Kolektivní tresty jako nutné zlo?
Nemají moc obhájců a je snadné najít důvody, proč by se měly zakázat. Přesto se ve školách stále drží. A nejen v českých. Řeč je o kolektivních trestech.
Příklady: někdo rozbije okno a třída se musí složit na opravu; ve třídě je hluk, a za trest nikdo nesmí o přestávce ven; někdo vyrušuje a všichni dostanou domácí úkol navíc. Kolektivní tresty v českých školách se řeší třeba v diskuzi na Rodina.cz. Málokdo z diskutujících na nich najde něco dobrého. Jde samozřejmě o rodiče, jejichž děti nic neprovedly, nebo o takové, kteří sami byli hodnými žáky. „Bezmoc – hlavní pocit mého dětství,“ vzpomíná jedna z účastnic na opakované trestání celé třídy za hlučení a křik, které měla na svědomí sotva třetina spolužáků.
Nikdo je nemá rád, a přesto nemizí
Jak je možné, že něco tak nepopulárního, co je trnem v oku rodičů i většiny dětí, pořád ještě neodešlo ze scény? Kolektivní tresty staví jedny děti proti druhým a hodné děti proti autoritě, která je nespravedlivě potrestala. Umožňují pár hříšníkům ovládnout situaci a v nespravedlivě potrestaných dětech živí zášť vůči neodhaleným nezbedníkům, což problémy v komunikaci jen posiluje. Kolektivní tresty zároveň děti vystavují problematickému rozhodování, zda mají své spolužáky prozradit: je to vůbec správné, a nepomstí se jim prozrazený viník? Jedinou pofiderní výhodou plošného trestání je, že děti dostávají životní lekci. Lekci o tom, že život není fér.
Při bližším pohledu jsou ale důvody, proč mají školní, ale i domácí kolektivní tresty tuhý kořínek, jasnější. Jiné, dokonalejší nebo spravedlivější řešení často prostě nebývá po ruce a vyžádalo by si kapacity, které nejsou k dispozici. Učitel není vyšetřovatel ani soudce a udržení kázně je sice důležitým předpokladem, ale nikoli účelem učitelského povolání.
Učitel to má těžké, zamýšlejí se děti
Dilemata učitelů kupodivu chápou i sedmi až devítileté děti, jak ukázal zajímavý průzkum Anežky Beranové v rámci její bakalářské práce. Ač dotazované děti označily řešení zvolené učitelem za nespravedlivé, přesto ho někdy považovaly za přijatelné, ba i za jediné možné.
Bakalářská práce je replikou a zároveň kritickým zhodnocením sedmdesát let starého bádání proslulého psychologa Jeana Piageta, jehož výsledky autor shrnul v knize „Mravní úsudek dítěte“ (The Moral Judgment Of The Child).
Zjišťuje, jak se děti staví ke kolektivním trestům a jaké jim dávají morální ohodnocení. Průzkum předkládá dětem několik modelových situací a ptá se jich, jaké by mělo být jejich řešení a také, zda je takové řešení spravedlivé.
Jedinou pofiderní výhodou kolektivních trestů je, že děti dostávají životní lekci. Lekci o tom, že život není fér.
Děti vnímají jako nesprávné a nespravedlivé, když se učitel, rodič nebo jiná autorita nesnaží viníka odhalit a rovnou uloží trest. Pokud se snaží viníka najít, ten se však nepřizná, je postoj dotazovaných dětí odstíněnější. V tomto případě byla polovina dětí proti kolektivnímu trestu, ale uznávaly povinnost dospělého situaci nějak řešit a projevovaly vůči němu empatii. I když odmítaly jako nesprávné potrestání celé skupiny, mnohdy se zabývaly tím, jak případnou škodu kolektivně napravit, jak vrátit věci do původního stavu. Děti rozlišovaly samoúčelný trest a opatření přijaté pro nápravu situace. Na takovém opatření se byly ochotny podílet.
Bylo by to hezké bez nich, ale jak na to?
Důležité je také, zda děti viníka či viníky znají, anebo zda se neví, kdo to udělal. Když byl viník dětem v modelové situaci znám, byly dotazované děti více srozuměny s kolektivním trestem, protože účastníci situace měli možnost projevit svobodnou vůli: buď viníka prozradit, nebo ne. Tím, že ho neprozradí, berou na sebe částečně vinu.
Pokud ale provinilec nikomu známý nebyl, většina děti se vyjádřila proti tomu, aby byli potrestáni všichni. Přesto se ale některé z nich velmi poctivě zamýšlely, zda je správné, že viník v tomto případě unikne bez trestu.
Jiné, dokonalejší nebo spravedlivější řešení často prostě nebývá po ruce a vyžádalo by si kapacity, které nejsou k dispozici.
Průzkum ukázal, že děti vnímají a řeší nuance a okolnosti jednotlivých příběhů. Často se jim nedařilo zaujmout konzistentní postoj, protože situace má mnoho aspektů a proměnných, což některé z nich podle autorky dovádělo až „k zoufání“.
Do stejné slepé uličky se při posuzování předložených situací lehce může dostat i dospělý člověk. Což vysvětluje, proč jsou kolektivní tresty stále ještě ve školách tolerovány a proč u nás neexistuje jednotný předpis, který by je zapovídal.
Některé školy ale k zákazu kolektivních trestů přistoupily. Školní řád ZŠ generálporučíka Františka Peřiny v Praze 9 Řepích výslovně uvádí, že „kolektivní tresty nejsou přípustné (učitel nemůže trestat všechny žáky za přestupky jednotlivců či menších skupin)“.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
