Mluvte s dětmi o drogách. Místo moralizování ale chtějte slyšet, co si myslí

Když se lidí zeptáte, jestli jako první chtějí slyšet špatnou, nebo dobrou zprávu, obvykle raději chtějí tu špatnou. Pro jednou je ale možné udělat výjimku a začít tou lepší. Dnešní děti nejsou tak naivní a zároveň jsou informovanější, než byla generace současných rodičů dospívající v 90. letech. Vědí toho o návykových látkách mnohem více, mají obvykle za sebou povinné preventivní programy ve škole a k dispozici internet, kde si na pár kliků najdou všechny potřebné informace. Navíc drogy částečně pozbyly punc něčeho nového a výjimečného, který měly v devadesátých letech minulého století.

Škola za nás děti nevychová, potřebují vzor, nejen informace

Můžeme tedy téma drog a jejich zneužívání z rodinných konverzací s klidným svědomím vynechat a ulehčit si tak život? A tady je ta špatná zpráva. „Určitě ne, a to z mnoha důvodů,“ říká terapeutka vedoucí Poradny pro rodiče SANANIM Štěpánka Čtrnáctá. „Nemůžeme se spolehnout na školu ani na internet v tom, že za nás vychovají naše děti. Když si o drogách a návykových látkách obecně s nimi nebudeme povídat my, udělá to za nás někdo jiný, třeba starší kamarádi nebo spolužáci. Navíc nám nejde jen o to, abychom dětem předali informace, ty už dávno mají. Naším cílem by mělo být, abychom je podpořili ve formování zdravých postojů, což je prostě kontinuální práce.“ Navíc bychom si my dospělí měli také trochu sáhnout do svědomí ohledně svého chování. Máme problém odložit mobil nebo si večer nedat skleničku? Pokud nás dítě denně vidí vypít lahev vína a zobat prášky na bolest hlavy jako lentilky, pravděpodobně nám jen těžko uvěří moudrá slova o tom, jak by měly procházet životem „suché a čisté“.

Podle Štěpánky Čtrnácté bychom měli témata zdravého přístupu k životu řešit s dětmi průběžně a téma drog zařadit situačně, ve chvíli, kdy se to zrovna hodí nebo ještě lépe – když se dítě samo zajímá. To se nabízí například když venku najdeme odhozenou stříkačku, když potkáme člověka pod vlivem drog nebo se toto téma třeba objeví ve zprávách v televizi či na internetu. Už předškoláci a nejmenší školáci dokážou pochopit, že jsou látky, které lidem zlepšují náladu a pocit ze života, ale když jich užívají moc, tak pak nedokážou přestat a je jim špatně. „Na vážno“ bychom se už s dětmi měli začít bavit nejpozději na přelomu 1. a 2. stupně základní školy, kdy přichází puberta a děti tráví čím dál víc času se svými vrstevníky nebo ve věkově smíšených partičkách, kde nad nimi rodič už prakticky nemá kontrolu.

Začněte u filmu nebo knihy a předem si nastudujte informace

„Nejlepší je opravdu využít nějaké situace, kterou přináší život. Koukněte se společně na film, nabídněte jim knížku a pak si spolu popovídejte. Jak to na tebe působilo? Co si o tom myslíš? Která postava ti byla sympatická a proč? Děti většinou téma zajímá a rády vyjadřují své názory, může to být fajn a nenásilné,“ navrhuje Štěpánka Čtrnáctá. „Zkuste odolat svému pokušení mentorovat a spíš se nechte dítětem poučit. Zajímejte se, co už ví a co si myslí, jaké jsou jeho postoje.“ Aby rodič dokázal být svému dítěti partnerem v diskusi, je však třeba, aby se i oni sami v téhle oblasti vzdělali. Dnešní děti toho o drogách totiž často vědí mnohem víc než jejich rodiče.

Podle Štěpánky Čtrnácté je nutné držet se principů pravdivosti a otevřenosti. Drogy nejsou černobílé, mnohé jsou nebo byly využívány jako léky, a lidem, kteří jsou na nich závislí, pochopitelně něco přinášejí, protože jinak by je nebrali. Nemá tedy žádný smysl děti strašit. „Naštěstí už rodiče ve většině opustili model 90. let, kdy děti slyšely jen to, že drogy jsou bez výjimky špatné; kdy je strašili, že jakmile si jednou dají jointa, jsou do roka na heroinu na ulici a do dvou let mrtví,“ říká. „Z vlastní zkušenosti i z okolí dospívající rychle zjistili, že to tak nemusí vůbec být, a pak už dospělým prostě nevěřili nic. A tohle rozhodně nechceme.“

A co ty, mami?

Do svízelné situace se rodiče mohou dostat nejen ve chvíli, kdy o drogách nevědí nic, ale také pokud vědí příliš mnoho. Velká část dnešních rodičů dospívala v devadesátých a nultých letech, a jak se jen se stopou nadsázky říká, kdo si ty časy pamatuje, ten si je dost neužil. A tak se může stát, že až někdy budou dětem vysvětlovat, co všechno můžou drogy lidem způsobit, zeptá se dítě – a co ty, mami, zkoušela jsi někdy něco?

„Tady se pak pohybujeme opravdu na tenkém ledě. Musíme najít balanc mezi pravdivostí a mírou upřímnosti. Je dobré si dopředu rozmyslet, co o svých eskapádách z mládí dětem řekneme. Aby neměly pocit, že s nimi nehrajeme fér, ale zároveň, aby si neřekly – máma to zvládla, takže o nic nejde,“ říká psychoterapeutka Štěpánka Čtrnáctá a navrhuje, abychom v takovém případě zdůraznili, že my jsme sice svoje „telecí léta“ nakonec celkem bez nějakých katastrof přežili, ale všichni takové štěstí neměli. Jistě každý zná ze svého okolí někoho, kde to tak dobře nedopadlo (někdo se zadlužil, někdo nechtěně otěhotněl v sedmnácti, dalšího vyhodili ze školy, někteří ze známých možná dokonce skončili ve vězení nebo zemřeli). Nikdo z těch, co dopadli špatně, to dopředu neplánoval. Nemůžeme si nikdy být jistí, jestli zrovna my budeme v pohodě.

Zahulíme, uvidíme? Některé děti jsou závislostí ohrožené víc

Podle statistik je zřejmé, že v populaci existuje určitá skupina dětí, které nikdy žádné drogy (a mnohdy ani alkohol) z principu nikdy nevyzkouší. Naproti tomu značná část puberťáků projde fází, kdy bude s alkoholem i některými jinými návykovými látkami trochu experimentovat, třeba na večírcích v klubech nebo u kamarádů. A potom jsou tu skupiny, u nichž experiment přejde v problémové užívání, nebo dokonce závislost.

„Existují samozřejmě rizikové a naopak protektivní faktory. Pokud má mladý člověk problémy etablovat se v kolektivu, v rodině nejsou dobré vztahy a chybí atmosféra důvěry a přijetí, nebo dokonce zažívá v rodině nějaké trauma, je závislostí ohroženo víc,“ říká Štěpánka Čtrnáctá. Stejně tak je více ohrožené dítě, pro které drogy nejsou jen zábava, ale něco si jimi kompenzuje. Důležitý je také věk, v němž k experimentu dojde. Obecně můžeme říci, že čím je nižší, tím je dítě víc ohroženo. A také samozřejmě velmi záleží na tom, s jakou látkou experimentuje.

Na druhou stranu ale neplatí, že ostatní jsou před problémy chráněni. Podle psychoterapeutky v posledních letech do různých poradenských služeb přicházejí stále častěji lidé kvůli problémům s marihuanou, která byla dříve vnímána víceméně jako bezpečná rekreační látka. „Její produkce se profesionalizovala a současné odrůdy pěstované pod lampami ve velkém jsou až desetkrát silnější než ty, které dnešní čtyřicátníci sklízeli někde na zahrádce. Odborníci se často setkávají s tím, že se po této marihuaně buď rozjíždějí deprese a úzkostné stavy, nebo naopak uživatelé upadají do totální letargie a nejsou schopni fungovat ve škole nebo v rodině.  

Pomoc je nablízku, stačí si o ni říct

Co dělat, když vznikne podezření, že dítě už v něčem trošku lítá? Když chodí domů s rudýma očima, vyjí celou ledničku a ráno zaspí do školy? Nebo pokud má naopak spoustu energie a za měsíc zhublo o dvě velikosti? Jak říká terapeutka Štěpánka Čtrnáctá, „buďte opatrní s přímým obviňováním, konfrontací, případně skrytou kontrolou. Důsledkem takových kroků bývá ztráta důvěry ve vztahu s dítětem, skrývání problémů nebo vyhýbání se kontaktu s rodičem. Vhodné je zajímat se o to, proč je najednou problém vstát do školy, čím to, že se zhoršil prospěch i plnění povinností doma a společně s dítětem hledat, jak to napravit. Potřebujeme dítě získat pro spolupráci.“ A to platí dvojnásob tam, kde už se nějaký závažnější problém skutečně vyskytl.

A to je poslední věc, kterou je třeba zmínit, když se rodiče s dětmi začínají bavit o návykových látkách – tedy, že každý problém je řešitelný, pokud není fatální. Je však třeba jít za někým, komu důvěřuji, a začít to řešit. „Například dospívající, který experimentuje, moc dobře to nezvládá a k tomu má problémy doma, může využít internetovou platformu, aby si zmapoval, jak na tom vlastně je. Nebo může přijít do ambulantní služby, kde ho vyslechneme, podpoříme v jeho snaze něco s tím dělat a společně hledáme nejvhodnější postupy. Může docházet sám, ale můžeme také společně oslovit rodiče a v bezpečném prostředí poradny řešit, co trápí jeho i rodinu,“ popisuje Štěpánka Čtrnáctá. „Stejně tak, pokud má rodič obavy, že se s jeho dítětem něco děje, může přijít do poradny sám, aby se v situaci zorientoval. Nikdo jej nebude soudit.“ Ostatně i tady se situace ve srovnání s devadesátkami změnila – výskyt drog v rodině už není takové stigma jako dřív.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.