Jak zvednout za covidu děti z gauče? Je to na rodičích, pomůžou ale technologie i kamarádi

Devítiletá Valerie z Prahy není úplně sportovní typ. I když ráda bruslí nebo jezdí na kole, mnohem víc ji baví čtení a dramaťák. Spíš z povinnosti chodí jednou týdně plavat, tančit streetdance a hrát badminton. Tedy chodila. Už pět měsíců její kroužky nefungují. Ven to Valerku netáhne, jen když je čerstvý sníh, vyráží s kamarády ze sídliště bobovat. Nijak zvlášť jí to nevadí, už si zvykla trávit dny u počítače online výukou a úkoly, a když povinnosti skončí, zahraje si hru na mobilu. Jejím rodičům se to ale nelíbí a snaží se dceru rozhýbat. Je kolem toho doma dost hádek, ale řekněte sami, když je ve čtyři tma a v parku za domem už jste byli milionkrát, chtělo by se vám ven?

Děti se ubydlely u počítačů, varuje sportovní lékařka

Podobně jako Valerie a její rodina jsou na tom nejspíš desetitisíce českých dětí. Opatření proti šíření covidu uzavřela tělocvičny, domy dětí a mládeže, bazény i stadiony. Ani ti nejmenší žáčci, kteří chodí prezenčně do školy, nemají povolený tělocvik. Oproti předchozím letům moc nefungují ani oblíbená venkovní kluziště, jejichž provoz se prakticky nevyplatí. Závodní sportovci makají s trenéry online, chodí ven běhat nebo doma posilují. Ale co ty „běžné děti“, které sportují jen rekreačně? Zanechá na nich několik měsíců nečinnosti stopy?

„Je to obrovský průšvih,“ říká otevřeně lékařka Marie Skalská, která se ve své praxi věnuje sportovcům od předškoláků až po dospělé. „Vidím, že i závodním sportovcům mezi dětmi za poslední rok klesla fyzická kondice, a to ani nemluvím o dětech, které už před opatřeními byly aktivní spíš průměrně a podprůměrně.“ Jak Skalská zdůrazňuje, podle mezinárodních lékařských studií je vhodné, aby děti mezi 5 a 18 lety měly alespoň hodinu fyzické aktivity denně. Nejde jen o to, že si zlepší držení těla, imunitu a kondici v daném okamžiku, ale zakládají si i na zdravotní stav v budoucnosti. „Kolem čtyřicítky se pozná, jestli se člověk v dětství a dospívání hýbal, nebo ne. Je to vidět i na tom, jak jeho tělo metabolizuje tuk nebo krevní cukr,“ vysvětluje sportovní lékařka.

Podle ní je problém hlavně v tom, že zejména pro malé „nesportovce“ je každý intenzivnější pohyb vykročením z komfortní zóny, a ve chvíli, kdy nemají nad sebou empatického a kreativního trenéra či instruktora, ale pouze otráveného uhoněného rodiče, jen těžko hledají motivaci. „Děti se za poslední měsíce zabydlely doma u mobilů a počítačů, zlenivěly, zchoulostivěly, vypadly z režimu. Bohužel je to teď na rodičích, aby je odlepili z gauče,“ dodává Skalská.

Cvičit podle videa na facebooku? Otrava

S tím souhlasí i bývalá vrcholová sportovkyně a trenérka atletiky Dita Franklová z Prahy. Za normálních okolností s ní sportuje téměř tisícovka dětí – 750 v oddílech Atletika Človíček pro děti od 3 do 8 let, další pak v závodních družstvech Sparty Praha. Protože má svěřenců tolik, zkoušela ze začátku karantény Dita s ostatními trenéry natáčet videa na facebook.

„Myslela jsem si, že se děti pustí s nadšením do tréninku. Ale spletla jsem se. Z těch stovek dětí, které k nám do oddílu chodí, cvičily sotva desítky; takové ty skalní rodiny, kde sportují i rodiče, záleží jim na tom a děti namotivovali,“ říká Franklová, která dodává, že v útlém dětství „samo od sebe“ trénuje a cvičí asi dvacet procent dětí, zbytek do pohybu více či méně tlačí rodiče. A právě oni jsou teď unavení, mají všeho plné zuby (zejména všeho, co je online) a na nějaké vymýšlení kreativních pohybových aktivit pro sebe i dětí jim nezbývá energie.

„Vím, že je to náročné, ale právě první impulz musí přijít od rodičů. V tuto chvíli není jiná cesta, a asi bych dětem ani nedávala moc na vybranou – prostě se jde ven a hotovo,“ říká Franklová s tím, že jakákoliv aktivita, i kdyby jen procházka, je lepší než nic – už jen kvůli vyčištění hlavy.

Nastavte cíle, motivaci, klidně i odměny

U menších dětí podle Franklové můžou zabrat nejjednodušší hry. Stačí rychlá chůze nebo třeba varianta na indiánský běh. „K jednomu stromu dojdeme, k dalšímu doběhneme... a tak pořád dokola,“ vysvětluje. Děti můžou závodit například v tom, kdo první najde dva růžové nebo kulaté kameny. Pomáhá i to, když si rodina s sebou vezme třeba míč, frisbee nebo švihadlo. „Zvládnete přeskočit dvacetkrát za sebou?” 

Čím jsou děti starší, tím spíš by už podle Franklové měly být schopné vidět hodnotu v pohybu jako takovém. „Takový třeťák už by mohl chápat, že sport je nezbytný. Už určitě někdy zažil příjemný pocit z toho, že se hezky proběhl, protáhl, unavil. Na tom se dá stavět,“ vysvětluje.

„V pubertě je to s dětmi těžké a musíte si prostě vybírat bitvy, které stojí za to bojovat. Pohyb je ale určitě jednou z nich. Chvalte každé zvednutí z gauče, můžete v nouzi nejvyšší nabídnout třeba i to, že když bude dítě půlhodinu denně cvičit, zvýšíte mu kapesné,“ říká lékařka Marie Skalská, matka dvou puberťáků. „Skvělé je, když se děti mohou chytit dalších a vytvoří si takovou aktivní partu,“ vysvětluje Skalská. „Teď by se neměly navštěvovat doma, takže ať si vezmou míč, běžky nebo skateboardy a jdou ven. Zabijí dvě mouchy jednou ranou, budou udržovat vztahy a fyzičku zároveň, přičemž obojí teď v online režimu dost trpí.“

Sporttestery a chytré hodinky pomáhají s motivací

V online režimu sice trpí tělo i vztahy, přesto ale nemusíme technologie zavrhovat úplně. Velkým motivátorem pro děti mohou být nejrůznější výzvy, které lze sledovat přes mobil a chytré hodinky. „To je koneckonců skvělý nápad i pro rodiče. Znám partu učitelek, které díky podobným výzvám nachodí či naběhají desítky kilometrů měsíčně,“ říká Franklová. „Jinde zase jedou rodinnou výzvu, kdy každý den jiný člen rodiny určí, co se bude dělat, a všichni se to snaží splnit.“

„Vidím kolem sebe, že například holky kolem deseti dvanácti let neuvěřitelně stimulují jejich chytré hodinky. Jedna věc je, když vás máma hubuje, že pořád jen sedíte, a když pak na hodinkách opravdu vidíte, že jste ušli jen desetinu doporučeného množství kroků za den,“ říká Skalská. Skvěle funguje, když se přes aplikace propojí parta kamarádů a hecují se navzájem: „Dva tři dny to flákáte a najednou se ve skupině propadáte, což je nepříjemné a nutí vás to něco dělat. A dospívající děvčata zase slyší na různé charitativní aplikace, kde svou aktivitou přispívají na dobrou věc,“ doporučuje lékařka.

Online jóga může bavit i knihomola

Technologie pomohou i v případě, že je vaše dítě spíše hloubavý typ, který se nerad potí, a už vůbec nerad závodí. Pandemie uzavřela mimo jiné i jógová centra a někteří instruktoři přenesli své lekce do virtuálního prostoru. Třeba Jaroslava Doyle, která s manželem a miminkem žije v Irsku a na dálku řídí své studio Grain Space v Praze. Přes platformu Zoom vede nadále své lekce jógy pro děti.

„Ono se to nezdá, ale na podložce udělají spoustu práce,“ říká Doyle. „Hodiny jógy mohou být velmi klidné, ale i dynamické, a když se během lekce střídají nejrůznější pozice, dají si pořádně do těla, aniž by to vnímaly.“ Když Jaroslava plánuje lekce, vždy je uvede příběhem, který se během hodiny rozvíjí, a účastníci se na jeho tvorbě podílejí. Lekcí se navíc často účastní i rodiče, kteří tak poznávají své dítě v úplně odlišné roli. Když vidí, co na jejich děti zabírá, mohou to pak snadněji přenést do každodenního běhu rodiny.

Velkou výhodou jógy je, že jde o naprosto nesoutěžní, nezávodní aktivitu. Každý může jít tak daleko, jak ho jeho tělo pustí, bez srovnávání s ostatními. Na lekci se tak může sejít knihomol s výkonnostním sportovcem a oba si zacvičí tak, jak momentálně mohou a potřebují. A pokud je dítě při cvičení v soukromí vlastního pokoje, snadněji unese i to, že jeho přechody mezi ásánami mají do ladnosti daleko.

„Velkou výhodou současného stavu je, že nemusíte nikam daleko jezdit. Můžete se třeba v pondělí přihlásit na hodinu k jednomu lektorovi a ve středu k jinému, zkoušet a objevovat, čí přístup vám je blízký. Navíc mnozí lektoři stejně jako já poskytují záznam lekce, takže děti mohou cvičit i během týdne. A to budou, úplně dobrovolně, pokud je cvičení chytne,“ uzavírá Jaroslava Doyle.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.