Jde to jedině přes vztahy, zážitky a vzory, říká socioložka. Zkoumala, jak to školy mají s výchovou k toleranci

Jak jste při mapování úspěšnosti výchovy k toleranci postupovali?

Udělali jsme takovou inventuru programů "multikulturní" výchovy ve školách, a to zejména takových, které byly učiteli a radou projektu identifikovány jako vhodné a rozšířené. Snažili jsme se zjistit, jaký tyto programy měly reálný dopad. Udělali jsme hloubkové rozhovory s učiteli dvanácti vybraných škol. Ptali jsme se jich, jak výchovu k toleranci koncipují, jaké materiály používají. Předesílám, že šlo o učitele, kteří jsou multikulturní výchově jako konceptu příznivě nakloněni, jinak by se s námi nebavili, naše šetření nebylo a ani nemohlo být pro školy povinné. Přesto ani tito sympatizující učitelé neuměli dobře popsat, jak tuto oblast učí, co konkrétně dělají, zda a jak to vztahují k názorům a postojům panujícím v konkrétní třídě. Všichni sice absolvovali nějaká školení, ale žádné postupy do své výuky nezabudovali.

Jaké jsou podle vás situace či příležitosti, kdy by pedagog měl výchovu k toleranci – ať tomu neříkáme tím nenáviděným slovem „multikulturní“ – ve třídě uplatnit?

Takové situace vznikají spontánně. Třeba se probírá nějaký sociální problém a někdo z žaků „vytáhne“ Romy. A může se to stát v různých předmětech. Tady by byla příležitost odložit na chvíli probíranou látku a zůstat u tématu, které zjevně děti zajímá, nebo i rozčiluje. Učitelé celkem snadno narážejí na případy, ve kterých se žáci projevují rasisticky nebo xenofobně, ale málokdy s tím nějak pracují.

Proč to podle vás tak je?

Pořád převládá velká odpovědnost za to probrat předepsané učivo a to je pro většinu učitelů priorita. Takový učitel vám řekne: „Probírali jsme Indii, řeč se stočila k Romům, žáci začali ventilovat své frustrace, začali jsme o tom debatovat a pak jsme nestihli probrat, co jsme měli“.  I když mnohým třeba osobně vadí rasistické postoje žáků, nemyslí si, že by s tím mohli nebo měli něco dělat oni.

Hodně rasistických a xenofobních komentářů se dnes šíří po sociálních sítích.

Ano, velkým problémem je i to, že mnozí učitelé neznají internet a sociální sítě tak dobře jako děti, takže když na ně žák vypálí, že četl tam a tam to a to, často je to zastihne zcela nepřipravené, nevědí, jak argumentovat. Navíc žáci své netolerantní postoje často sdílejí se svou rodinou. Co když takový rodič přijde do školy říct učiteli „nevymývejte mému dítěti mozek?“ Umět zareagovat není jednoduché. Může si navíc být učitel jist, že ho ředitel podpoří?

Co se neosvědčuje, podle vás?

Představa, že stačí žákům dodat přesvědčivé informace, a oni změní postoj, Odporuje to navíc poznatkům současné psychologie. Přesto stále bazírujeme na modelech postavených na předávání informací. Správné informace rovná se správné postoje. Ale to je velký omyl. Ve hře jsou emoce a osobní zážitky. Rodinné či kolektivní komplexy, problémy či mýty. To se žádnou jednorázovou přednáškou nebo workshopem nevyřeší.

Jaká jsou tedy vaše doporučení?

Je třeba podpořit učitele, oni jsou ve škole nositeli hodnot a vzory. A snést celé to téma víc na zem, od obecného a abstraktního k problémům ve třídě, ke konkrétním situacím a vztahům, které žáci prožívají. Od obecných konceptů tolerance k osobnostní výchově vedoucí k toleranci spolužáka, který má hendikep nebo je cizinec. Dnes hlavně v pražských školách narůstá počet cizinců a je to větší téma než Romové. A mohou nastávat velmi citlivé situace. V jednom gymnáziu se například stalo, že student z Blízkého východu přinesl typické pohoštění u příležitostí maturity a ředitel to glosoval „vtipnou“ poznámkou „doufám, že v tom není bomba“. Studenta se to velmi dotklo a učitel, který se účastnil průzkumu a historku nám sdělil, to nechápal. Pro něj to byl jen nevinný „český“ vtípek a takovou reakci by nečekal. V tomto případě učitelům nepomohou další materiály, ale spíš nějaký kurz interkulturní komunikace. A tím by asi měli projít všichni učitelé, tím spíš, když mají ve škole cizince. Nevhodnou poznámku může utrousit i chemikář.

Natrefili jste během průzkumu ve školách na nějaké dobré a zajímavé příklady výchovy vedoucí k toleranci?

Co funguje, je osobní kontakt, společné zážitky. Když máte Roma jako spolužáka, se kterým si hrajete, budete řeči o Romech vnímat přece jen i skrz tento zážitek. Zajímavá byla třeba setkání dětí ze školy v Přerově, mezi kterými bylo hodně Romů, se školáky z Lauderových škol založených Židovskou obcí v Praze. Program byl o holokaustu, ale vlastně nakonec tak moc o holocaust nešlo. Děti si povídaly třeba o tom, jaké mají životní sny. A děti z Prahy překvapilo, jak malá očekávání mají od života děti z Přerova. Dost to na ně zapůsobilo. Obecně průzkumy ukázaly, že proti Romům se vymezuje až 75 procent Čechů, vzdělané lidi nevyjímaje. Výjimku tvoří systematicky ti, kteří měli nějakého Roma mezi přáteli. A zajímavá je na tom ještě jiná věc: že tohle se týkalo do velké míry lidí spíše nižších příjmů a vzdělání, protože ti s Romy přicházejí častěji do kontaktu. Zatímco vyhroceně protiromské postoje projevovali naopak třeba i studenti gymnázií.

Kdybychom se měli ještě vrátit k doporučením...

Co má smysl, je dlouhodobá práce a působení učitelů, jejich osobní integrita a příklad. Ale samozřejmě ani to není všespásné. Obrovskou roli při formování mladých lidí mají party, média, sociální sítě. Možná je nejlepším programem prevence proti netoleranci skaut, kde děti spolu něco zažívají a plní. Ale nejde ho nařídit všem povinně.

Karina Hoření pracuje v oddělení vzdělávání ÚSTR. Vystudovala sociologii a historii na Masarykově univerzitě v Brně.

(rozhovor vyšel v kompletnější verzi i v Akademii LN)

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.