Nebát se učit a za katedrou zůstat. Mladí učitelé popisují svoje začátky

Markéta Popelářová působí jako učitelka němčiny na druhém stupni základní školy Františky Plamínkové s rozšířenou výukou cizích jazyků v Praze 7. Učit začínala po první vlně covidové pandemie, což, jak přiznává, její start v profesi poznamenalo. V prvním roce učení střídala on-line a off-line výuku. Odučených hodin bylo méně. „Bylo štěstí, že jsem v rámci off-line výuky měla měsíc a půl na to, abych se s dětmi seznámila. Zjistila jsem, jak fungují oni, a oni zjistili, jak funguji já, takže ten přestup do on-linu nebyl tak tvrdý,“ popisuje. 

Jak říká, distanční výuka pro ni nebyla tak náročná jako pro ostatní učitele ve škole, jelikož už měla zkušenost s různými platformami. Výhodou bylo také více času, který mohla věnovat přípravě na výuku. 

Markéta Popelářová začínala pracovat na částečný úvazek a ten si ponechala i nadále, což bere jako velkou výhodu. Také jí to umožňuje ve školství zůstávat. Má totiž možnost reflektovat hodiny a zaměřovat se na přípravu výuky: „Když si představím, že od začátku učím na plný úvazek, tak vlastně nevím, kdy bych si dělala přípravy. Jako začínající učitel totiž trávíte s přípravami daleko více času než zkušenější kolegové.“

Podílet se na změně českého školství

Německý jazyk učí shodou okolností také další mladá pedagožka Lucie Benýšková, která své začátky spojila se ZŠ Náměstí svobody 2 v Praze 6. A podobné je také to, že učit začínala na druhém stupni. I ona využila na začátku částečný úvazek. Potřebovala sladit zaměstnání a studium na pedagogické fakultě. „Nabídku práce jsem našla ve facebookové skupině. Škola mě zaujala tím, že klade důraz na výuku cizích jazyků, a také lokalitou. Zároveň jsem jako začínající a nezkušený pedagog chtěla začít na základní škole kvůli nižší jazykové úrovni žáků,“ uvádí Lucie Benýšková. 

Třetím učitelem, který popsal své zkušenosti, je Alexandr Stropek. Ten učí v soukromé základní škole Livingston v Čakovicích. Zaměřuje se na matematiku a informatiku. Letos 1. dubna uplynul právě rok od chvíle, kdy nastoupil. A jak začala jeho profesní dráha? K podání přihlášky na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy ho opakovaně vybízeli spolužáci i učitelé ještě před maturitou. Důvodem bylo asi i to, že působil jako skautský vedoucí a pracoval s dětmi. „Motivaci stát se učitelem ve mně spíš než fakulta probudil studentský život a kamarádi, kteří už učili. Cítil jsem potřebu být součástí, stát za katedrou, jak se říká. Mít vlastní příběhy a zažívat ty historky od kamarádů na vlastní kůži,“ vzpomíná.

Lucie Benýšková během vlastního studia poznala jak skvělé, tak i méně kvalitní pedagogy. A výuka právě těch horších v ní prý rezonovala dlouho. I proto si přála podílet se na změně českého školství. „Chtěla jsem se odlišit od učitelů, kteří mě samotnou učili. Zároveň mě velmi bavil německý jazyk. Nadchla jsem se pro něj a díky němu jsem po střední škole mohla žít a pracovat v Německu. Přeji si, aby děti ze základní školy neodcházely s pocitem, že je němčina příliš komplikovaná a ošklivá, ale naopak, aby v ní chtěly pokračovat i během dalšího studia,“ popisuje svou motivaci pro volbu povolání. 

První otevření dveří

První nástup před třídu popisuje Markéta Popelářová jako obtížný okamžik. „Když jsem vstupovala do třídy, úplně mi tam naskočilo, co v té roli dělám. Ještě nedávno jsem byla já ten, kdo čeká, než přijde učitel,“ vzpomíná. Šlo ale jen o dočasný pocit, který ji hned po první hodině přešel. Co se ale opakuje pravidelněji, jsou úvahy nad hodnocením písemek: „Pamatovala jsem si, že když jsem byla na střední škole, tak nebylo hodnocení ze strany učitelů vždy férové. Hodně jsem v sobě řešila, jak děti hodnotit, abych jim nezpůsobovala stejné pocity, jako jsem měla tehdy ve škole já.“ 

Markéta, Lucie i Alexandr se shodli v tom, že děti ve třídách bývají po nástupu nové učitelky nebo učitele zpočátku opatrné. Chovají se s respektem, protože nevědí, co mohou očekávat. Získat si skutečnou autoritu je ale na začátku profesní dráhy podle Lucie Benýškové pro mladé učitele obtížnější: „Myslím, že přirozeného respektu se učiteli dostává s přibývajícím věkem, praxí a zkušenostmi. Pro mě osobně bylo důležité si uvědomit, že pokud žáci mají potřebu narušovat hodinu, tak chyba nemusí být jen na mé straně. Není to vždycky tím, že je hodina nezáživná, nevhodně didakticky postavená nebo jsou aktivity špatně načasované.“

Dodává také, že získávání respektu je pro současnou generaci mladých učitelů těžší i kvůli sociálním sítím, na nichž jsou zvyklí se pohybovat od dětství. Je pro ně přirozené sdílet veřejně své životy a myšlenky. „V momentě, kdy žáci vidí, co dělám ve volném čase, jakou poslouchám hudbu, že sdílím současné trendy a memes, mohou mít pocit, že si ke mně mohou dovolit více,“ konstatuje Lucie Benýšková. Po svých zkušenostech by začínajícím učitelům doporučila pečlivě zvážit, zda se svými žáky nechají na sociálních sítích sledovat. Respekt ve třídě si vybudovala pomocí jasných mantinelů a pravidel.

Záleží na dětech

První týdny výuky byly děti ve třídě obezřetné, vzpomíná Markéta Popelářová. Čekaly, prozkoumávaly situaci a odhadovaly, čeho je vlastně jako učitelka schopná. Zkoušely hranice, ale jen opatrně. Paradoxně to tak vypadalo, že jsou klidné a dávají pozor. „Chování třídy jsem víc řešila až v těch následujících měsících,“ uvádí mladá učitelka. Spíš než na věku podle ní záleží na složení jednotlivých tříd: „Měla jsem skvělé devítky, ale měla jsem i náročnější devítky; nebo těžší sedmičku, a také skvělou sedmičku, takže záleží opravdu na konkrétních dětech.“

To, že je každá třída jiná, si uvědomuje také Alexandr Stropek. A řešení? Alexandr sází na oboustrannou komunikaci a pravidelné reflektování toho, co funguje a co ne.

Koho lze požádat o pomoc

Všichni tři pedagogové mohli ve svých začátcích využít podporu ze strany školy, ať už v podobě uvádějícího učitele, nebo například v případě Alexandra Stropka školní metodičky a pravidelného semináře se školním psychologem. 

Markétě Popelářové uvádějící učitel pomohl spíše v technických věcech. Zkušenosti, tipy a rady do hodin sbírala zejména od spolužáků na fakultě, kteří už měli za sebou nějakou praxi. Konzultuje také s partnerem, který je taktéž učitel. A co ji v začátcích zajímalo? Bylo to například udržování kázně ve třídě, ale také to, proč děti nereagují na určité aktivity a proč některé plány, se kterými člověk přijde do třídy, nefungují. Naproti tomu příliš nevyužívala různé příručky. Ty naopak zmiňuje jako jeden z hlavních zdrojů ve svých začátcích Alexandr Stropek. „Pomáhají mi zorientovat se v nové informatice a lépe pochopit myšlenku, která za těmito změnami je,“ vysvětluje. 

Lucie Benýšková si myslí, že nejlepší metodika je samotná praxe: „Postupně se učím, které aktivity fungují a které naopak zůstanou příště v šuplíku”. Co by v začátcích ocenila, je větší podpora a zpětná vazba od zkušenějších učitelů nebo vedení. Uvítala by více rad, ale i mentální podporu a motivaci, aby člověk neměl chuť ze školství odejít po prvním nezdaru a krizi, které v učitelské profesi přirozeně přicházejí.

Alexandr Stropek jako zásadní zdroj podpory jmenuje právě například kolegy. „Vzpomínám si na situaci, kdy jsem řešil jednu věc s rodičem a cítil jsem se opravdu v koncích. To ráno se mi dostalo velkého povzbuzení, to mi pomohlo zachovat chladnou hlavu a s přehledem situaci vyřešit. Zpětně si uvědomuji, jaká síla je v tom, když všichni učitelé sdílejí jeden kabinet,“ uvádí. 

Nápomocní jsou i někteří kolegové ve škole, kde působí Lucie Benýšková. „Společně sdílíme zkušenosti z výuky, což napomáhá k lepší atmosféře ve škole, a zároveň mám pocit, že se na ně mohu kdykoliv obrátit, pokud bych potřebovala.“ Lucie Benýšková by ve škole ale uvítala i další průběžnou spolupráci ve chvíli, kdy už začínající učitel sice nějaké zkušenosti má, ale v rámci profesního rozvoje by mu pomohla zpětná vazba od zkušenějšího kolegy. „Na druhou stranu jako učitelé máme možnost účastnit se seminářů a školení různého zaměření, a tak se vzděláváme dál a podporu získáváme i odjinud,“ dodává. 

Další neznámá – rodiče

Kromě prvního setkání s třídami se začínající učitelé musí naučit jednat i s rodiči. Jak popisuje Alexandr Stropek, na jejich škole jsou rodiče žáků na učitele-nováčky zvyklí. On sám měl tak cestu „prošlapanou“. „Společně s rodiči máme stejný cíl a tím je naplnění profilu absolventa žáka, který všichni známe. Je to dobrý nástroj, na nějž se společně při řešení problémů nebo otázek obracíme,“ vysvětluje. 

Druhý cizí jazyk většinou není pro žáky a rodiče podle Lucie Benýškové prioritou, a proto se jí nestává, že by ji kontaktovalo mnoho rodičů. „Někteří iniciativně chodí na konzultace, ale přistupovali ke mně i přes můj nízký věk pozitivně a s respektem,“ míní. 

Být učitelem je podle Alexandra Stropka náročné, ale krásné.  „Líbí se mi, že profese není stereotypní a každý den vstávám se zvědavostí, co se přihodí, co zůstane stejné a co naopak bude jinak oproti předchozím dnům,“ uvádí mladý pedagog. Každá příprava na hodinu je pro něj takový experiment, ve kterém si stanoví, za čím jde a čeho chce dosáhnout. „Nikdy to ale nevyjde tak, jak si to představuji. Mohu mít hodinu sebevíc přichystanou, je ale potřeba být připraven na to, že se někde zasekneme a přijde na řadu improvizace,“ usmívá se. Právě hledání funkčních řešení, která pomohou překážky překonat, pokládá Alexandr Stropek za jeden z hlavních důvodů, proč ho učitelská práce tak naplňuje a baví.

Nebýt na to v začátcích sám

O tom, zda začínající učitelé ze škol po pár letech neutečou, rozhoduje řada faktorů. Podle týmové manažerky aktivity Začínající učitel projektu Sypo Moniky Brodské je to například vstřícná a dostupná podpora v jednotlivých školách. Z průzkumu, který se v rámci projektu uskutečnil v roce 2018, mimo jiné vyplynulo, že pokud škola nemá funkční systém uvádění mladého učitele do praxe, pak o případném odchodu z konkrétní školy nebo ze školství uvažuje více než 24 procent začínajících učitelů. Pokud škola tento proces zvládnutý má, pak o tomtéž přemýšlí přibližně 12 procent nových učitelů.

„Jak ukázaly zkušenosti našich zapojených škol, vztahům na pracovišti jednoznačně prospívá, když se o práci a potřeby začínajícího učitele zajímá nejen uvádějící učitel, ale také člen vedení školy. Nejlépe sám ředitel,“ konstatuje Monika Brodská. 

Potřeby začínajících učitelů jsou přitom velmi individuální, každý je jiná osobnost, má za sebou jinou přípravu na učitelství. Zcela zásadní má být vědomí, že je na koho se obrátit s žádostí o pomoc, tedy že na to začínající učitel není sám. Nováčci potřebují podle poznatků projektu Sypo nejčastěji rady týkající se kázeňských problémů, dále vyhledávají pomoc s vedením školní dokumentace, s hodnocením žáků, s prací s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nebo s komunikací s rodiči.

Pomoci udržet čerstvé učitele u profese chce i ministerstvo školství. V novele zákona o pedagogických pracovnících počítá s takzvaným adaptačním obdobím, které má trvat dva roky. Během něj podporuje škola nováčka tak, že mu přidělí uvádějícího učitele. To už funguje nyní, ale v podstatě pouze na dobrovolné bázi. Není také zatím určená doba, po kterou zkušený učitel toho začínajícího doprovází. 

„Úvodní roky v profesi jsou podle zkušeností učitelů i podle výzkumů velmi stresové, často dochází k tvrdému střetu s realitou, kdy začínající učitel opouští své představy o kvalitní výuce, nebo dokonce opouští profesi jako takovou,“ zmiňuje mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová. Doplňuje, že polovina učitelů, kteří odcházejí z profese, odejdou v prvních pěti letech. 

Učitelé si musí osvojit širokou škálu kompetencí a k tomu potřebují cílenou podporu. Ředitelé škol by nově měli podle mluvčí Lednové získat navíc prostředky na odměny uvádějícím učitelům, jejich vzdělávání a také na pokrytí dalších nákladů. „K finanční podpoře by se měla přidat také ta metodická. Již v loňském roce byly školám poskytnuty materiály k zajištění adaptačního období. Ty s podporou ministerstva a ve spolupráci s neziskovými organizacemi ve vzdělávání, například Začni učit nebo Učitelskou platformou, připravil Národní pedagogický institut v rámci projektu Sypo,“ konstatuje Lednová.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.