Káthmándú na cestě za štěstím: chce to mít školy, nebo výdělek v cizině. Jak se tu dohání vzdělání?

Nandri Ratri School je večerní škola pro „drop outy“, kteří opustili vzdělávací systém před složením závěrečné zkoušky. (Ta po desátém roce školní docházky ukončuje nižší střední vzdělání a říká se jí "železná brána": je tvrdá a rozhoduje o budoucnosti dětí). Škola je na dobré adrese, jen kousek od rezidenční čtvrti, kde mají svá sídla velvyslanectví. Je to nejspíš důsledek neřízeného, chaotického rozvoje města posledních let. Stejně jako to, že jedna z nejdražších soukromých škol stojí pro změnu na prašném a ucpaném silničním okruhu Ring Road v zanedbané čtvrti, kde jsou ulice plné děr a bez asfaltu.

Obyvatelé Káthmándú mají velký drive a většinou jasný cíl – lepší materiální životní podmínky. Jedno z nejrychleji rostoucích měst v Asii je jedno velké staveniště, ve kterém se nepřehledně - a přesto tak nějak funkčně - hemží snad milion různých dopravních prostředků zvedajících oblaka prachu. Obchody a jídelny jsou na každém rohu a reklama na školy skoro na každém sloupu. O tom, že vzdělání je výtah k lepšímu životu, místní nepochybují.

Horká sprcha je štěstí

Zima je tu poměrně krátká, ale to neznamená, že příjemná, zejména v noci může teplota klesnout až k nule. Topení v domech nebývá. Stejně jako není standard horká voda.

Návštěvník z Evropy tudíž brzy zážitkově pochopí, pokud už na to zapomněl, jaký je důvod všeho toho pachtění. Horká sprcha a vyhřátý pokoj se i pro něj po pár dnech stanou mocnými zdroji štěstí. Stejně jako postel, která není jen tvrdou deskou. Připomene si, že bez těchto a dalších civilizačních vymožeností se život snáší daleko hůř. Maslowova pyramida potřeb v praxi.

Studená škola

Školy tu také nemají topení, ani ty dobré, přes den je totiž celkem teplo i v zimě. Děti nosí svetry, předškoláci i čepice. Ale v Nandi Ratri začíná vyučování až v pět odpoledne, a to už se skoro stmívá. Učitelé Raješ, Sarita, Šiva, Ganeš, Nawaraj, Birendra, Tikasudedi a Mohan, ředitel, sedí v bundách v malé a chladné místnosti pro učitelský sbor a čekají na svou hodinu. Pedagogů je ve škole patnáct, a dvě stě dospělých žáků. Bývalo jich tu i sedm set, ale ta doba je pryč.

Byla to legenda

Školu založila v roce 1951 parta nadšených učitelů, kteří věřili v sociální reformy. Dva roky starý článek v The Kathmandu Post popisuje étos těch časů. Po několik desetiletí učitelé a studenti školy tvořili komunitu a někteří učitelé tu pracovali jako dobrovolníci, výdělek si obstarávali jinde. Škola inspirovala další a několik desítek podobných institucí vzniklo po jejím příkladu. A někteří absolventi to dotáhli daleko, zmiňuje článek. Byl mezi nimi i jeden místopředseda vlády, soudce Nejvyššího soudu a vydavatel nejstaršího nepálského deníku.

Doba pragmatická

Dnes už ale zbyla v celém městě jen tato jediná večerní škola, aspoň učitelé o jiných nevědí. Změnily se okolnosti. Rodiče se snaží dětem dopřát vzdělání, je méně dospělých, kteří odešli ze školy předčasně. A jiné důvody, proč se řady večerních studentů tenčí, jsou tu taky. Nepálci masově migrují za prací, hlavně do Malajsie a zemí Perského zálivu. Kolem třiceti procent hrubého domácího produktu jsou remitence, neboli peníze, které pak migranti posílají svým rodinám. To staví Nepál na přední místo na světě. Sedmdesát procent těch, kteří odjeli pracovat ven,  jsou na nízkokvalifikovaných pozicích, ve fabrice, na palmových plantážích, hodně z nich pracuje jako sekuriťáci. Ti si v Malajsii vydělají dvojnásobek průměrné nepálské mzdy.

Učím je, co jim jde

Jeden z učitelů večerní školy, pohledný muž s dobrou angličtinou, je vstřícný a ochotný posedět někde na čaji a povědět o sobě víc. Zvolí luxusní hotel Marriott kousek od školy. Je tam krásně teplo.

V elegantním prostředí se Laxman pohybuje suverénně. Pochází z ekonomicky dobře zajištěné rodiny, říká, a fotky z rodinných dovolených v jeho mobilu to potvrzují.

Vystudoval fyziku, statistiku a matematiku na místní univerzitě. Před pár lety ho přeřadili z jiné školy na tuto (stát to může udělat). „Ale mně to nevadí, jsem dobrý učitel a jsem tu užitečný,“ říká.

Od té doby, co je na škole, mají studenti podle jeho slov lepší výsledky v testu z matematiky. "Jsou velmi slabí v počtech, mají velké mezery v základních početních operacích, ale jde jim geometrie. Takže je učím geometrii s tím, že na ní můžou v testu nahnat dost bodů,“ vysvětluje svou strategii, jak studentům pomoci.

Prostě lepší práci

V osmé třídě večerní školy mají právě angličtinu. Je to těžký život, celý den pracovat a pak strávit další čtyři hodiny tady ve škole, v těchto holých, chladných místnostech, pokyvují studenti. Pracují v cizích domácnostech, nebo jako pomocná síla v kanceláři, často jako dopravci… Ve třídě je docela dost žen, sedm lidí je vdaných nebo ženatých, mají rodiny. Rupak pracuje od půl deváté do půl páté, Subhadra je žena v domácnosti, je jí třicet čtyři a má dvě dospívající děti. Mina je o dva roky starší a její první syn se narodil, když jí bylo šestnáct. Pomáhá v úřadě, u kopírky a tak.

Jakou práci by chtěli dělat, až složí závěrečné zkoušky? Nějakou práci, pro kterou je nutná vyšší kvalifikace. Není to tak, že by sem chodili, aby pak získali dream job. Nevypadá to, že se tady někdo chystá na nějakou strmou kariéru, jako ti slavní předchůdci, které jmenoval The Kathmandu Post.  O co tu jde, je papír a pak nějaká  trochu lepší práce.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.