Kruh nebo rukávky mohou být pro děti nebezpečné, upozorňuje lektorka plavání

V kolika letech by děti měly umět plavat a co vlastně znamená umět plavat? 

Věková hranice neexistuje – s adaptací na vodní prostředí lze začít už u malých miminek a ideálně v tom pokračovat i v batolecím věku, kdy se u dětí začíná objevovat přirozený respekt vůči vodě. O plavci můžeme mluvit ve chvíli, kdy žák automaticky zvládá všechny základní plavecké dovednosti, tedy plavecké dýchání, splývání, skok a pád do vody a orientaci pod hladinou, ovládá alespoň dva plavecké způsoby a zvládne uplavat 200 metrů bez zastavení a bez pomůcky. 

Tohle všechno by podle vás mělo umět dítě v šesti, deseti nebo patnácti letech?

To jsou cíle základní plavecké výuky, takže by to žáci měli v ideálním případě zvládnout do ukončení prvního stupně základní školy. 

Jak otestujeme, jestli zvládá „pád“ do vody? 

Existují na to různá cvičení, která zařazujeme nejčastěji na konci lekce. Děti se na kraji bazénu sbalí takzvaně do „klubíčka” a padají do vody po zádech, skáčou snožmo s pažemi nad hlavou popředu i pozadu nebo provádějí skok s kotrmelcem pod vodou.

Naučit se plavat je součástí základních dovedností, které se mají děti naučit ve škole. Škola má věnovat plavání na prvním stupni 40 hodin a výsledkem má být přivyknutí na vodu a ovládání jednoho plaveckého způsobu. Je to reálné za 40 hodin? 

Reálné to je, ale jako u jakékoli jiné dovednosti je to velmi individuální a hodně záleží i na samotném žákovi. Aby se úplný neplavec naučil plavat, musí být ochoten zejména z počátku překonat určité nepohodlí. Voda může být studená, potápění obličeje nepříjemné. Tady je potřeba spousta pozitivní motivace, trpělivosti a empatie ze strany učitele, stejně jako snahy ze strany žáka. Když se oboje hezky sejde, dělají děti velmi rychlé pokroky a opravdu jsou schopny se během 40 lekcí naučit i více než jeden plavecký způsob. Pro děti by ale určitě bylo lepší, kdyby měly možnost plavat víc a déle. Mnohé školy proto své žáky na plavání hlásí i nad rámec povinné plavecké výuky – tady máme dlouhodobě nejlepší výsledky. 

Dokážete vysledovat trend? Jak si stojí současné děti?

Ano, trendy se mění a při výuce je to třeba reflektovat. Na školní plavání chodí nejčastěji žáci druhých a třetích tříd. Z šedesáti žáků zvládalo ještě před deseti patnácti lety běžně už třeba čtyřicet základní plavecké dovednosti a ostatní mívali obvykle alespoň jakousi minimální předchozí zkušenost s plaváním. Dnes je to bohužel poměrově spíš naopak. Drtivá většina žáků, kteří přijdou na povinné školní plavání, jsou úplní neplavci, řada z nich je v bazénu dokonce poprvé v životě. Nelze tedy rovnou začít se základní plaveckou výukou, ale musíme nejprve děti adaptovat na vodní prostředí. Vysvětluji si to tím, že rodiče patrně méně často chodí s dětmi plavat ve volném čase. 

Mluvila jste o školním plavání. Jsou trendy u běžných kurzů jiné?

Na kurzech pro veřejnost je trend opačný. Zatímco dřív se na lekce pro začátečníky hlásily děti nejdříve od pěti šesti let, dnes rodiče zapisují i děti podstatně mladší. Po téměř dvou letech nucených covidových prázdnin také přibylo starších dětí, které začínají úplně od nuly. Od loňska se nám tak běžně sejdou ve výukovém bazénu osmileté děti se čtyřletými. I tomu bylo třeba výuku přizpůsobit. 

Říká se, že i když začnete s dítětem plavat už od narození, stejně to zapomene a není výjimečné, že se dítě, které se jako miminko potápělo s radostí, se ve čtyřech letech začne vody bát. Má smysl chodit na plavání i s takto malými dětmi? 

Ale ano, smysl to má. Kojenecké plavání je aktivita příjemná pro dítě i rodiče, je to způsob, jak společně aktivně trávit čas a zároveň se socializovat s jinými dětmi a rodiči. Dětem to nijak neškodí. 

Kdo by měl učit dítě plavat? Škola, kroužek nebo rodiče? 

Dítě i dospělého by měl učit člověk, který v první řadě sám skutečně umí dobře plavat a zároveň má dostatek empatie, aby si uvědomil, že to, co on už zvládá automaticky a bez přemýšlení, tedy například plavecké dýchání, může být pro začátečníka těžké a děsivé. Měl by být trpělivý, laskavý a zároveň důsledný. Měl by být vždy schopen ocenit žákovu snahu a pokroky. Měl by mít alespoň základní povědomí o metodice výuky, nebo si alespoň nechat poradit od někoho, kdo jej má. 

Když se tedy rozhodnu, že dítě naučím plavat sama, jak bych měla postupovat?

V první řadě byste si měla položit otázku „opravdu umím plavat tak dobře, abych to mohla někoho učit”? Nerada bych byla zlá, ale v naprosté většině případů zní upřímná odpověď jednoznačně „ne“. Není-li možnost svěřit dítě kvalifikovanému učiteli plavání, určitě si nastudujte alespoň základy metodiky. Nikdy nenuťte dítě plavat s rukávky a s hlavou nad vodou! Naučte je nejprve vydechovat do vody nosem a ústy a potom splývat. Mějte na paměti, že s výjimkou znaku se všechny plavecké způsoby plavou s ponořeným obličejem a hlava se zvedá pouze na nádech. U plaveckého způsobu motýl a prsa se hlava zvedá, u kraulu otáčí do strany. A v neposlední řadě je tu ještě jeden důležitý, ale často opomíjený detail – i když je to vaše dítě, nemusí být nutně ve všem jako vy. Vaše dítě může mít z vody hrůzu, i když vy sami nebo jeho starší sourozenec jste už v pěti letech plavali jako rybičky. Nezlobte se proto na něj, netlačte na něj a mějte s ním trpělivost. Každý má své vlastní tempo. 

Když jedu s dítětem na dovolenou, radši bych si jej přesto ve vodě „pojistila“ nějakým ochranným prostředkem. Proč je to špatně? 

Kruhy a rukávky jsou špatně proto, že navozují zcela falešný pocit bezpečí. Z kruhu dítě vyklouzne, než se stihnete otočit a zmizí rovnou pod hladinou. Rukávky zase kazí dětem správnou polohu, dítě visí ve vodě jako bójka, místo aby leželo. Je třeba si uvědomit, že co je nafukovací, se velmi snadno, a často i velmi rychle a velmi tiše, může také vyfouknout. S nafukovacími pomůckami proto vždy opatrně.

A ty nenafukovací? 

Vhodné jsou pěnové plavecké pásy a desky. Osobně bych se vyhnula i pěnovým kolečkům, která se občas používají jako náhrada rukávků. Sice u nich nehrozí vyfouknutí, ale ostatní výše zmíněné nevýhody rukávků mají také a k tomu brání dětem ve výhledu, takže vaše visící bójka je s nimi ještě navíc napůl slepá. 

Žádná stoprocentně bezpečná plavecká pomůcka neexistuje. Pokud je dítě neplavec nebo začátečník, držte se ve vodě na mělčině, kde bezpečně dosáhne na dno a nikdy jej nepouštějte z dohledu. A pokud už máte doma zkušeného plavce, dávejte na sebe pozor vzájemně – zejména v otevřené vodě. 

Zbývá ještě jedna pomůcka, a to brýle. Dávat, nebo nedávat?

Vždycky je lepší, když se dítě dokáže orientovat pod hladinou i bez brýlí, proto se vždy snažím začínat s dětmi bez nich. Brýle se stanou nezbytností až při delším plaveckém tréninku, kdy dítě tráví ve vodě víc času. Na druhou stranu existují děti, které se bez brýlí prostě potopit nedokážou. V takovém případě volím opačný postup, a když se dítě přestane potápění bát, vedu jej k tomu, aby brýle postupně odkládalo.

Co je podle vás v souvislosti s plaváním největší chyba, jaké se jako rodiče dopouštíme? 

Za největší mor považuji rozšířenou pověru, že „se plave s hlavou nahoře”. Dost škody může způsobit také přenášení vlastních traumat na děti. Nevyprávějte jim, jak do vás na plavání trenér šťouchal dřevěnou tyčí. Všichni jsme to zažili, ale děti to před prvním plaváním slyšet nepotřebují. 

Co je naopak to nejlepší, co můžeme pro dítě udělat? Hrát si s ním? Ukázat mu, že ve vodě je legrace? 

Ano, přesně tak. Hry ve vodě, hodně cákání, hračky do vody – to vše dětem pomůže s adaptací.

Vendula Boubínová učí plavání už jednadvacet let. Začala v rodinné firmě své matky, před třemi lety firmu převzala. Většina kurzů je určena pro děti, ať už formou kroužků, nebo povinného školního plavání, ale pořádá také kurzy plavání pro dospělé.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.