidstvu. Mají také silné reakce na projevy utrpení, které vidí nebo o nich čtou. Co si o tom myslí psychometrik?

Altruismus je obecně velmi těžce definovatelná charakteristika. A projevy altruismu u mimořádně inteligentního a podprůměrně inteligentního člověka jsou odlišné. Někdo přemýšlí o blahu lidstva, jiný pomůže sousedovi s výkopem na zahradě. Je dobře, že ve veřejném prostoru zaznívají originální názory. Problém může nastat, když naberou sílu obecné pravdy. Jevy mají mnoho různých příčin i alternativních vysvětlení a my to zatím v mnoha případech včetně tohoto nejsme schopni rozplést a vyhodnotit. A jak všichni víme, lidský mozek dělá při zobecňování chyby. Osobně se tedy nedomnívám, že by altruismus s inteligencí nějak výrazným způsobem souvisel.

Kdy a proč jste se začal zabývat problematikou nadání?

Vystudoval jsem v Brně, kde žiji, žurnalistiku a psychologii a zajímala mě psychometrie, obor, který se věnuje měření psychických jevů. Na Masarykově univerzitě jsem pak pokračoval i v doktorském studiu a zvolil si jako téma měření matematických znalostí. V té době Šárka Portešová, která se tady na fakultě sociálních studií dlouhodobě nadáním zabývá, potřebovala pro jeden projekt vyvinout test pro měření matematických schopností u nadaných dětí – a to se dobře potkalo s mým zaměřením. Nadané děti nebyly tedy mým primárním cílem, ale zadání docentky Portešové mi dalo konkrétní obsah pro mé zkoumání.

Test, který jste nakonec vytvořil, měřil tedy matematické předpoklady, nikoli znalosti?

Je pravda, že jsem původně chtěl dělat sekundární analýzu znalostních testů a zkoumat jejich kvalitu, ale pro to je třeba dobře ovládat i další obory, jako je třeba didaktika matematiky, a to jsem podcenil. Takže jsem se pak přeorientoval na něco, co je pro psychologa vhodnější úkol: jak správně zjišťovat matematické předpoklady. Cílem takového testu je naopak znalostní část co nejvíc zredukovat a koncipovat jej tak, aby na znalostech byl co nejméně závislý. Při zkoumání dispozic je třeba co nejvíce odflitrovat jiné vlivy na výkon dítěte, jako je zájem dítěte o danou oblast, ale i chování učitele nebo rodiče, to vše a další faktory se do výsledků jinak silně promítají. Úplně vše ani odfiltrovat nejde: dítě z podnětného prostředí bude mít lepší výsledky i z testu matematických předpokladů než dítě s horším sociálním zázemím, protože podnětnost prostředí má vliv i na rozvoj inteligence. Ale rozdíl ve výkonu bude zřejmě menší než u čistě znalostních věcí. Inteligenci vnímáme jako silně dědičnou věc a to, jak je závislá na prostředí, si možná tolik neuvědomujeme.

Může se výkon v testech výrazně zlepšit, když dítě, které jinak trpí nedostatkem péče, někdo povzbudí? Neboli, může výsledek ovlivňovat i nízké sebevědomí nebo nedostatek zájmu ze strany dospělých?

Tahle úvaha stála třeba u vzniku afirmativních akcí při přijímacích zkouškách na americké univerzity. Studenti s afroamerickým a jiným původem v nich získávali různé bonifikace, aby se vyrovnal hendikep méně podnětného rodinného prostředí. Předpokládalo se, že jejich studijní předpoklad je větší, než ukazuje skóre testu, což byla zčásti pravda. Ale tato pozitivní diskriminace zase vytvářela jiné problémy, takže se od ní spíš ustupuje. Paušální zvýhodnění jedné skupiny může na individuální úrovni vést k nespravedlnosti (přinejmenším proto, že ne všichni ze zvýhodněné skupiny skutečně pocházejí z nepodnětného prostředí a naopak). Trend nyní je spíš zaměřit se na vyrovnání šancí jednotlivců.

Někteří psychologové i organizace zabývající se nadáním razí myšlenku, že intelektově nadané děti by bylo nejlepší odhalit již v předškolním věku screeningem v mateřských školách. Vidíte to stejně?

Já bych byl v tomto ohledu opatrný. Děti mezi čtvrtým a šestým rokem se strašně rychle vyvíjí a to, že v dané chvíli podává dítě výjimečný výkon, nemusí ještě znamenat, že to tak bude i za pět let. Velkou roli hraje rychlost dozrávání, která je individuální. Taky se ukazuje, že v raném věku dítěte se znalosti a schopnost úsudku nedají od sebe jasně odlišit. To se diferencuje teprve s věkem. U malých dětí také nelze ještě dobře vysledovat profil nadání, mohou být nevyhraněné nebo se profil zráním může změnit. Když malé dítě hodně čte, ještě nevíme, čím to je, proč se tomu věnuje, s jakou silnou stránkou se to potkává. Testování inteligence je jako každé jiné testování zatížené chybou a v nízkém věku je chybovost velká. Spíše doporučujeme dítě pozorovat a dávat mu adekvátní podněty a s měřením počkat případně až do školy. Navíc intelektový výkon není vše, důležité jsou třeba i socio-emoční schopnosti, motivace a další charakteristiky, které s intelektem příliš nesouvisí.

S kolegy a kolegyněmi jste založil a pilotujete online screeningový test duševních poruch u dětí ePsycholog. Jak se přesně uplatňuje psychometrie v takovém projektu?

Snad každý rodič má občas pocit, že se jeho dítě chová zvláštně či že má nějaké potíže. Rozhodování, zda je potřeba vyhledat odborníka, může být poměrně náročné. Projekt ePsycholog umožní rodičům odpovědět online na sérii otázek o chování jejich dítěte a jako výstup dostanou pravděpodobnost, s jakou by po případné návštěvě psychologa byly diagnostikovány potíže různého druhu. V současnosti ověřujeme fungování systému v oblastech dyslexie, dyskalkulie, ADHD, poruch autistického spektra či depresí a úzkosti.

Jak se takový dotazník tvoří?

Databázi otázek vyvíjeli odborníci z praxe, psycholožky a speciální pedagožka. My jsme pak ladili formulace a hlavně jsme vše třídili, původní databáze totiž obsahovala hodně přes tisíc otázek na ohromné množství symptomů. Bylo potřeba odstranit otázky duplicitní, ale také nepříliš významné symptomy a dále symptomy, které ne dost dobře rozlišují mezi různými obtížemi a podobně. Za tímto účelem jsme pracovali s velkým množstvím dat sesbíraným s pomocí několika tisíců rodičů–dobrovolníků. I tak má ale stávající verze pořád přes 300 otázek a odpovědět na ně by trvalo několik hodin. Využíváme proto tzv. „počítačového adaptivního testování“. Rodiči se další otázky nabízejí podle toho, jak odpověděl na ty předchozí. Používáme moderní psychometrické postupy, ke kterým ale občas neexistují zavedené a ověřené statistické postupy, narážíme tak na určité limity. Některé kroky výpočtů jsme museli upravit na míru našim potřebám. Plánujeme ale maximální transparentnost, zveřejníme co nejvíce informací o fungování našich metod tak, aby si každý odborník mohl ověřit, že nejde jen o další z „on‑line testíků“, jakých je dnes plno. Laik si totiž na „svém“ jediném případu kvalitu dotazníku ověřit nemůže, je potřeba mít k dispozici velké množství dat.

Jak hodnotíte úroveň psychometrického bádání v České republice?

V téhle oblasti máme opravdu rezervy. Člověk by si mohl říct, že to ničemu nevadí, ale ono to vadí. Psychometrika se používá nejen v „klasické“ psychologii, ale i k měření výsledků vzdělávání či v personalistice. Nemáme dost lidí, kteří by byli schopni posoudit kvalitu psychometrických testů. Stačí se podívat na podobu státních maturit, jejíž nedostatky jsou možná jinde, než kde je hledá veřejná diskuze, ale jsou značné. Přijímací zkoušky na vysoké školy se v poslední době lepší, ale obrovský dluh vidím třeba v personalistice. Psychometrie se zkrátka dotýká přímo života jednotlivců, testuje se všude a je ve veřejném zájmu, aby se to dělalo kvalitně a férově. Přitom v České republice nikdy neprobíhal základní psychometrický výzkum s výjimkou práce vědecké skupiny Patricie Martínkové z Ústavu informatiky Akademie věd ČR. S kolegy máme dlouhodobou vizi otevřít magisterské studium psychometriky a chtěli bychom založit nějakou institucionalizovanou skupinu vědců, která psychometriku u nás rozvíjí.

Mgr. Hynek Cígler, Ph.D. je výzkumník v oblasti psychometriky, zabývá se zejména problematikou psychologického testování nejen ve vzdělávání. Působí na katedře psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je hlavním editorem českého odborného časopisu o psychologické diagnostice Testfórum. Zabývá se studiem matematického uvažování a osvojováním matematických konceptů u dětí. Dále zkoumá kognitivní procesy, které lidé využívají při odpovídání na položky psychologických dotazníků, a charakteristiky dotazníkových položek.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.