Lev Nikolajevič Tolstoj: geniální spisovatel i pedagog. Vážil si vesnických dětí, ve své škole opustil tresty i známky. Když to žáky nebaví, je něco špatně, tvrdil

Lev Nikolajevič Tolstoj trval na svobodě v učení. Není pro něj nějakou experimentální metodou, ale příznakem zdraví školy. Ve zkratce: čím větší svoboda, tím je učitel a škola lepší. Tresty si naopak musí pomáhat učitel špatný. Ten si musí disciplínu vynucovat.

Děti do jeho školy, kterou na své usedlosti Jasnaja Poljana založil v roce 1859, chodit nemusely. Šlo mu o to, aby tam chodit chtěly. Což tak skutečně bylo. Nemusely si také s sebou nic nosit, „jen svou vnímavou přirozenost,“ jak Lev Nikolajevič napsal v jednom ze svých pedagogických článků. V žádném okamžiku nebyly nuceny do učení, a pokud je to nebavilo, mohly z výuky odejít.

Svobodnou školu ale Tolstoj nikomu nevnucoval. Věděl, že ji učitelům nelze nařídit, že ji každý neumí. „Míra této volnosti jest jenom výsledkem většího nebo menšího vědění a nadání učitelova,“ píše ve své stati O vzdělání lidu, která u nás vyšla ve skvělé knize Karla Velemínského L. N. Tolstoj: Články pedagogické, Díl I. z roku 1912.

Klasifikace a třídění jsou pro děti ubíjející

„Jeho pedagogická vize je velmi jasná, exaktní a domyšlená. Je z ní taky poznat, že to byl praktik a školou opravdu žil,“ říká Pavel Kraemer, zakladatel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání. Tolstoj podle něj například velmi přesvědčivě odůvodnil nesmyslnost učení skrz třídění a klasifikace, které je běžné i v současných českých školách.

Je to pro děti „nesrozumitelné, nejasné, nepřiměřené,“ napsal nekompromisně Tolstoj ve svém článku Všeobecné poznámky pro učitele. „Kdyby se jeho kritéria aplikovala na dnešní školu, osmdesát procent ´látky´ chemie, fyziky, biologie by se muselo vyškrtnout. A bylo by to v pořádku. Děti mohou přemýšlet pouze o něčem, co lze nějak vztáhnout k jejich zkušenosti,“ říká Pavel Kraemer.

V přírodopise se má učitel podle Tolstého vyhnout obecnostem, zato má žákům poskytovat „co možná nejvíce a co nejpodrobnějších vědomostí o životě rozličných zvířat i rostlin“. Ani dějepis či zeměpis se podle jeho názoru nedá učit skrze letopočty či suchá fakta. Na druhou stranu žáky velmi poutalo například jeho vyprávění o napoleonském tažení do Ruska. Bavily je příběhy s nějakým vztahem k jejich životu.

„Žáky málo zajímala vzdálenost slunce a země, ale zajímalo je, jak na to lidé přišli,“ popisuje Karel Velemínský učitelskou zkušenost Tolstého. Ani „zájem zeměpisný se u nich nerozvíjel. Ten se může vytvořit až cestováním, znalostí přírodních věd a četbou,“ dodává Velemínský. Tolstoj tedy po čase usoudil, že to, čemu se říká dějepis a zeměpis, neboli výčet faktů, nemá v obecné škole co dělat.

Nová pedagogika vnesla do učení rádoby život, ne skutečný život

Na druhou stranu ale Tolstoj zesměšňuje pokusy ruských reformátorů své doby o didaktiku vycházející jakoby z bezprostřední zkušenosti. Často to podle něj dělali nemotorně. A mimoděk tak ukazovali, že své žáky vůbec neznají a uniká jim, že je chtějí učit něco, co oni už dávno vědí, protože se to naučili mimo školu.

Z tohoto učitelova omylu pak pramení váhání a špatné odpovědi dětí na triviální otázky, domnívá se Tolstoj. Děti jako by nemohly věřit tomu, že se jich někdo ptá na tak jasné věci, a čekaly nějaký chyták. „Neznalost lidu jest tak dokonalá, v tomto světě pedagogů,“ říká, „že směle říkají, že do školy přicházejí divoši, a proto je směle učí, co je to nahoře a co dole, co je vpravo a co je vlevo.“ Kdyby nechali žáka mluvit, říká Tolstoj, zjistili by, „že o kočce a o kuřeti chlapec vždy dovede lépe vypravovati než učitel.“

Ruské čítanky tehdy zaplnily neohrabané povídky, které Tolstoj ve svých článcích vtipně rozebírá. Je si jistý, že by selské děti hned odhalily, že jsou plné nesmyslů, pokud by se jich tedy někdo obtěžoval zeptat (jako třeba, že lišky nespí ve dne, jak se jim autor jedné bajky snaží namluvit).

Tolstoj tyto zcela umělé, nebo spíš neumělé literární útvary, psané pro učebnice, nesnášel, a tak sedl a napsal vlastní slabikář i čítanky. Ty se velmi rozšířily a četly z nich generace ruských dětí, a čtou se dodnes. Byly přeloženy i do češtiny. Ještě v osmdesátých a devadesátých letech minulého století sborník jeho bajek a pohádek s názvem Tolstoj dětem znaly i české děti.

Vnímal každé dítě

Tolstoj vzdělává venkovské děti a vzdělání vztahuje k jejich životu, jejich potřebám. Dělá to ale ambiciózně a po svém. Ve škole v Jasné Poljaně byla výuka ve skutečnosti velmi bohatá. Čtyři učitelé plus Tolstoj učili celkem dvanáct předmětů. Byly to: čtení mechanické a s porozuměním, psaní, krasopis, mluvnice, biblická dějeprava, ruské dějiny, kreslení a rýsování, zpěv, počty, výklady z přírodních věd a náboženství. Umělecké výchovy byly pro vesnickou školu nezvyklé. Když mu namítali, k čemu je dětem, které se budou živit manuální prací, nějaké umění, odpovídal, že na požitek z umění má právo každé dítě, a tím spíš dítě, které jinak moc dalších požitků nemá. Odmítal, že pro pochopení krásna je třeba příprava. A v jeho škole se kreslilo a zpívalo, psaly slohy a vyprávěly příběhy, bajky a pohádky.

„Probuzení umělecké v duších dětských Tolstoj sledoval všecek užaslý, jako by byl svědkem zázraku,“ vypráví Velemínský. Povídkami svých žáků se tento geniální autor těšil jako vzácnými díly. Některým z dětí dokonce předčítal své literární práce a podle jejich reakcí je upravoval.

Tolstoj svým žákům věří, cení si jich a má je rád. „Láska k dítěti,“ píše, „neprojevuje se polibky a láskáním, nýbrž tím, že dospělý přivine je k sobě jako rovného.“

Nedomyšlené a k realitě nepasující

Na začátku 19.století mělo Rusko pouze 315 škol pro necelých dvacet tisíc žáků, které zřídil stát s úmyslem vzdělávat budoucí úředníky státní správy. Jinak byly děti vzdělávány domácími učiteli. A to nejen děti panské. I na vesnicích se rodiče spojovali a najímali si učitele, což byli často kostelníci nebo vysloužilí vojáci. Vzdělávání nebylo moc efektivní ani humánní, ale rodiče ho mohli přizpůsobovat svým potřebám, a tak když přišla školská reforma a stát chtěl školy financovat i řídit, na venkově narazil na tuhý odpor, a to i proto, že to bylo spojeno s vybíráním dávek.

Nicméně v roce 1863 bylo obecných škol už 30 000 a žáků v nich asi 600 000. Tolstému se zdálo lepší navázat na tradiční způsob vzdělávání na ruské vsi, který byl flexibilnější než státem organizované školství. Podle něj o reformě nerozhodovali znalci venkova, a dělaly se tak velké chyby. Nutit děti chodit do školy i v sezoně polních prací je hloupost, domníval se. Doma se toho při práci a pomoci rodičům naučí daleko více a budou si to pak lépe spojovat se znalostmi ze školy.

Jak píše Karel Velemínský, „bystře odhaloval dobré stránky dosavadních škol” a přiznával rodičům právo upravit školu pro vlastní děti podle svého vkusu a potřeb. “My srostlí jsme se školou úřední tak, že je nám nesnadno pochopiti námitky Tolstého proti drahé škole moderní,” říká Velemínský, který sám Jasnou Poljanu navštívil.

Podle něj chtěl Tolstoj „vytvořit školu volnou a radostnou pro děti přirozené, zdravé, nezkažené ještě kulturou”. V tom byly nejen jeho osobní sklony, ale i vliv filozofa pedagogiky Jeana Jacquese Rousseaua a jeho představ o výchově a vzdělávání.

Jako zodpovědný reformátor Tolstoj předmět svého zájmu, v tomto případě pedagogiku, pilně studoval. A na to, jak se učí v zahraničí, se jel podívat. Navštívil školy v řadě západoevropských zemí, zejména školy francouzské a německé. A vrátil se zklamaný. Podle něj žáky ubíjely.

Školu nedělá budova

Škola Jasnopoljanská byla celkem skromná, ale Tolstoj věděl, že investice do hmotného vybavení dobrou školu nedělají, ba naopak, zbytečně odčerpávají lidem, kteří kvůli tomu musejí platit nové dávky, finanční prostředky.

Škola měla nejdřív jednu, později dvě světnice, které navštěvovalo asi 40 žáků rozdělených do dvou tříd. Denně se scházelo asi 30 dětí, z toho 3-5 děvčat. Dopolední vyučování trvalo až do dvou hodin, pak šly děti na oběd. Tak to ostatně v ruských školách chodí dodnes. Odpoledne se začínalo ve čtyři hodiny. Výuka se někdy protáhla i do osmi devíti večer.

Vyučování se řídilo zájmem žáků. Podle Velemínského byly například v plánu na dopoledne čtyři předměty, ale když se dětem něco zalíbilo, byly nakonec pouze dva nebo i něco docela jiného. Žáci mohli dát najevo libost nebo nelibost. Když je výklad nudil nebo byli unavení, směli odejít. To byla zpětná vazba pro učitele.

Pod stříškou u vchodu byl zvonek, na ten v osm ráno zazvonilo některé z dětí, ale nikdo za opožděný nástup nebyl trestán. V síni u schodiště stála hrazda a bradla, v prvním poschodí truhlářský soustruh, obojím se děcka ráda ve volných chvílích bavila…

„Nebylo nucené kázně, ale byla kázeň přirozená,“ píše Velemínský. Žáci mohli při výuce sedět, kde chtěli, i na okně nebo na podlaze. „Hluk na začátku hodiny znenáhla se utišoval sám sebou, mezi vyučováním nebylo šeptu, smíchu ani žalob. To vše způsobila svoboda.“

Zkoušení a tresty - nebyly

Zkoušení jednotlivců před mlčícími spolužáky se ve škole nepraktikovalo. Zkoušky nejsou správným měřítkem vědomostí, říkal Tolstoj. Co víc, jsou přímo překážkou vyučování. „Některý žák fyzicky trpí, je-li vyvolán jednotlivě, není schopen myšlenky, a třeba svou věc zná, ale nenalézá přiměřeného výrazu,“ argumentoval. V jeho škole se výuka nerozlišovala na výklad a zkoušení. Učitel vedl s dětmi dialog a jeho otázky se obracely na všechny. Někdy učitel pověřil zdatnějšího žáka, aby výklad zopakoval těm, kteří ho nepochopili.

I trestání se škola zřekla. Tolstoj a pamětníci popisují školní příhodu, která k tomu přispěla. Jeden z hochů ukradl pomůcku pro pokusy s elektřinou, leydenskou láhev, a byl žáky odsouzen, aby den nosil na zádech přišitý lístek “zloděj”. Po trestu se ve škole zhoršil, začal se ostatním vyhýbat a po nějakém čase kradl znovu, tentokrát peníze. Když mu opět přišpendlili potupný lístek, Tolstoj se podle slov Velemínského „zahleděl do jeho mračné tváře a jako by se zhrozil tajemství duše hochovy, jež se mu otevřelo.“

Pod vlivem toho, co viděl, lístek impulzívně strhl. „Pochopil, že zahanbení nepotlačí v žáku náklonnost ke krádeži, nýbrž posílí ji, probudí v duši něco, co nemělo nikdy být probuzeno,“ dodává Velemínský.

I od známek, které měly od začátku sloužit spíš pro povzbuzení, škola posléze upustila. Tolstoj vnímal, že radost z učení vyvolává něco jiného, především kontakt s učitelem, který má rád to, co učí, a dokáže s dítětem navázat vztah. A také si byl vědom toho, co tuto radost a chuť zabíjí. Školometství. Učitelům kladl na srdce, ve svých Všeobecných poznámkách pro učitele, aby „posuzujíce dětské práce, zdrželi se poznámek o čistotě sešitů, krasopisu nebo pravopisu i o stavbě a logice díla”.

Na prvním místě láska

Jakou hlavní vlastnost musí učitel mít, aby si mohl připadat užitečný? „Vlastnost ta je láska,“ píše Tolstoj ve stejném textu. „Má-li učitel jen lásku k věci, bude dobrým učitelem. Má-li učitel jen k žáku lásku jako otec, matka, bude lepší než ten učitel, který přečetl všechny knihy, ale nemá lásky ani k věci, ani k žákům. Spojuje-li v sobě učitel lásku k věci i lásku k žákům, jest dokonalým učitelem.“

Tolstoj jako učitel osvědčil bezpochyby lásku obojího druhu. Byl tedy oním dokonalým učitelem i pedagogickým vzorem. Děti jeho školy z toho měly velký prospěch. J. L. Markov, mladý učitel z blízkého gymnázia, si zapsal z Tolstého školy tyto dojmy: „Pozorující návštěvníky zvláště překvapoval samotný duch žáků školy jasnopoljanské, jejich horlivá, dobrovolná činnost po sedm-osm hodin denně, svěží a spokojené vzezření jejich, stálá práce myšlenková, pozorovatelná na každé dětské tváři v četné třídě.“

Po třech letech se ale pedagogické nadšení Lva Nikolajeviče Tolstého opotřebovalo. “Ve svém okolí často vídám, že plné nasazení zakladatelů škol často právě po třech letech dospívá do kritického bodu, lidi opustí síly,“ říká Pavel Kraemer.

U Tolstého k tomu přispěla inspekce na základě udání, zřejmě někoho z okolních statkářů. Pro svůj okres vykonával též funkci smírčího soudce a statkáři mu měli za zlé, že často stranil jejich poddaným. Tolstoj si pak na zásah roztrpčeně dopisem stěžoval u cara Alexandra II. a byla mu doručena i oficiální omluva, ale něco se v něm zlomilo. Pokoušel se ještě o pedagogický časopis Jasnaja Poljana, ten ale skončil po prvním roce, bez velkého ohlasu a s dluhy. Tolstoj sám v roce 1874, tedy po více než deseti letech, píše, že jeho pedagogické články jsou pozapomenuty.

Přitom žurnál obsahoval velmi poutavé stati. Některé byly Karlem Velemínským zařazeny i do zmiňované knihy. Dnešní české učitele včetně reformátorů ale Tolstoj už nezajímá, zná ho málokdo. V období před první světovou válkou a ještě mezi válkami čeští pedagogové o Tolstém a jeho pojetí školy věděli a debatovali daleko více.

Dnes je jeho jméno zastíněno jinými. „Například celkem vlivné hnutí Svoboda učení hledí spíš na anglosaský svět a možná ani nevědí, že by v Tolstém mohli velkou hledat inspiraci, vzor i potvrzení svých myšlenek. A nejen oni,“ říká Pavel Kraemer.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.