Narušitel systému: příběh o neutišitelném vzteku a touze po lásce

Devítiletá Benni má zlaté vlasy, tvář anděla, a v „papírech“ punc dítěte, které už nechce přijmout žádný dětský domov ani krizové centrum v okolí. Na polepšovnu je moc malá, na azylové centrum příliš divoká. Sprostě mluví, neposlouchá, nechce chodit do školy, utíká, křičí, vzdoruje, příkazy a zákazy na ni dávno neplatí. Navíc často propadá nezvladatelným záchvatům vzteku, kvůli nimž nezřídka končí na psychiatrickém oddělení.

S Benni si zkrátka nevědí rady vychovatelé, psychiatři ani sociální pracovníci. A už vůbec ji nezvládá její matka, která navíc vychovává dva mladší sourozence. Když nemusí, s dcerou se raději nevídá. Benni by si přitom nejvíc na světě přála právě to, aby mohla být doma, u mámy, brášky a sestřičky. Se stejnou intenzitou, s jakou dokáže zuřit, touží po lásce, bezpečí a přijetí.

S podobnými dětmi, jako je postava Benni, pracuje v Norsku psycholog Lars Lyster. Tvrdí, že jejich mozky prostě fungují odlišně. Dlouhodobé trauma, nestabilní prostředí a nedostatek bezpečí, jistoty a lásky jim působí jizvy, které není snadné zahojit „Každý máme v mozku poplašný systém, který se aktivizuje, když se cítíme ohrožení. U těchto dětí je ale tento systém ohromně přecitlivělý. Snadno se aktivizuje a organismus se tak dostává do stavu ‚bojuj nebo uteč',“ vysvětluje Lyster. „Tyto děti neumí jen tak vyskočit z paniky nebo vzteku. Nedokážou se samy zregulovat a uklidnit, a není to jejich chyba.“

Benni potřebuje lásku, a možná i mnohem víc něhy než takzvaně „normální“ děti jejího věku. Na své pouti po výchovných zařízeních a ústavech potkává celou řadu dobrých lidí, kteří mají upřímnou snahu jí pomoct. Bohužel všechno, co můžou nabídnout, je profesionální přístup a postupy z učebnice. A tak si divák během sledování filmu musí klást otázku – kdo je vlastně nakonec tím narušitelem systému?

Film získal Stříbrného medvěda na filmové přehlídce Berlinale 2019.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.