Je vaše dítě orchidej, pampeliška, nebo tulipán? Citlivost máme vrozenou, musíme se s ní naučit zacházet

Alicia žije v americkém státě Vermont se svou dcerou, které jsou teď čtyři roky. Už od narození se projevovala trochu zvláštně: vyžadovala, aby ji Alicia neustále chovala, a ještě v roce nesnesla být ani na chvilku sama. Rozplakalo ji, když v blízkosti zakrákala vrána, když slyšela někoho falešně zpívat, když měla na sobě oblečení, které ji škrábalo. Její projevy byly tak silné, že se Alicia obávala, že s jejím dítětem je něco opravdu v nepořádku. Pak ale natrefila na knihu, v níž psycholog popisoval projevy vysoce citlivých lidí. „Jako bych četla o své dceři. Hrozně se mi ulevilo. Prostě jsem přijala, že některé věci u ní nikdy nebudou úplně standardní, a naučila jsem se s tím žít,“ říká Alicia. Postupně dokázala dceřinu citlivost považovat za vzácný dar, byť vykoupený některými zvláštnostmi. 

Vysoce odolní, vysoce citliví, a něco mezi tím

Vysoce citlivé děti jsou skvělými pozorovateli světa, ale snadno se vjemy přehltí. Často žijí velmi bohatým vnitřním životem a jsou nesmírně kreativní, nicméně v nových situacích a společnosti neznámých lidí se drží spíš zpátky. Snadno se vciťují do nálad a pocitů druhých, což z nich dělá skvělé posluchače a důvěrníky pro široké okolí. V dospělosti je to často táhne k pomáhajícím profesím, kde své dary mohou dobře zúročit. 

Termín „vysoce citliví lidé“ zpopularizovala psycholožka Elaine Aron ve stejnojmenné knize. Na internetu je test, který tato psycholožka sestavila, dostupný i v češtině. Podle ní do této kategorie spadá zhruba jedno z pěti dětí; citlivost je přitom vrozený rys, kterého se člověk po celý život nezbaví. Podle Michaela Pluesse, profesora vývojové psychologie na Queen Mary University v Londýně, hrají podstatnou roli také zážitky v dětství. „Zjistili jsme, že rozdíly v citlivosti mezi lidmi zhruba z poloviny způsobují genetické faktory a z druhé poloviny pak prostředí, v němž vyrůstají,“ říká doktor Pluess. 

Podle doktora Pluesse spadají lidé zhruba do tří kategorií. Prvním říká „orchideje“ podle náročných rostlin, které potřebují naprosto specifické podmínky k tomu, aby se jim dařilo a kvetly. Jejich opakem jsou odolné „pampelišky“, které dokážou růst prakticky kdekoliv a žádné protivenství je nerozhází, a někde mezi nimi se nachází většina ostatních, jimž Pluess přezdívá „tulipány“. 

„Je třeba říct, že není nikdo lepší nebo horší. Jsou to unikátní typy osobností, z nichž každá má své specifické přednosti a slabiny,“ vysvětluje Michael Pluess. „Je nutné dětem neustále vysvětlovat, že citlivost neznamená jen to, že něco prostě nezvládám, ale také to, že v některých oblastech jsem lepší než druzí.“

Mozky senzitivních lidí fungují jinak

Výhodou vysoce citlivých lidí je, že intenzivně prožívají všechny pozitivní zážitky, hodně z nich získávají a čerpají z nich energii na dlouhou dobu. Na druhou stranu ale velmi senzitivní lidé silně reagují na nepříjemné zážitky z dětství a dospívání a dlouho si je pamatují. Často si odnášejí z tohoto období různé psychické potíže. 

Tracy Cooper, výzkumník z Baker University v Kanadě, se o vysoce citlivé lidi profesně zajímá už dlouho – mimo jiné i proto, že se sám mezi ně řadí. Tvrdí, že mozky těchto lidí se vyznačují některými zvláštními charakteristikami, jež jsou patrné při využití různých zobrazovacích technik, jako je například magnetická rezonance. „Je patrné, že mají zvýšenou úroveň aktivity v takzvaných zrcadlových neuronech, které zodpovídají mimo jiné za empatii a socializaci. Jejich hemisféry jsou také lépe propojené, což jim umožňuje vyšší kreativitu,“ vysvětluje Cooper. 

Škola může být náročná, „orchideje“ potřebují pochopení

Intenzivní prožívání citů může způsobit, že vysoce citlivé děti se často necítí dobře na různých rodinných nebo narozeninových oslavách, a také mohou mít problémy přivyknout šumu a hluku školní třídy. Sám Tracy Cooper vzpomíná, jak byl ve škole „tím divným dítětem v zadní lavici, co si pořád kreslí, a i když většinou zná všechny odpovědi, nikdy nezvedne ruku.“

Některé senzitivní děti – „orchideje“ – během koronavirových opatření a uzavření škol doma rozkvetly. Pandemie jim paradoxně poskytla prostor k tomu, aby se mohly volně nadechnout a soustředit se na to, co je naplňuje, ať už je to nejrůznější tvoření a vyrábění, čtení nebo pokusy a bádání. Jiné zase postrádaly školní rutinu, která pro ně představuje jistotu. 

Výzkum také ukázal, že mezi vysoce citlivými lidmi jsou zhruba ve stejné míře zastoupena obě pohlaví. Chlapci, kteří kvůli své citlivosti těžce zapadají mezi ostatní, však často ve škole trpí. Vymykají se klasickým genderovým schématům a pro ostatní mohou být prostě “bábovky”. “Ostatní se jim můžou vysmívat, odmítat je, někdy se stávají i terčem šikany a ponižování,“ tvrdí doktor Cooper a zdůrazňuje, že okolí by mělo být chápavé a nenutit kluky do různých soutěžních a fyzických aktivit, pokud se jich sami nechtějí účastnit.

Učitelé, kteří nevědí, co to vysoká citlivost je a jak ovlivňuje prožívání a chování dítěte, její projevy občas zaměňují s nejrůznějšími poruchami, jako je například porucha pozornosti, autismus nebo sociální fobie. Přitom ne všichni senzitivní lidé jsou introverti, asi třetina z nich jsou extrovertní, i když se i oni mohou snadno přesytit hluku a vzruchu. 

„Učitelé jsou často překvapení tím, jak moc tyto děti může stresovat pobyt ve škole,“ říká psychoterapeutka Candy Crawford, která v oblasti Chicaga pořádá workshopy a přednášky pro učitele zaměřené na potřeby vysoce citlivých lidí: „Říkám jim, že když už přestávají zvládat, je třeba jim povolit, aby se mohly zvednout, projít se, napít se vody.“

Citliví lidé nejsou slabí, jejich síla jen není hned vidět

Když psychiatrička Judith Orloff, která působí na University of California, byla malá, dokázala ji naprosto vyčerpat i návštěva supermarketu. Dospělí nad ní vrtěli hlavou a radili jí, ať se „trochu pochlapí“. „To je ale to nejhorší, co vám můžou říct, opravdu. Místo toho vysvětlete svému vysoce citlivému dítěti, že doslova nasává emoce lidí okolo. Když toho začíná být příliš, pomůže, když se párkrát zhluboka nadechne a představí si něco uklidňujícího, třeba šumění moře,“ radí Orloff. Pokud ani to nezabere, může být někdy nezbytné s dítětem z náročné situace prostě odejít. Je přitom ale velmi důležité zdůraznit, že takový odchod neznamená prohru. 

Dětská terapeutka Alane Freund ze San Rafael v Kalifornii vyvinula pro vysoce citlivé děti a dospívající speciální formu terapie, do níž zapojuje koně. Ti jsou velmi citliví už od přírody – ale v žádném případě to neznamená, že jsou slabí. „Koně ucítí napětí ve vašich svalech už na dálku. Všimnou si, když zrychleně dýcháte, nebo se začínáte potit. To jim umožnilo přežít v divočině, i když nemají drápy nebo ostré zuby,“ vysvětluje Alane Freund. 

Stejně jako koně se ani vysoce citlivé děti nevrhají do různých nových situací po hlavě, ale raději si drží trochu odstup a důkladně pozorují. „Koně jim předvádějí, že ostražitost je zdravá. Když někoho neznám, raději chvíli stojím stranou. To je přirozené,“ říká Alane Freund. Nedávno jí přišla esemeska od jedné šestnáctileté klientky, která si stěžovala, že si nedokáže nacházet v novém prostředí kamarády. Terapeutka jí odepsala: „To není pravda. Hledáš si kamarády jinak a vlastně lépe, protože si na to necháš dost času, vybereš si tu správnou osobu a nakonec jsou tvá přátelství pevnější a hlubší.“

A jak jste na tom s citlivostí vy a vaše děti?

Chcete se o vysoce citlivých lidech dozvědět víc? Tyto knihy jsou k dostání i v češtině:

Judith Orloff: Průvodce pro vysoce citlivé lidi - Jak prožít šťastnější a vyrovnanější život

Elaine N. Aron: Vysoce citliví lidé - Jak vzkvétat ve světě, který vás zahlcuje

Ilse Sand: Přecitlivělost není slabost

… a k tomu navíc i jeden inspirující rozhovor online: https://psychologie.cz/nenahraditelni/

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.