Je pro vás distanční výuka náročná? Spojte síly, jako to už dělají další rodiče v ČR i v zahraničí

Daňová poradkyně Markéta bydlí s rodinou v domě se zahradou na dohled od Prahy. Na distanční výuce má šestnáctiletou Karolínu, studentku sexty osmiletého gymnázia, a třináctiletého Lukáše. Ten chodí do 6. třídy, a ačkoliv je nadprůměrně inteligentní, jeho školní výsledky sráží porucha soustředění – ADHD. „Jakožto živnostník musím chodit do práce, nemůžu zůstat doma a platit dál hypotéku, leasing na auto a nájem za kancelář,“ říká Markéta. Stejně tak chodí denně do práce i její muž. „Už na jaře byl horor dotlačit Lukáše k práci. Ztrácel se v tom, kde má jaké studijní materiály. Tiskli jsme mu pracovní listy, ale měl v nich chaos. Často během dne ani nezačal, a doháněli jsme to pak do noci, když jsme se s mužem vrátili domů,“ popisuje.

Nakonec ji s uvolňováním opatření napadla spásná myšlenka: nabídla Lukášovu kamarádovi ze třídy, že může vždycky od nedělního večera do pátku bydlet u nich. Napřed jen na dva týdny, ale nakonec z toho byly dva měsíce. „Matyáš je spolehlivý, má ve věcech pořádek. Hned ráno sedli k úkolům, a když je udělali, vzali si kola a až do večera jezdili po lese. Jedináček Matyáš se dostal z paneláku, kde bydlí, a nám to moc pomohlo,“ říká Markéta. Když teď v říjnu školy zavřely znovu, automaticky už chystala postel pro Matyáše. „Kluci se vídají jen spolu, Matyáš se na víkendy vrací domů za rodiči a užívá si klidu. Samozřejmě to není stoprocentně bezpečné, ale v naší situaci se spolupráce s další rodinou ukázala jako nejlepší řešení.“

Kam s nimi? Zavřené školy řeší po celém světě

Otázka, jak zajistit zároveň bezpečí, obživu i vzdělávání dětí, teď trápí mnohé rodiče, a to nejen v České republice. Pokud je dětem méně než 10 let a český rodič s nimi zůstane doma, může dostat takzvané ošetřovné – pro OSVČ by to mělo být 400 korun na den, pro zaměstnance 70 procent platu. Ne každý si ale výpadek příjmu může a chce dovolit, a tak se rodiče často snaží vybalancovat práci na home office a distanční výuku dětí. Překážky jsou přitom nejrůznějšího charakteru – nedostatek přístrojů, nestabilní internetové připojení, malé městské byty, kde není prostor ani klid… Dá se ale říct, že jsme na tom ve střední Evropě ještě dobře. Například v USA nemají rodiče nárok na žádnou finanční podporu, a navíc je v mnoha státech zákonem zakázáno nechávat dítě samotné doma bez dozoru – někde až do věku 13 let. Jak to zvládají tamní rodiny ?

USA: uzavřené „bubliny“ dětí a tutorů

„Na jaře jsme to zkoušeli pytlíkovat sami a bylo to složité,“ vzpomíná Martina, která s manželem Danielem vychovává osmiletou dceru Samanthu v malém městě ve státě Severní Karolína. Martina pracuje jako provozní v restauraci, Daniel je „ajťák“. Mohli se u Sam vystřídat, ale zároveň to znamenalo, že zejména Daniel toho moc neudělal.

„Teď se vláda snaží školy otevírat, protože je před volbami,“ usmívá se trochu trpce Martina. Nicméně mnozí rodiče a učitelé už se zařídili jinak. Napříč Spojenými státy zakládají takzvané „pods“ neboli jakési bubliny. Několik rodin se domluví, že si budou navzájem vypomáhat, a jejich potomci se pak scházejí tam, kde zrovna někdo mohl zůstat doma. V některých skupinách se děti učí online a jeden z rodičů jim pouze asistuje. Někde ale školy kvalitní online výuku nemají, případně chtějí rodiče mít pro jistotu profesionála tam, kde se děti učí. V takovém případě si najímají různé tutory nebo učitele.

„Samantha chodí tři dny v týdnu domů k učitelce, která si otevřela „pod“ pro sedm třeťáků z naší školy. Jsou online, ale ona jim pomáhá a vysvětluje, když něco nechápou. Navíc někdo jede Apple, někdo Windows. Nepamatují si hesla, padá jim internet. Jsou z různých tříd, takže mají každý jiný rozvrh, jiné aplikace, kam se přihlašují… já bych z toho vyrostla, ale pro ni je to velmi slušný přivýdělek, každý z nás platí 50 dolarů na den,“ vysvětluje Martina. Kdo z rodičů má tu možnost, ten přiveze oběd; odpoledne si děti hrají na zahradě a občas se všechny zdrží na improvizovaný piknik.

Samozřejmě takovou částku si nemůže dovolit každý, „pody“ tedy vznikají i u komunitních center, kde se dětem věnují dobrovolníci. Základním předpokladem je bezpečnost: rodiny zapojené do alternativních forem výuky se v podstatě zavazují, že se nebudou vídat s nikým mimo svůj „pod“ – tedy žádné návštěvy nebo oslavy narozenin. Kontakty s ostatními osekávají na minimum. Za to, že můžou chodit do práce a o učení dětí je postaráno, jim to ale stojí.

Pomůže to matkám, pomůže to firmě

V Česku na podobném prinicipu i za normálních okolností organizují rodiče „studijní“ skupinky pro doma vzdělávané děti. Nyní se ale tento model rozšiřuje i na děti, které by normálně chodily do školy. Například podnikatelka Iva, která v jižních Čechách vlastní malou oděvní firmu, se rozhodla, že pokud se po podzimních prázdninách školy neotevřou, zřídí u sebe ve firmě studijní skupinku a zaplatí dětem jako dozor a pomoc studentku pedagogické fakulty.

Zatímco v dílně jsou pracovníci už starší, v distribuci Iva zaměstnává na zkrácený úvazek tři matky-samoživitelky s dětmi ve školním věku. Pokud by měly opět zůstat doma na ošetřovném, přicházely by o peníze. Navíc i firmě by to způsobilo potíže. „Na jaře jsem tu byla sama na všechnu práci a chodila jsem domů až v noci. Tentokrát to chceme udělat lépe pro všechny,“ vysvětluje Iva. Už dávno má v práci místnost s gaučem, kobercem a televizí pro případ, že by si některá z žen potřebovala vzít do práce dítě třeba s rýmou. Teď do ní pořídila stoly a židle a je připravená na stoly umístit i počítače. 

Otázku bezpečnosti samozřejmě Iva řeší také. Doufá, že její zaměstnankyně budou zodpovědné a omezí kontakt s lidmi mimo svou pracovně-studijní „bublinu“. „Ve chvíli, kdy jsou otevřené školky nebo speciální školy, mi těch našich 6 až 7 dětí nepřijde jako až tak značné riziko, navíc jsme tu velmi uzavřená skupina,“ zamýšlí se.

Bezpečnost a ohleduplnost především!

Jak se k podobným nápadům, jako jsou různé skupinky, staví ministerstvo školství? „Účelem krizových opatření je omezit kontakt mezi osobami na nejnižší možnou úroveň. MŠMT tedy nedoporučuje vytvářet neformální studijní skupinky dětí na pracovištích. Zakázáno to však není (při dodržování omezení týkající se hromadných akcí), nicméně je to proti smyslu a účelu přijatých krizových opatření,“ říká mluvčí Aneta Lednová.

Zodpovědnost a ohled na druhé je nezbytným předpokladem toho, aby sdílení dětí a jejich školních povinností mezi rodinami fungovalo dobře a neohrožovalo účastníky. „Pokud náš „pod“ zůstane otevřený, tak tam Samanthu nechám aspoň do ledna. Neumím si představit, jak budou ve škole udržovat rozestupy a omezovat sociální kontakt. My jsme v naší skupince všichni velmi opatrní, ale rodiny některých spolužáků ani neznám a vůbec netuším, s kým se stýkají nebo nestýkají,“ uvažuje Martina. 

„My jsme snadno identifikovatelná skupina, malý kolektiv žen, které spolu denně sedí v práci, a jejich dětí. Samozřejmě, že mám trochu obavy, ale jen málokdo se zamýšlí nad sociálními a psychickými dopady uzavření škol jak na rodiče, tak na děti. Myslím, že s trochou zodpovědnosti a štěstí to můžeme zvládnout,“ uzavírá Iva z jižních Čech.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.