Hůř se učí a zlobí. Rodiny dětí se specifickými potřebami popisují, jak náročná je pro ně základní škola 

Když nastupoval aktuálně třináctiletý Martin z Ústeckého kraje do první třídy, měla už jeho rodina jasno, že bude potřebovat zvýšenou míru podpory. Podle jeho maminky se o tom rozhodlo v přípravné třídě. Už tam začaly náznaky toho, že syn nestíhá, protože trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou – ADHD. Martin tedy do první třídy nastoupil s asistencí. Šlo o běžnou základní školu.

Ubližoval si a utíkal

Větší potíže začaly právě v průběhu první třídy. „Syn ze třídy odcházel, ubližoval si. Jak byl malý, tak situace nezvládal vykomunikovat. Martin prostě nezapadal do kolektivu a oni nevěděli, jak s ním zacházet. Byl jim schopný utéct ze třídy a paní asistentka ho honila po škole. Bylo mi řečeno, že pořád ťuká pravítkem, ale nenabídli mu alternativu, která by ho v tu chvíli uklidnila,“ vzpomíná jeho máma. 

Škola Martinovi sice měla umožňovat procházku po chodbě a mohl si zaskákat na trampolíně, zároveň se mu ale vzdalovalo tempo spolužáků. Měl možnost učit se sám v jiné třídě, ale pak škola toto opatření zrušila – argumentovala tím, že toho chlapec zneužívá. 

Paní učitelka začala naléhat, že by rodina měla zvážit možnost speciální školy, kde by se údajně Martinovi mělo dařit lépe. K přesunu nakonec došlo, problémy se ale znásobily. „Říkali o něm, že je nezvladatelný a že se s ním nedá pracovat. Že nezapadá do třídy a nestačí na něj ani paní učitelka a asistentka. Když si začal ubližovat, nastoupily na něj čtyři učitelky, které ho zalehly a ležely na něm, dokud se neuklidnil. Vygradovalo to tím, že na něj zavolali záchranku a paní ředitelka ho vyloučila ze školy. Řekla tehdy, že se nesmí vrátit, dokud nenavštíví středisko výchovné péče,“ vypráví Martinova maminka.  

Další škola

Aktuálně je Martin ve třetí základní škole. Jak uvádí jeho maminka, nesedl si bohužel se svou asistentkou. „Spolupráci s ním komentuje slovy, že si kvůli němu pořídí kurz sebeobrany a podobně. Martin jí nedůvěřuje, a když začnou problémy, nechce s ní ani sám opouštět třídu.“ 

Co by tedy Martin podle své maminky nejvíce potřeboval? „Pomalejší tempo výuky, pochvalu, možnost se vzdělávat částečně doma. Tomu ale škola nechce vyjít vstříc,“ konstatuje. Pomalejší tempo mu prý doporučuje v dokumentech i pedagogická poradna, škola to ale prý nechce akceptovat. 

V současnosti Martinova maminka, která si kvůli synovým problémům najala i soukromou pedagogickou poradkyni, zvažuje, že syna ze školy odhlásí a bude studovat sám doma. Teenager tím ale přijde o možnost socializace se spolužáky. 

Když se musí škola měnit

Ne vždy vyjde základní škola dětem se specifickými potřebami a jejich rodičům naproti. Co by si měli jejich rodiče uvědomit, když selžou všechny předešlé pokusy o řešení situace a jsou ve fázi hledání jiné školy? Podle předsedkyně Národního institutu pro rodinu Terezie Pemové by určitě neměli při oslovování dalších škol zatajovat, jaké problémy jejich děti mají. Měli by to raději říct narovinu: „Měli by se ptát, jestli budou umět školy problematické situace zvládnout. Může to být takový filtr, přes který ale nemusí projít. Nefunguje to tak, že když dítě přesunu jinam, tak se problémy neobjeví.“ 

Přestup na jinou školu je ale až tím posledním řešením, kterému by měla předcházet řada kroků ke stabilizaci situace. 

Ne vždy nastupují děti se specifickými potřebami do škol už s jasnou diagnózou. Někdy se problémy objeví až v rámci školní docházky. Pokud začnou mít děti ve škole problémy s pozorností nebo chováním, ideální je podle předsedkyně Národního institutu pro rodinu Terezie Pemové nejdříve si individuálně promluvit s třídním učitelem. Ten může vnést do diskuze jiné poznatky než rodiče. 

„Každá škola by v současnosti měla mít zřízené školní poradenské pracoviště, které zahrnuje pozici školního psychologa, popřípadě speciálního pedagoga. Nemusí jít ale vždy o plné úvazky. Ti by měli rozhodnout, zda doporučí vyšetření dítěte například v pedagogicko-psychologické poradně,” říká Terezie Pemová. Další možností je ale třeba také to, že se pokusí škola udělat změny v managementu třídy, dodává Terezie Pemová: „To znamená, jak je třída uspořádaná, jaké výukové metody učitel používá. Ideálně by to měla být koordinovaná snaha, aby rodiče rozuměli tomu, co se ve škole děje, proč se to děje, a mohli se k tomu vyjádřit.

Příběh druhý: Petr

Dvanáctiletý Petr navštěvuje jednu z pražských základních škol. Do první třídy Petr nastupoval už s diagnózou těžší formy poruchy pozornosti a vývojovou dysfázií. Šlo hlavně o poruchu řeči a porozumění, narušenou grafomotoriku, zvýšenou unavitelnost nervového systému a zmíněnou poruchu pozornosti. 

Petr, který aktuálně nastoupil do šesté třídy, byl od tří let v péči speciálního pedagogického centra, které fungovalo při školce. Vzhledem k tomu, že součástí péče jsou i různá vyšetření, byl jeho nástup do školy připravenější, než když se problémy objeví až ve škole. „Speciální pedagogické centrum přichystalo před nástupem do školy veškerou dokumentaci a Petr už do první třídy přišel s tím, že měl dojednaného svého asistenta. Měli jsme štěstí jak na perfektní pracovníky speciálního pedagogického centra, ale i na školu, která nám vyšla ve všem vstříc,“ konstatuje maminka Petra. 

Záložní řešení

Kdyby tehdy nástup do spádové základní školy nevyšel, měla Petrova maminka připravenou v záloze ještě jednu – tentokrát už soukromou – základní školu zaměřenou na děti se specifickými potřebami. „Já jsem ale vyloženě chtěla, aby zkusil běžnou základní školu,“ upozorňuje. 

Jako příklad dobré spolupráce se školou uvedla třeba i to, že do první třídy mohl Petr nastoupit s asistentem, kterého vybrali oni sami. Rodiče se také částečně podíleli na jeho výplatě. Asistent totiž i po škole pomáhal Petrovi s přesunem domů a následně například i s úkoly. 

Co se rodině osvědčilo, byly integrační schůzky na začátku školního roku: „U nás jsme se sešli s paní učitelkou, speciálním pedagogem, asistentem a na celý rok jsme si stanovili takový předběžný plán a zároveň si nastavili způsob komunikace. Třeba s asistentem jsme se dohodli na podávání zpětné vazby jednou za čtrnáct dní, a to hlavně na začátku školního roku,“ vypráví Petrova matka.

A přidává ze zkušenosti ještě jednu radu: nezdráhat se nechat si v případě potíží poradit od psychologů nebo od pedagogických center. A pak třeba prozkoumat i internetová fóra, kde se sdružují rodiče s dětmi se specifickými potřebami. 

Co vnímá Petrova maminka jako zásadní, je dobrá spolupráce s třídní učitelkou nebo učitelem. Rodiče by se podle ní neměli bát pedagogy oslovit v případě, že si nejsou něčím jistí. A pokud by neuspěli u nich, mají se obrátit na vedení školy. „Dobré je třeba se domluvit i s pedagogickou poradnou nebo speciální pedagogickou poradnou. A oni mohou dorazit do tříd na náslechy,“ dává tipy Petrova maminka. 

Když dojde na poradnu

Pokud škola navrhne rodině návštěvu poradny, měli by podle Terezie Pemové rodiče vědět, co od návštěvy pracoviště mohou očekávat. „Výstupem nemá být jen v uvozovkách nějaká zpráva, ale třeba i soubor konkrétních doporučení. Mezi nimi může být stanovení úkolů, které budou dítěti zadávány. Poradna může také doporučit koordinovanější komunikaci mezi rodinou a dítětem. Jde o to, že když je dítě nepozorné, může zapomínat například úkoly.“ To je případ, kdy škola zvládne potíže zvládnout sama vlastní pomocí. 

A co když ani toto nezafunguje? Pak už je to komplikovanější. Školní poradenské pracoviště by pak mělo umožnit rodičům najít další pomoc, která je potřeba. „Škola má třeba právo oslovit středisko výchovné péče, které může přicházet s různými preventivními programy a pomoci učitelům například identifikovat, k jakým vztahovým potížím ve třídě dochází,“ říká Terezie Pemová. Zaměření na vztahové potíže je důležité proto, že někdy může být to, co je na první pohled vypadá jako nepozornost nebo problematické chování, výsledkem vzájemných vztahů: „Děti třeba soutěží o pozornost nebo jde o souboj skupin,“ vysvětluje Terezie Pemová.  

Rodiče nemusí čekat na impuls školy

Rodiče se mohou na všechna jmenovaná poradenská pracoviště obracet i bez součinnosti se školou. „Poradit se s nimi, zda jde o individuální problém dítěte, který je zvládnutelný třeba úpravou vzdělávacího programu, menším kolektivem nebo změnou pedagogického přístupu, který v dané škole je,“ navrhuje Terezie Pemová. Dobré také je si se svými dětmi hodně povídat o vztazích, navrhovat různá řešení konfliktů. 

Co lze dál dělat, když problémy pokračují? Rodiče mohou iniciovat zapojení školy do všech už zmíněných programů. Mohou trvat také na tom, aby se uskutečnila výchovná komise. „Na oficiální jednání komise, ze kterého se dělá zápis, s sebou mohou rodiče také vzít někoho, ke komu mají důvěru. Může to být třeba zástupce neziskové organizace nebo kamarád,“nabízí Terezie Pemová. 

Příběh třetí: Jan

Že bude potřebovat aktuálně devítiletý Jan speciálnější péči, bylo podle jeho maminky jasné už ve školce. První předškolní zařízení, do kterého začal docházet, se brzy ukázalo kvůli jeho potřebám jako nevhodné: „Školka nebyla nakloněná dětem s problémy. Ve finále to ale pro nás bylo to nejlepší, co se mohlo stát, syn přešel do jiného zařízení, kde to bylo báječné. Mají malé kolektivy a třídy pro děti se speciálními potřebami.“ 

V té době se také rozeběhlo kolečko speciální pedagogické centrum – psycholog – psychiatr a rodina začala synovy problémy řešit. „Všechno jsme si ale museli zjišťovat sami, nikdo nám nepomohl,“ vzpomíná na nelehké začátky Janova maminka s tím, že například za psychologem je tehdy poslal pediatr. Psychiatra si už rodina našla sama. Ten vyslovil podezření na autismus. Na přesnější diagnostiku se ale čekalo další rok, jelikož byl Jan příliš malý. 

Jan měl svoje rituály, sledoval hodiny, byl nervózní. Neuměl vycházet s dětským kolektivem a potřeboval mít jasně strukturovaný den. Ze školy následoval přesun na jednu ze základních škol v širším centru Prahy. „Syn šel nejdříve do přípravné třídy a paní učitelka už měla připravenou dokumentaci od pedagogicko- psychologické poradny, problém byl ale v družině. Syn se tam dostával do konfliktů s dětmi a my to museli řešit s jejich rodiči. V družině netušili, jak s ním mají pracovat a prostě ho nechávali být,“ vzpomíná Janova maminka.

Podpora přišla od učitelky

Jan nakonec po přípravné třídě v této škole skončil, škola totiž nechtěla, aby s ním byl asistent. „Začali jsme proto hledat jinou školu. Bylo to martýrium, protože jinak je syn po intelektové stránce úplně v pořádku. Nakonec Jan nastoupil do spádové školy.“ Janova maminka popisuje, že problémy se objevují i v rámci školní docházky. Rodina je řeší s třídní učitelkou i vedením školy, proběhla i schůzka s ostatními rodiči. 

Na konci loňského školního roku se situace tak vyostřila, že skončila Janovou hospitalizací. V tu chvíli začala rodina řešit přestup na jinou školu. Nakonec je od toho odradila samotná třídní učitelka, která se za svého žáka postavila. „Když je syn přetažený, můžeme ho nechávat doma a uvidíme,“ věří ve zlepšení Janova maminka. 

Jsou případy, kdy ale všechny snahy a postupy selžou. Rodiče se pak mohou obrátit například také na Českou školní inspekci. „Nedomůžou se ale toho, aby měl jejich dítě ve škole někdo rád a chtěl s ním hezky pracovat. Tím se dostáváme do situace, že rodiče a také jejich dítě potřebují být přijímaní. Potřebují, aby na dítě bylo pohlíženo jako na někoho, kdo má své další pozitivní stránky, a nejenom poruchu chování. To sousloví používám nerada, ale děti jsou takto škatulkované,“ upozorňuje Terezie Pemová.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.