A bude válka, paní učitelko? Učitelé mohou dětem pomoct zvládnout strach

V den vyhlášení války měla učitelka informatiky a matematiky Radana Šimčíková z Říčan u Prahy hodiny u čtvrťáků a páťáků. „Ve třídách by se atmosféra dala krájet. Bylo vidět, že některé děti byly hodně vystrašené, některé měly slzy na krajíčku, nebylo možné se začít učit.” Děti kladly své učitelce otázky. Chtěly vědět, jak daleko je Ukrajina („celkem daleko, ale ne dost,” řekla na to) a potřebovaly si udělat pořádek v tom, co se děje teď a co může přijít dál. 

„Vzaly jsme si k tomu počítače, hledaly jsme v mapách, povídaly jsme si o tom, jak poznáme důvěryhodné zdroje,” vypráví učitelka z Říčan. Aby své malé žáky trochu rozptýlila, vyprávěla jim, jak v roce 1968 lidé obraceli směrovky a mátli tím ruské tanky. To se dětem líbilo, ale nejvíc je pálila otázka, zda se mohou cítit v bezpečí. „Co byste paní učitelko dělala, kdyby nám mířily tanky na školu?” ptaly se a Radana Šimčíková odpovídala: „Víte, že jsem taková rázná, nebojím se ani školního inspektora, takže bych se postavila dopředu a chránila bych vás. Děti mi napůl věřily, napůl jim ta představa přišla legrační.”

Jak zdůrazňuje terapeutka Margareta Johnová ze spolku InBáze, která dlouhodobě pomáhá uprchlíkům, situace je náročná i pro ty nejmenší, o nichž bychom si někdy mohli myslet, že z toho ještě „nemají rozum”. Tím spíš se ale mohou iracionálně bát, protože vycítí strach z nás dospělých, a potřebují ze všeho nejvíc ujištění, že jim ani jejich nejbližším nehrozí bezprostřední nebezpečí. „Je dobré dětem vysvětlit, že ani kdyby tu válka nakonec byla, není cílem zabíjet malé děti, cílem jsou letiště, úřady, elektrárny a další,” vysvětluje terapeutka Johnová. Radí učitelům – a koneckonců i rodičům – aby s dětmi mluvili klidným tónem hlasu a vyhradili si na rozhovor nerušený čas a prostor. Děti velmi rychle navnímají emoce dospělých, především těch nejbližších, proto je dobré, aby i dospělí v těchto náročných dnech co nejvíce pečovali o svůj duševní stav a na děti úzkost a stres nepřenášeli. 

Aby děti zbytečně nesetrvávaly v lítosti, obavách a pocitech bezmoci, je vhodné je nasměrovat k něčemu konstruktivnímu, co i ony samy mohou pro druhé udělat. „Můžete společně naplánovat, že podpoří ukrajinského spolužáka dobrým slovem, dají mu třeba něco na zub, namalují obrázek, pozvou ho na návštěvu... Můžete společně vyrazit na nákup a podpořit nějakou sbírku materiálních potřeb nebo poslat peníze, aby děti viděly, že aspoň něco mají ve svých rukách, že i jednotlivec se může zasadit o lepší svět,” říká Margareta Johnová.

Emocí a pláče se ve třídě není třeba bát

Ve třídách, které v Říčanech učí Radana Šimčíková, jsou téměř jen české děti. Druhostupňová učitelka Pavla z jižní Moravy se ale musela ve čtvrtek postavit před svoje sedmáky, z nichž čtrnáct pochází z Ukrajiny, protože jejich základní škola poskytuje rozšířenou výuku češtiny cizincům. „Bylo to smutné, ale potřebovali se vypovídat,” říká učitelka. Během dne se k dětem dostávaly informace o příbuzných, kteří se schovávali v Kyjevě v metru nebo poblíž jejich domu vybuchla raketa. Jeden žák z jiné třídy údajně před několika dny odjel na návštěvu za prarodiči a kamarádi o něm nemají zprávy. „Některá děvčata plakala, já jsem se je snažila citlivě povzbudit, ale vlastně jsem nevěděla, co mám říct,” svěřuje se učitelka Pavla. 

To, že se ve školách můžou objevovat silné emoce i jejich projevy, například pláč, potvrzuje i terapeutka Margareta Johnová ze spolku In

Báze, která dlouhodobě pomáhá uprchlíkům. Pro učitele to může být těžké, není ale dobré emoce dětí ihned zastavovat, nebo je dokonce přehlížet... „Je dobré se zeptat, co cítí, co by nyní potřebovaly. Chvíli u těch emocí zůstat, nesnažit se hned konejšit se slovy, že se nic neděje, ale reflektovat pocity dítěte, zůstat s dítětem i v jeho strachu, bolesti a obavách, sdílet je s ním,” zdůrazňuje. 

„Práce s emocemi je velmi důležitá, je dobré nebát se jich, předčasně je nepotlačovat, ale naopak s nimi pracovat, vyventilovat je a dostat tak napětí z těla.” Vhodné jsou k tomu i pohybové aktivity, kreslení nebo třeba i tanec…Některé děti mohou emoce vyjadřovat otevřeně, třeba pláčem, jiné zase naopak „zamrznou” nebo se u nich projevují psychosomatické potíže – bolí je třeba bříško, hlava… Proto je dobré přistupovat ke každému dítěti co možná nejvíce individuálně. To, že dítě nepláče, ještě neznamená, že uvnitř neprožívá silné napětí a strach… Pokud je téma války ve třídách hodně živé, stojí za to zapojit i školního psychologa, což škola učitelky Pavly také plánuje udělat.  

Zmíněná učitelka Pavla měla obavy i z toho, aby se válka nepromítla do tříd i v jiném smyslu. „Ve škole máme několik Rusů, děti ze smíšených manželství. Nechtěla jsem se tedy vyptávat ani nabízet svůj názor na to, kdo za válku může,” krčí rameny. „Spíš jsem se soustředila na to, že musíme podpořit ty, kteří trpí.” Před zaujímáním jednoznačných stanovisek varuje i Margareta Johnová. „Není to jednoduché, protože s československou zkušeností invaze v srpnu 1968 český národ prochází retraumatizací, kdy záběry z Ukrajiny v lidech oživují vzpomínky a pocit ohrožení,” říká. Je ale potřeba si uvědomit, že ruští žáci ve třídách ani jejich rodiče se na válce nepodílejí a nemají možnost ji zastavit. 

Navíc některé děti mají nyní rodiny na obou znesvářených stranách a to je pro ně bolestivé, prožívají často vnitřní konflikt, zmatek, velkou bolest. „Mám ve třídě dívku, jejíž matka je Ruska a otec je rezervistou ukrajinské armády,” uvádí jeden z příkladů učitelka Hana, která působí na církevní střední škole v Brně. Při konfliktu na Krymu stála rodina na straně Ruska, v nynější situaci ale stojí při Ukrajině. Navíc se dá očekávat, že táta děvčete v příštích dnech odjede do války. „Těžko si lze představit, jaká to je bolest, když dvě strany jedné rodiny nebo dlouholetí sousedé náhle stojí proti sobě,” vysvětluje terapeutka. „Jediné, co opravdu můžeme, je nabízet naději v to, že vše dobře dopadne, zdůrazňovat, že to nejsou lidé, kdo chce válku, ale jsou to politici a zodpovědní jsou jen a jen oni.”

Proč já jsem v bezpečí, když příbuzní bojují?

Důležitost férového zacházení si uvědomuje i Ivana Megová, učitelka z obchodní akademie v centru Prahy. Mezi jejími studenty je Rusů jen pár, ale vzpomněla si na ně hned, když si pustila zprávy. Nechtěla, aby zažili odmítnutí ostatními studenty, které by mohlo vyústit v jakousi zlostnou izolaci. „Nevíme, co je zavedlo do Česka. Třeba jejich rodiny viděly, že v Rusku nemají budoucnost. Třeba jsou spojení s režimem a věří dezinformacím. Nevím, co se jim v hlavách a životech děje, ale jsou to prostě naši studenti,” zamýšlí se. „Jedna z ruských studentek se například svěřila, že její otec je příznivcem prezidenta Putina, a ona se s ním kvůli tomu doma často hádá.”

Když přišla v den invaze do školy, našla Ivana Megová ve třídách zamlklé studenty. Stejně jako ti nejmenší, i prakticky dospělí lidé se své učitelky s úzkostí ptali, jestli válka hrozí i v Česku, takže byla příležitost znovu připomenout, co znamená být nebo nebýt například členem NATO nebo Evropské unie. V další debatě se navíc ukázalo, že mnozí mladí Ukrajinci ze školy už jsou plnoletí, takže by měli narukovat k obraně své země. To si jejich spolužáci dokázali představit jen stěží. „Všichni mají strach. I já mám samozřejmě strach,” říká Ivana Megová. „Nakonec jsem umožnila každému, kdo chtěl, aby vyjádřil svoje pocity. Ozývala se slova jako vztek, zklamání, smutek, zmatek.”

„Zejména mladí Ukrajinci, muži, kteří pobývají v Česku, to teď mají velmi těžké a musejí se rozhodnout, zda uposlechnou povolávací rozkaz, nebo půjdou dokonce i dobrovolně bránit svou zem, své příbuzné, nebo zůstanou v bezpečí a nebudou chtít nasazovat životy a umírat kvůli selhání politiků,” říká Margareta Johnová. Na jedné straně mají pochopitelnou hrůzu z války, kterou si ještě před týdnem nikdo nedokázal ani představit a nechtějí obětovat svůj život, který třeba sotva začal, na druhou stranu se u nich ale mohou objevovat silné pocity viny. „Mohou se sami sebe ptát, proč oni mohou být v bezpečí, zatímco jejich bratři, strýcové, bratranci nebo kamarádi teď bojují o holé životy.”

U starších žáků a studentů navrhuje Margareta Johnová přistoupit k tématu prostřednictvím historických faktů a uspořádat například projektový den. Je možné války rozebrat z historické i sociální perspektivy, podívat se, proč vznikají a jaké důsledky nakonec mají. „Ať se válka vede z jakéhokoliv důvodu kdekoliv na zemi, vždy na ni doplatí běžní lidé. Válka je jedna z nejvíce traumatizujících událostí, která má vždy velmi těžký dopad na celý svět a všechny živé bytosti, riziko vzniku psychického traumatu je velmi silné”, říká terapeutka. Pomůže nám, když se teď budeme dobře starat o sebe, své duševní i fyzické zdraví, své blízké a okolí. Pokud na to máme finance a energii, můžeme se zapojit do hmotné podpory nebo dobrovolnické pomoci těm, kteří před válkou utíkají.”

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.