Lucie Kocurová: Nejsou školy, nejsou školy, kdopak nám je postaví? Těžko říct, a navíc včera bylo pozdě

Pro další rodinná dramata stačí, když se podívám z okna ve své pražské čtvrti: spádová škola mých dětí plánovala nabrat 60 prvňáků, nakonec přidala další čtyři, takže dětí bude 32 na třídu. Spádových se ale přihlásilo skoro 80. Počty jsou tedy jednoduché – patnáct rodin z okolí propadlo sítem losování a teď čekají, zda se pro ně najde „místo někde jinde“. Ale kde?! Myslím přitom na děti svých kamarádek, kterých se to týká, protože poblíž nás je plno všude.

Školy v některých větších městech jsou zkrátka narvané od sklepa až po půdu, ať už jde o mateřinky, základní, nebo střední s maturitou, a rodiče v očekávání přijetí nebo nepřijetí zažívají horké chvilky. Problém není jen v Praze, ale také v Brně, Plzni a v prstencích kolem nich. Ve třídách se tísní v mnoha případech i přes třicet dětí, takže individuální přístup dostává na frak, a přesto kapacita stále nestačí. Ačkoliv si mnozí rodiče letos mohou myslet, že za jejich zápisové strázně mohou ukrajinští uprchlíci, není to tak – jejich zápisy ještě ani nezačaly.

Kdo za to může? 

Pokud za nedostatek míst nemůžou Ukrajinci, čí chyba to tedy je? Proč neobvykle početná generace Husákových dětí dost míst ve školách a školkách měla, zatímco jejich potomci o čtyřicet let později absolvují potupná losování? Pro odpověď se vraťme na už zmiňovaný Zličín. V roce 2007 novinové články nadšeně oznamovaly zahájení výstavby největšího bytového komplexu široko daleko, kde kromě 1400 bytů a parkovacích stání vznikne také restaurace, fitness centrum a „řada dalších služeb“. O tom, že na sídlišti není plánována škola ani školka, se v textech cudně mlčí, zato se v nich hodně mluví o tom, že se jedná o „bydlení vhodné pro rodiny”.  

Od té doby vyrostly v této výhodné lokalitě přímo na metru, v dosahu dálnice, letiště a nákupního centra, další stovky až tisíce bytů. A představa idylického rodinného života dostává trhliny. Škola tu byla v roce 2020 postavena jedna, s kapacitou 540 dětí, a její stavbu platil Magistrát hlavního města Prahy. Budova už v době stavby byla evidentně příliš malá, ale postavit další by vyšlo na 300 milionů a roční rozpočet této městské části je šestkrát menší. Po nových školních budovách přitom volají další okrajové i centrální čtvrti hlavního města, takže Zličín má na dalších dvacet let smůlu. A tím je, myslím, řečeno vše podstatné.

Školy nejsou prostě proto, že se dlouhé roky nestavěly, na rozdíl od bytových komplexů vznikajících všude, kde je to jen trochu možné. Když na začátku dvacátého století vyrůstaly v českých městech čtvrti, které jsou doteď „dobrými adresami“ (v Praze třeba Vinohrady, Letná nebo Dejvice), zároveň s bloky obytných domů rostly i školní budovy. O 60 let později započala masová výstavba panelových sídlišť, na něž se leckdo dívá mezi prsty, ale jedno se jim musí přiznat – uprostřed obytných budov najdete vždy školu se školkou. V devadesátých a nultých letech jsme ale z dnešního pohledu dost naivně uvěřili tomu, že neviditelná ruka trhu všechno vyřeší a „nějak se to udělá“. 

Bydlení pro rodiny je vhodné jen bez rodiny

S následky se potýkáme dodnes. Jednoduše řečeno: developer postaví byty, shrábne zisk, a náklady v podobě silnic, čističek odpadních vod, parků nebo právě škol a školek nese místní samospráva. Developer slíbí a prodá „bydlení vhodné pro rodiny”, ale to, co rodiny k životu nutně potřebují, musí zaplatit a postavit stát. Někdo nad tím jen krčí rameny, někdo si dokonce myslí, že je to úplně v pohodě. Tak ale vzniká obrovský dluh vůči dalším generacím. 

Je třeba říct, že města se v posledních letech snaží s developery vyjednávat mnohem intenzivněji, než tomu bylo na přelomu tisíciletí. Například pražský magistrát loni vydal dokument Metodika kontribuce developerů, z něhož vyplývá, že za každý metr hrubé podlahové plochy v nově postavené obytné budově by měl developer zaplatit dva tisíce korun samosprávě na vybudování nejrůznější infrastruktury či parků (jen na okraj zmíním, že developer jeden metr čtvereční bytu prodá třeba i za 120 tisíc korun). Náklady na zřízení jednoho místa v základní škole byly vypočítány na 700 000 korun. Při aktuálních příspěvcích je tedy třeba postavit zhruba pět sedmdesátimetrových bytů, aby se z nich zřídilo jedno místo ve škole. V podobných bytech ale může klidně bydlet dětí třeba deset... Samozřejmě je to lepší než nic, a ne ve všech nových bytech samozřejmě budou nakonec vyrůstat děti, ale minimálně je to k zamyšlení. A dnešním předškolákům ze Zličína, kterým hrozí denně klidně i hodina v autobuse či v metru, je nový dokument stejně úplně k ničemu. 

Jak z toho ven? 

Kudy vede cesta z neveselé situace, kterou řeší dnešní rodiče a řešit ji možná budou ještě i jejich děti? Nejspíš by bylo třeba developerské poplatky za postavené metry čtvereční zvýšit. A radnice by měla ve vyjednávání přitvrdit. Například některá města už předem developerovi nabízejí hotový projekt na školní budovu a k tomu nadstandardní servis během stavebního řízení. Domluva vypadá asi takto: Chceš stavět, chceš vydělat? Pomůžeme ti, nebudeme zdržovat razítka, ale k tomu přihodíme povinnost prospět dětem v lokalitě. 

Výstavba nových škol v místech, kde přibývají obyvatelé a rodí se děti, musí být prioritou. Pokud se to nedaří ze soukromých zdrojů, měl by obcím, které nemají kam umístit děti, pomoci stát. Nepochybuji ale o tom, že v době počínající hospodářské a uprchlické krize budou rozpočty ještě napjatější než v uplynulých letech relativní hojnosti a všechna řešení budou více či méně bolestivá. Něco se však udělat prostě musí. A pokud má někdo pocit, že když už děti do školy „upíchnul“, tak má v životě vyhráno – podívejte se schválně, kolik se v nově vznikající zástavbě věnuje prostoru třeba domům s pečovatelskou službou nebo domovům pro seniory. Roky utíkají rychle a jednou budeme ještě s nostalgickou slzou v oku vzpomínat na losování prvňáků.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.