Miluješ mě, lásko? Reportáž o tom, jak žáci po covidu utužují vztahy

„Dobré ráno všem, jsme rádi, že jsme se tady sešli,“ ozývá se tělocvičnou Střední školy řemesel, obchodu a služeb na okraji Ústí nad Labem. Na zářivě modré podlaze pod basketbalovými koši sedí na zemi sedmnáct budoucích sociálních pracovníků v doprovodu své třídní učitelky Jindřišky Mikešové a mezi nimi dvě ženy se skautskými šátky na krku. Přijely z Prahy, aby strávily se studenty školy jeden den při programu SI třída!.

Cílem není vyhrát, ale něco společně zažít

„Budeme si hrát, ale cílem není vyhrát, cílem je si to dnes maximálně užít, navzájem se lépe poznat a možná se dozvědět i něco o sobě,“ vysvětluje lektorka Tereza. Hned na začátek přicházejí na řadu rozehřívací a seznamovací hry. Všichni si na trička přilepují jmenovky a písmenka jim na ně dopisují spolužáci výměnou za odpověď na nějakou otázku. „Já mám hrozně dlouhý jméno, osm písmen,“ úpí černovláska s ofinou až k očím a její učitelka jí se smíchem odpovídá: „Já mám dokonce devět, jsem na tom ještě hůř, neboj, to zvládneme!“ Během chvilky se třída mísí a prosluněnou tělocvičnou zní otázky a salvy smíchu: „Cos měla včera k večeři?“ „Ty nehty si děláš sama?“ „Miluješ mě, lásko?“

Když jsou jména napsaná a ospalá atmosféra se trochu zvedá, přicházejí lektorky s hrou „na laser“ – procházejí tělocvičnou s napjatým lanem a studenti ho mají překonávat tak, aby je „laserový paprsek“ nespálil. „Já nejsem sportovní typ,“ protestuje hnědovlasá Bára, ale už za chvíli se nechává strhnout a překonává lano pomocí volejbalových rybiček a ukázkových parakotoulů. Po jejím boku skáče i pedagožka Jindřiška, mimo jiné učitelka tělocviku, a po každém kole jí studentky uhlazují rozcuchané plavé vlasy. „Je super, že se paní učitelka zapojuje, pak má program úplně jinou dynamiku, než když tam jen stojí a pozoruje,“ podotýká lektorka Tereza s úsměvem. Přichází čas na další pohybové hry, to už si učitelka sedá stranou a pozoruje, jak se její třídě rozdělené na dva týmy daří spolupráce.

„Koťátka“ z Ústí fungují dobře, přesto je na nich covid vidět

„Jsou teprve v prvním ročníku, poslední dva roky základní školy strávili prakticky jen doma, na distanční výuce,“ říká učitelka, zatímco se povzbudivě usmívá na své žáky. „Kvůli covidu jsme neměli ani adaptační kurz, a tak jsem ocenila nabídku skautů na zážitkový den, abychom se poznali taky jinak než jen při výuce.“ Na Jindřišce Mikešové je znát, že jí jsou děti blízké – když se jim něco podaří, neváhá si s nimi dát „placáka“, obejme je kolem ramen, oslovuje je „koťátka“. „Musím říct, že je obdivuju. Mnozí z nich nemají dobré rodinné zázemí, máme tu děti pod dozorem probační služby, děti, o které se starají prarodiče, děti s nestálým bydlením. Přesto se dokázali vyhecovat, po dvou letech distanční výuky složili přijímačky a nastoupili na maturitní obor. Klobouk dolů před nimi,“ dodává s velkým uznáním učitelka. „Je ale vidět, že na ně covidová opatření měla velký dopad. Ve srovnání s předchozími ročníky mi připadá, že tito studenti jsou víc dětští, méně vyzrálí a určitě jim chybějí některé sociální dovednosti.“

Právě na to reaguje program Skautského institutu SI třída!, kterým „koťátka“ z Ústí nad Labem dnes procházejí. Cílem je, aby si účastníci formou jednoduchých aktivit vyzkoušeli uvolnění a ventilování energie skrze fyzickou aktivitu, zdokonalili se ve spolupráci s ostatními a společně zažili něco jiného než běžný školní den. Program vytvořili metodici Skautského institutu a díky příspěvku jedné z nadací ho školy v Ústeckém kraji mohou absolvovat téměř zdarma. „Zvolili jsme strukturálně postižený kraj, abychom znásobili dopad programu primárně na školách, které si ho nemohou finančně dovolit a nejsou zvyklé pracovat s organizacemi zvenčí,“ vysvětluje Gabriela Boková ze Skautského institutu. „Jsme ale připraveni naše lektory vyslat na jakoukoliv školu v Česku, střední i základní, kde je třeba zlepšit vztahy ve třídách.“

„Chybu může udělat každej, neřeš to“

Aktivity v programu jsou založené na ověřených principech skautské výchovné metody. Po počátečním prolomení ledů a fyzicky náročnějších disciplínách, kdy se parta studentů rozehřála, přichází po přestávce na řadu aktivity založené na spolupráci. Při první je třeba postupně zašlápnout papírky s čísly tak, aby ve vymezeném kruhu nikdy nebyly víc než dvě končetiny. Dva týmy soupeří proti sobě, takže se shlukují v protilehlých rozích tělocvičny, řeší taktiku a hned je vidět, kdo ostatní spíš organizuje a kdo se organizovat nechá. „No jo, vždycky je někdo rozený velitel, ale pak se někdy ukáže, že to není všem příjemné,” glosuje situaci učitelka Mikešová. 

Když jeden z týmů podává horší výkon než druhý, jeho organizátorka bouchá dveřmi, musí svůj neúspěch vydýchat v šatně a vrací se až na reflexi aktivity. U jejího týmu usedá lektorka Radka, aby dětem pomohla zážitek zpracovat. „Tys úplně zpanikařila,“ obrací se tým na jednu ze členek, která přiznává, že to „úplně zvorala.“ „Chybu může udělat každej, neřeš to,“ mávnou nakonec rukou ostatní a uznávají, že jim zaskřípala kooperace i schopnost změnit nefunkční taktiku během aktivity. „Měli bychom líp spolupracovat,” uvědomují si všichni. „Je fajn, že dnes máme možnost si uvědomit, jaké vztahy mezi sebou máme a co je třeba zlepšit.” 

Následují hry, které mají posílit právě přátelství a důvěru mezi studenty navzájem, opět se jich účastní i učitelka Jindřiška. A pak už přichází čas na reflexi. Třída s učitelkou stojí v kruhu, lektorky mezi nimi provlékají lano jako pavučinu vztahů a studenti jeden po druhém vyjadřují svoje pocity. Od univerzálního „dnešek byl fajn“ přecházejí ke konkrétnějším názorům. „Nelíbí se mi, když někdo uprostřed hry odejde a oslabí svůj tým,“ zazní s významně zdviženým obočím. „Myslím, že jsme rozdělení na skupinky, dohromady se spolu vůbec nebavíme a je to škoda,“ říká jedna ze studentek a ostatní pokyvují hlavami a dodávají: „Když nám o něco jde, umíme spolupracovat, tak bychom to měli zvládat i normálně!“ Pak si všichni zatleskají a je načase se rozloučit, tělocvična zalitá sluncem pro dnešek osiří.

Mají srdce na pravém místě, i když jsou na ně stížnosti

Zatímco si balí věci, hodnotí lektorky Tereza s Radkou jednomyslně průběh dne: „Byli skvělí, spolupracovali, byli ochotní se zamyslet nad tím, jak společně ve třídě fungují. To se jen tak nevidí.“ Spokojená je i třídní učitelka Jindřiška Mikešová. Program se podle ní navíc skvěle hodí právě i pro budoucí sociální pracovníky, kteří mají v rozvrhu dvě hodiny osobnostní výchovy týdně, aby v budoucnu dokázali unést práci s lidmi v tíživých situacích. Její svěřenci na to podle učitelky rozhodně mají: „Musím říct, že lidsky jsou naprosto skvělí. Dlouho jsem neměla třídu tak empatických a laskavých bytostí,“ vyslovuje velké uznání. „Samozřejmě jsou na ně stížnosti, jsou drzí, na všechno mají názor, jsou hodně živí, nezavřou pusu a mluví šíleně sprostě. Na druhou stranu na nich ale vidíte, že mají srdce na pravém místě. Koneckonců asi i proto šli studovat obor sociální práce, kde se tak nějak očekává, že vám na druhých záleží.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.