Mít hodně dětí začíná být v módě. Jak si žijí velké rodiny? Je třeba rozdat povinnosti a spravedlivě dělit pozornost

Zatímco ještě před pár roky rodina znamenala mámu, tátu, dvě děti a psa, v posledních letech přibývá rodičů, kteří chtějí mít dětí víc. Je to patrné i z dat Českého statistického úřadu – zatímco při posledním sčítání lidu v roce 2011 bylo rodin s třemi a více závislými dětmi asi 80 000, tedy 1,8 %, v roce 2018 už jich bylo 2,9 %. Uživit velkou rodinu je přitom finančně náročné, a k tomu je třeba připočíst ještě komplikovanou logistiku škol, školek a kroužků, a samozřejmě také spousty prádla, vaření a nákupů ve velkém. Proč to tedy dobrovolně podstupovat, a jak to udělat, aby se rodič nezbláznil?

Klára: kartičky, VIP dny a péče o sebe

Klára Pirklová žije s manželem a dětmi na vesnici ve středních Čechách, v jejich životě hraje velkou roli víra. Matkou se poprvé stala téměř před jedenácti lety, od té doby se jí narodili tři synové a dcera. Klára – profesí učitelka – během mateřské složila doktorát a s kamarádkami v jejich obci založila rodinné centrum. Teď, když už jsou všechny děti ve škole a školce, se začala znovu věnovat svojí lásce – výuce angličtiny, kterou kombinuje s tématy osobního rozvoje. Nezastírá, že život se čtyřmi dětmi (manžel vede firmu v Praze, takže děti jsou prakticky Klářina doména) nebyl vždy jednoduchý, v posledních letech však rodina najela na systém jednoduchých opatření, které jim život usnadňují. Ráda se o ně dělí na svém blogu s názvem Žabí rybníček.

Všechny děti například mají denně jednu hlavní povinnost a k tomu si musejí povinně uklízet svoje oblečení. Nejmladší syn uklízí příbory do příborníku, starší zase rovná boty do botníku, dcera vyklízí všechno nádobí do dřezu či z myčky a nejstarší syn se stará o odpadkový koš. Tyto povinnosti si denně odškrtávají na zalaminovaných kartičkách. „Na kartičce má každý z nich také vyznačenou modlitbu. Je dobré v sobě pěstovat vděčnost už od raného věku,“ vysvětluje Klára. Děti podle svých možností pomáhají i s vařením a pečením.

Nejen povinnostmi ale žije rodina: zejména když je dětí víc, je třeba jim pečlivě a spravedlivě věnovat pozornost. „Když děti nemají pozornost rodičů, zlobí,“ vysvětluje Klára. „Je tedy v našem vlastním zájmu, abychom měli spokojené a hodné děti. Proto jsme zavedli VIP dny, kdy si jedno dítě může vybírat, na co se budeme dívat, co se bude číst a podobně. Velké děti s námi občas zůstanou déle vzhůru, ty menší zase bereme na zmrzlinu nebo na ryby, když jsou velké v kroužcích.“

Co se kroužků týče, děti Pirklovy jich nemají moc a jde o aktivity, kvůli kterým rodina nemusí nikam dojíždět. „Každé září mám takové vnitřní chvění a představuju si skauta, výtvarku, hudebku, plavání a další krásné aktivity… ale vždy odolám a nejpozději v listopadu jsem za to ráda,“ usmívá se sympatická brunetka. „Děti jsou členy dobrovolných hasičů, chodí do Sokola, na fotbal a taky do kroužku angličtiny a náboženství, které vedu já v komunitním centru. Chceme z těch odpolední i něco mít, ne se jenom někam honit.“

Jako mnohé jiné matky (a nemusejí mít ani tolik dětí) upadala i Klára po deseti letech na mateřské pomalu do vyhoření. Kromě dětí se tedy teď bez výčitek soustředí i na péči o sebe: začala pravidelně cvičit, běhat a denně věnuje alespoň několik desítek minut soustředěné práci na svojí angličtině. Také díky prarodičům můžou s manželem aspoň dvakrát až třikrát ročně zmizet na několik dnů někam, kde spolu jsou sami. „Dřív jsem si myslela, že musím jet naplno a obětovat všechnu svou energii druhým. Pak se ale dostavily zdravotní potíže, vyčerpání, bolesti zad. Pochopila jsem, že pokud mám být oporou ostatním, musím mít kde brát. Tělo není oddělitelné od duše a jedno bez druhého nefunguje,“ dodává Klára.

Jana: výlety, skvělá organizace a vzájemná pomoc

Jana Větrovcová s rodinou bydlí u Mladé Boleslavi; Jana pracuje na částečný úvazek jako asistentka vedoucího pobočky rychlého občerstvení, partner je kuchař. Mají čtyři dcery ve věku čtrnáct, dvanáct, čtyři a dva roky. „Snad už na základní škole jsem chtěla tři děti, a pak mi bylo líto, když si třetí dcera neměla doma s kým hrát, tak jsme jí pořídili ještě parťačku. Máme vlastně takové dvě dvojice – velké a malé holky,“ říká Jana.

Podobně jako Klára sází i Jana na dobrou organizaci práce a úkolů v rodině. Aby se mohla věnovat nejmladší dceři, v úklidu se střídá s těmi staršími. A každá z děvčat má své povinnosti: „Jedna má na starost mytí stolu, zametání a vynášení koše. Druhá mytí nádobí, vyklízení myčky. Čtyřletá aspoň zasunuje židle u stolu,“ vysvětluje Jana a dodává, že starší dcery se už učí i vařit jednoduchá jídla; jediné, co je stoprocentně na Janě, je žehlení a rozvoz na kroužky – děti jsou členy dobrovolných hasičů, plavou a chodí na balet. „Snažím se udělat si čas na každou z dcer, ale je to těžké. S nejmenší jsem dopoledne, a když po obědě spí, mám prostor pro tu starší. S nejstaršími se snažím si dělat holčičí dny, kdy jdeme třeba na nákupy a do kina,“ vysvětluje Jana.

Velká rodina je pochopitelně zejména finančně dost náročná – Jana se smíchem přiznává, že když jede na velký nákup, jeden velký vozík v supermarketu v podstatě nestačí. „Snažíme se, aby holky něco zažily, abychom neseděli jen doma, takže dost často jezdíme na výlety, na hrady a zámky, každý rok se snažíme vzít je na hory. Když chceme jet třeba někam do zábavního parku, musíme koupit vstupenky přes slevový portál, protože jinak se pohybujeme v tisícových částkách,“ vysvětluje Jana. Náročné je sehnat dovolenou, protože pobyty a hotelové pokoje nejsou stavěné pro šestičlenné rodiny.

Na druhou stranu, ačkoliv jsou teď starší dcery v pubertě a nejmladší prochází obdobím vzdoru, Jana s manželem by neměnili ani na chvíli. „Myslím si, že velké rodiny daleko líp zvládají spolupráci a organizaci času. Věci musejí mít svůj řád,“ popisuje Jana svoje triky, jak se nezbláznit. „Holky mají stanoveno, do kdy musejí být večer v posteli, abychom s manželem měli volnou koupelnu a klid pro sebe. Ráno to musí klapat v podstatě na minuty. Na druhou stranu děti jsou naučené si pomáhat, je to pro ně úplně přirozené: prostě jdou a udělají, co je třeba, nemusím jim ani říkat. A není to jen o povinnostech a shonu, je u nás myslím i větší legrace. A když někam jedeme, nepotřebujeme žádnou partu, protože je nás i tak dost,“ dodává Jana.

 Julie: spousta aktivit – s dětmi i bez nich

Svůj unikátní přístup ke své šestičlenné rodině (rodiče + čtyři děti věku od dvou do deseti let) razí Julie Menšík Čákiová, která bydlí v malém městě kousek od Prahy. Podobně jako Klára i Julie spoluzaložila komunitní centrum a také v něm vede některé kroužky, kterých se účastní i nejmladší syn. Ještě nedávno měla malý úvazek u svého původního zaměstnavatele, o který přišla kvůli reorganizaci firmy; teď s kamarádem rozjíždí kurzy první pomoci pro děti a mládež.

Julie dobrovolně přiznává, že zapojit děti do organizace rodiny se jí zatím příliš nedaří. „Bordel v bytě, šťastné dítě,“ komentuje lakonicky a dodává: „Děti dělají, co je baví, třeba leští okna a zrcadla nebo skládají ponožky.“ Receptem Julie na šťastný život ve velké rodině je aktivní přístup. Nejstarší syn chodí do dramaťáku, hasičů, na kytaru a lukostřelbu, dcera má výtvarku, keramiku, tanečky, házenou a gymnastiku, mladší syn házenou a nejmladší zatím jen kroužky, které vede Julie.

„My s manželem navíc hrajeme v kapele a jsme členy ochotnického divadelního spolku. Někdy máme slečnu na hlídání, jindy už děti zvládne nejstarší syn. Manžel je navíc dobrovolný hasič, takže si pravidelně odskočí na trénink, závody nebo k požáru. Jsme trochu blázni, ale je pro nás super mít společné zájmy, to nás drží pohromadě a v dobré náladě,“ vysvětluje.

Velké rodiny za časů korony: trápí nás hlavně škola, říkají

Klára, Jana i Julie samozřejmě strávily karanténu doma se svými dětmi, a jak se dalo očekávat, nebylo to snadné. „Vaření moc neřeším, beru to hodně jednoduše. Ani spory mezi dětmi moc neprožívám, vstupuji do nich až tehdy, když už řev přesáhne únosnou mez; upřímně si myslím, že daleko horší by to bylo, kdyby se mi doma nudil jedináček,“ říká Klára.  Aby s manželem vyventilovali stres, začali ještě víc běhat; společně vyrazí pětkrát týdně. Vědí, že starší děti pohlídají ty mladší. „To je výhoda velké rodiny. Nevýhodou je v této chvíli náročnost domácí výuky, kdy školy neberou velký ohled na to, když má někdo děti s poruchami učení nebo víc dětí a méně techniky a času k dispozici. Nebýt školních úkolů, vůbec bych si nestěžovala,“ říká.

Stejně tak se se školou trápí i rodina Jany Větrovcové, tím spíš, že její druhostupňové dcery se do konce roku do školy nepodívají: „Velké holky se doma nic nenaučí, sice pořád leží v úkolech, ale ty malé nadělají tolik vzruchu a rámusu, že prostě nemají klid. Úplně se jim také rozhodil režim,“ stýská si Jana a dodává: „Tím, že je mám všechny doma, utratíme určitě o deset tisíc měsíčně víc za potraviny. Když to sečtu za půl roku, je to spousta peněz.“

Julie vidí výhody i nevýhody koronavirových časů. „Nevýhodou je, že se nám trochu rozpadla organizace času, který se dřív točil kolem odvádění a vyzvedávání. Čtvrťák je už při učení víceméně soběstačný, ale s prvňačkou je to horší; vyžaduje moji pozornost u online výuky i u úkolů a velmi těžce nese, že mladší sourozenci nemusejí dělat nic. Abychom měly klid na učení, musím menší bohužel občas odložit k televizi.“ Výhodou je ale to, že rodina získala víc času pro sebe, pravidelně hráli deskové hry, dokončili různé úpravy zahrady a děti se pustily do filmových a animačních projektů. „Taky nám odpadl časový stres ráno. Nikdo nejsme úplně ranní ptáče, takže ten luxus, že nemusíme s jazykem na vestě honit minuty, si budeme ještě dlouho pamatovat. Myslím, že i ta pomalá rána přispívají k tomu, že jsme si teď jako rodina mnohem blíž,“ dodává.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.