Kyberšikanu zažívají také učitelé. Vzbuzuje v nich smutek, úzkost i vztek

Téma kyberšikany „žije“ například i v profesní diskuzi pedagogů na sociální síti Facebook. Diskutující řeší, jestli si z kyberšikany tak trochu dělat legraci, anebo se k ní stavět jako k hrozbě a aktivně ji řešit. Odpověď už je pak na jednotlivých učitelích. 

Se šikanou se jako dítě a později také jako pedagožka setkala například Daniela Koutná. Životní zkušenost ze základní a následně i střední školy se promítla následně do její volby diplomové práce na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kterou zaměřila na specifické rysy kyberšikany českých učitelů. 

Vyřiďte si to s ní

Daniela Koutná popsala, proč měla motivaci se do tématu šikany pustit. Jako žačka druhé třídy se musela vyrovnávat s vyčleněním z kolektivu, ničením pomůcek, urážkami, posměšky a také bitím. Řetězec šikany se podle jejích slov spustil poté, co měla její třídní učitelka po zmizení jedné z čítanek před třídou prohlásit, že ji ukradla právě malá Daniela: „Během vyučování všem sdělila, že tu čítanku bude muset platit celá třída, že se rodiče budou zlobit, a dodala, že si to se mnou mají spolužáci vyřídit. A odešla se zvoněním ze třídy.“ Šikaně se pak Daniela Koutná nevyhnula ani na soukromé střední škole: „Spolužačky žily značkovým oblečením, tím, kdo má novější věci a jakou má postavu. Ani tam jsem neunikla jisté formě šikany, šlo o pomlouvání, urážky, ničení věcí.“ 

A šikanu musela řešit i jako učitelka, tentokrát ve formě kyberšikany. Stalo se to ve chvíli, kdy působila na pozici školního metodika prevence. „Ani ve špatném snu by mě nenapadlo, že zase budu v roli oběti. Má asistentka pedagoga rozeslala zaměstnancům ve škole naše soukromé konverzace z messengeru, kde jsem si postěžovala na postup vedení při výskytu koronaviru ve škole. Byla jsem za to potrestána vytýkacím dopisem,“ popisuje. Na nějakou dobu pak byla mladá pedagožka podle svých slov opět vyloučená z kolektivu. Dozvěděla se, že vznikl mezi asistentkami chat, kde se o ní psalo. A musela číst nepříjemné sms zprávy. 

Kybernetická agrese je častější na základních školách

Koutná čerpala ve své práci, kterou zpracovala v roce 2018, z odpovědí více než čtyř stovek respondentů. Z průzkumu vyplynulo například to, že se kybernetická agrese objevuje ve více než polovině případů na základních školách – 60,4 procenta – a následují střední odborné školy – téměř 24 procent. Kybernetická agrese trvá nejčastěji méně než týden, ve 20 procentech případů jeden až dva týdny a v téměř 16 procentech případů jeden až tři měsíce. Sama ale v rámci diplomové práce přiznává, že respondentů bylo pro přesnější vyhodnocení situace málo. 

Formy kybernetických útoků se pak podle práce Daniely Koutné dějí nejčastěji prostřednictvím sociálních sítí, šířením ponižujících nebo ztrapňujících fotografií anebo videonahrávek. Ve většině případů se kyberšikana řeší například vymazáním závadného obsahu a oznámením řediteli školy s žádostí o její vyšetření. Až v průběhu zpracování diplomové práce ale vyplynulo to, že obětí kyberšikany se může stát kdokoliv bez ohledu na vzhled nebo sociální postavení. 

Večerní prozvánění

Obsáhlejší výzkum kyberšikany učitelů provedlo Centrum prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci se společností O2 Czech Republic a Seznam.cz. Národního výzkumu kyberšikany učitelů se účastnilo 5 136 učitelů. 60 procent z nich bylo ze základních škol, 37 procent ze středních škol a tři procenta ze škol mateřských. 

Učitelé nejčastěji – téměř ve 30 procentech případů – uváděli, že ke kybernetické šikaně docházelo ve formě verbálních útoků prostřednictvím mobilního telefonu nebo internetu. Ve 26 procentech případů zmiňovali opakované večerní prozvánění a ve 12 procentech například zastrašování a vyhrožování prostřednictvím internetu nebo mobilního telefonu. Zkušenost ale měli i se šířením ztrapňujících fotografií nebo s nabouráním do e-mailu nebo profilu na sociální síti. V nízkých procentech se objevilo také vydírání nebo třeba krádež identity. 

Pedagogové v rámci výzkumu sdíleli i to, jaké emoce v nich kyberšikana vyvolala. Většinou to byl vztek, smutek, nejistota, úzkost i nechuť chodit do zaměstnání. Za kyberšikanou většinou stáli jednotliví žáci nebo jejich skupina. V osmi procentech případů to byli rodiče žáků, často se ale nepodařilo pachatele vůbec identifikovat. 

Jak v rámci Národního výzkumu kyberšikany učitelů uvádí Kamil Kopecký z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, výzkum ukázal, že se terčem kybernetické agrese stala více než pětina českých učitelů: „Ačkoli skutečně vážnou formu útoku, kterou lze nazvat kyberšikanou, zažívá jen zlomek z nich, přesto mají i jednorázové incidenty na učitele velmi vážný dopad. Jednoduché řešení jak zajistit, aby k šikaně či kyberšikaně učitelů v prostředí škol nedocházelo, bohužel neexistuje.“

Kamil Kopecký na univerzitě působí také v projektu E-Bezpečí.cz, který se zaměřuje na šikanu. Řeší v poradně také kyberšikanu učitelů? „Je třeba říci, že kyberšikanu učitelů řešíme naprosto minimálně, oběťmi jsou nižší procenta učitelů. Je možné, že tyto případy existují, každopádně je učitelé nenahlašují,“ konstatuje. 

Kybernetická agrese, nebo už šikana? 

Kamil Kopecký také striktně rozlišuje pojmy kybernetická agrese a kyberšikana. S jednorázovou kybernetickou agresí se podle něj setkala už zmíněná pětina učitelů, se skutečnou kyberšikanu to pak bylo tři až pět procent. Nárůst počtu případů v posledních letech vidět není – tedy alespoň ne v rámci poradny. 

Jak říká školský ombudsman Ladislav Hrzal, motiv šikany učitelů žáky se občas ve stížnostech, které se mu dostanou do ruky, vyskytuje. Není ale převažujícím tématem: „Ke mně se navíc tyto problémy dostanou až v případě, že škola využije všech svých možností šetření a nápravy a neví, jak postupovat dál. Školy se za posledních několik let podle mého názoru docela dobře naučily šikaně předcházet, včas ji odhalit a řešit,“ poznamenává Ladislav Hrzal. Může to být i díky pozornosti, která se šikaně věnovala, a také díky kurzům a přednáškám organizovaným Národním pedagogickým institutem. 

Ministerstvo školství zároveň v roce 2016 vydalo metodický pokyn, jak mají školy šikanu – a to i šikanu v kyberprostoru – zaměřenou přímo na učitele řešit. Odpovědnost za ni nese vedení školy, potažmo zřizovatel. Dokument upozorňuje i na fakt, že šikanou „může trpět i vysoce zkušený a kompetentní pedagog, který dobře zná svůj předmět, ovládá třídní management a má dobré pedagogické schopnosti“.

Manuál ministerstva také zmiňuje, že po setkání se šikanou v učitelích ještě delší dobu zůstávají nepříjemné pocity. „Pedagog může vnímat situaci, kdy je šikanován žáky, jako stigma. Pociťuje stud a selhání, což mu zároveň často brání vyhledat pomoc u kolegů, vedení školy nebo ve svém okolí. V řešení situace pak pedagoga také oslabuje obecně zažitý mylný názor, že kompetentní pracovníci problém s udržováním kontroly ve třídě nemají.“

Jedním z úkolů školy tak má být nastavení bezpečného prostředí a atmosféry důvěry. Škola by také měla například mít zpracovaný krizový plán k ochraně pedagogů a prevenci takového chování. Seznámit se s ním mají jak učitelé, tak i žáci a jejich zákonní zástupci. 

Celoživotní práce

Podle vedoucího katedry pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Stanislava Bendla připravují v současnosti budoucí učitele na rizikové chování žáků všechny české pedagogické fakulty. Nelze ale podle něj zaručit, že každý absolvent po nástupu do praxe dokáže získané znalosti v dostatečné míře uplatnit, protože jde také o jeho osobnostní kompetence a dispozice.

Například na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy procházejí všichni studenti několika povinnými předměty, jejichž součástí je i problematika vztahů v dětském kolektivu i vztahů žáků a učitelů. V rámci magisterského studia si pak můžou studenti zvolit ze seminářů přímo zaměřených například na prevenci šikanování nebo třeba rozvoj autority učitele. „Například povinně volitelný předmět Prevence školního násilí a šikanování, který je nabízen ve druhém ročníku navazujícího magisterského studia, odpovídá úrovni vzdělávání odborníků na řešení šikany,“ popisuje Stanislav Bendl.

Přesto je ale nutné znalosti obnovovat průběžně, a to i po nástupu do praxe. To je možné v rámci Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v rámci celoživotního vzdělávání a profesního rozvoje.

A vrátíme se zpátky k učitelce Daniele Koutné a její životní zkušenosti se šikanou. Jak uvádí, samotné se jí podařilo předejít několika případům kyberšikany, tentokrát mezi žáky. „Snažila jsem se být vnímavá a reagovat na informace, které mi žáci sdělili. Myslím si, že dobrý učitel by měl získat u svých žáků důvěru a metodik prevence má za úkol sledovat chování žáků i mimo školu. Jedině tak může okamžitě reagovat na nejrůznější situace a poskytnout včasnou pomoc.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.