Odstrašit děti od rizikového chování? Nefunguje. Lépe zabírají prožitky

Před třetí třídou pražské základní školy Mikulova je o přestávce čilý ruch, děti se baví ve stoje na chodbě, někdo posedává na lavičce. Školáky za chvíli čeká program v rámci všeobecné primární prevence, konkrétně povídání o tabáku – takzvaná Nekuřátka. Se začátkem hodiny děti postupně vcházejí do třídy a sedají si do lavic. Třídní učitelka Adriana Švorcová představuje lektorku z neziskové organizace Jules a Jim Veroniku Valachovou a pak už jí dává prostor a odstupuje stranou k velkým oknům, která tvoří jednu stranu třídy.

Po úvodním představení lektorka Veronika děti rovnou žádá, aby odsunuly lavice a postavily židle do kruhu. Nechybí výzva k tomu, aby nábytek přestavěly opatrně. Po chvíli už židle stojí tak, jak bylo požadováno, a děti na ně usedají. Lektorka jim vysvětluje, co je čeká a co to vůbec je prevence. Děti začínají rovnou na přeskáčku vyprávět, jaké mají například jejich rodinní příslušníci nebo známí s kouřením problémy.

Právo stop

Záhy následuje ujasnění pravidel – mluví jen jeden, nemluví se o někom, kdo není přítomný, ctí se právo stop, které znamená, že žáci nemusí mluvit o něčem, co jim není příjemné, a také právo na stížnost – mohou říci, co se jim nelíbí. Děti pak pravidla ještě jednou opakují. Úvodní části programu rychle postupují. Lektorka Veronika se dětem představuje obsáhleji: „Jsem adiktoložka, pracuji na Národní lince pro odvykání i ve vězení na Pankráci. Víte, kdo to je adiktolog? Člověk, který se věnuje lidem se závislostí.“

A začíná vyprávět příběh kuřete. To je zásadní postavou programu. Kuře se rozhodlo nekouřit – proto název Nekuřátka. Mladá adiktoložka bez problému děti vtahuje do příběhu– mají vyjmenovat, co kuřeti pomáhá ve zdravém životním stylu, jak má o sebe pečovat, a zároveň to zakresluje na velký bílý papír, který má rozložený na zemi. Papír se plní. Kuře umí odpočívat, sportuje, dostatečně pije, chodí ven s kamarády, jí ovoce a zeleninu.

Program pokračuje dál. Děti vyjmenovávají, jaké tabákové výrobky znají, přemýšlejí, do čeho se balí doutník, proč je nebezpečná vodní dýmka, ve které se kouř zchlazuje vodou, že cigarety jsou plné chemických látek. „A co takové ty jedlé cigarety,“ ptá se třeťák v šedivé mikině. Naráží na žvýkačky. O těch se děti dozvědí, že nejsou úplně vhodné, neboť připomínají svým tvarem běžnou cigaretu. Děti se nebojí ptát a za chvíli přichází zase akčnější část programu. Vzájemně na sobě trénují, jak odmítnout cigaretu, protože říct „ne“ spolužákům nebo kamarádům je těžké, jak upozorňuje adiktoložka Veronika. A tím končí první část dvouhodinového programu, který rozděluje přestávka.

To, že má právě třetí třída program zaměřený na tabák, není samoúčelné. Podle školní metodičky prevence a zástupkyně ředitelky Petry Kozlíkové na škole zaznamenali na druhém stupni zvýšený výskyt tabákových výrobků. A preventivními programy – a nejen jimi – na tuto situaci reagují. „U dětí ve třetí třídě jsme vyhodnotili jako efektivní začít s prevencí pasivního a aktivního kouření ještě dříve, než by k němu potenciálně mohly přijít samy. Vycházíme z toho, že doba experimentů je okolo deseti let,“ popisuje metodička prevence.

Program zaměřený přímo na odmítání kouření jako takového se podle ní osvědčil. „Umět říct – ne, já nechci.“ Samotný program by ale podle zástupkyně Kozlíkové nestačil, učitelé se tak například o kouření baví se žáky i v dalších předmětech, jako je třeba výchova k občanství a zdraví, biologie nebo chemie.

Část skládačky

Podobné akce jako Nekuřátka jsou v ZŠ Mikulova jen částí skládačky, která jako celek tvoří podle Petry Kozlíkové takzvaný Preventivní plán školy. Ten zahrnuje řadu aktivit, které se odehrávají po celou dobu školního roku a jsou do nich zapojeni jak žáci, tak i jejich rodiče a pedagogové. Každá skupina má přitom jiné cíle. A co by tedy měli zvládat například žáci? „Mým cílem je, aby žáci od první až po devátou třídu prošli jednotlivými tématy specifické nebo nespecifické primární prevence,“vysvětluje Petra Kozlíková. 

A jak by se například právě riziko kouření probíralo v deváté třídě? „Tam je edukace přímo zaměřená na to, co dělat, když už kouřím, jaké jsou možnosti odvykání. Reagujeme na to, že děti tuto zkušenost mají. Podobné je to u alkoholu a návykových látek,“ odpovídá preventistka. A dodává: „Jednotlivá témata rizikového chování máme zpracovaná ve školním vzdělávacím programu.“

Škola při sestavování preventivních programů vychází jak z doporučení ministerstva školství, tak třeba i organizací, s nimiž na prevenci spolupracuje. Konečnou podobu tomu ale dává metodička prevence. „Soustředíme se na to, co škola řeší, s jakými typy rizikového chování se potýká. Preventivní plán školy by to měl reflektovat,“ konstatuje.

Cílit na strach se nevyplácí

Co rozhodně v primární prevenci nefunguje, je cílení na strach. „Program by neměl v dětech vyvolávat paniku, že všude číhá nějaké nebezpečí. Na rizika je samozřejmě potřeba upozornit, ale jiným způsobem,“ vysvětluje Petra Kozlíková. Jako příklad uvádí debatu okolo bezpečí na internetu: „Probíráme celý proces digitálního wellbeingu, tedy nejen nebezpečí, ale i to, co mi technologie dávají, v čem jsou přínosné. Jak si mám hlídat čas, který na internetu strávím. Není to jen o strašení.“

To, které preventivní programy si vybere, a od jakých organizací, je na samotné škole. Některé jsou podle Kozlíkové kvalitnější, jiné méně. Část programů je zdarma, za jiné školy platí. Roky už školám nabízí programy například Městská policie. Co škola Petry Kozlíkové rozhodně odmítá, jsou nabídky různých přednášek v divadlech pro desítky dětí. Nepřijde jí to efektivní. Stejně něvěří v efektivitu například programů typu „bubnováním proti šikaně“. „Práce s dětmi je velmi křehká a byla bych nerada, že sem přijde někdo něco řešit a výsledek bude opačný. Místo přínosu to bude pro děti ohrožující,“ upozorňuje.

Vybírá se podle problému

O tom, jaké programy konkrétně si ZŠ Mikulova vybere, rozhoduje i to, co která třída konkrétně řeší. Vše se sestavuje „na míru“ a vždy je přítomná třídní učitelka nebo učitel.

Například pro třídu, kde už dochází k sebepoškozování, se nebude objednávat program všeobecné primární prevence zaměřený na tento problém, protože by mohl situaci naopak zhoršit. Potíže je možné řešit individuálně s daným žákem, kdy škola doporučí spolupráci s dalšími specializovanými pracovišti. „Případně nasazujeme ve třídě program selektivní prevence,“ dodává Petra Kozlíková. Selektivní prevence je samostatnou oblastí – zaměřuje se na skupiny, které už nějaké problémy mají. Může být zvýšená míra konfliktů mezi žáky nebo náznaky ostrakismu či agresivního chování. 

Ve škole se soustředí také na práci s emocemi dětí a na jejich sociální a osobnostní rozvoj. Kultivují se i vztahy ve třídách. „Vycházíme z toho, že pokud děti budou v pohodě doma i ve své třídě, hrozí menší riziko, že například spadnou do drogové závislosti. Na prvním stupni máme hodně takových programů,” vysvětluje zástupkyně Kozlíková. Ve třídách, kde umí děti dobře komunikovat se svými vrstevníky a zvládají řešit konflikty, je menší pravděpodobnost, že se rozvine například šikana. Té podle metodičky předcházejí i dobře nastavená třídní pravidla.

Ředitelka ZŠ Mikulova Michaela Pacherová upozorňuje ještě na jeden aspekt primární prevence – tentokrát personální. Metodici prevence jsou zároveň učiteli a tuto funkci vykonávají navíc, nemají ze zákona žádnou úlevu v počtu odučených hodin. Současný systém, kdy lidé v podstatě sedí na dvou židlích, vede podle ředitelky k tomu, že mají metodici prevence omezené časové možnosti – jak na prevenci, tak i na své další zaměření – a to vede k vyhoření lidí.

Co vlastně od programů primární prevence chceme?

Během rozhovoru s Petrou Kozlíkovou zaznělo jméno přednosty Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, klinického psychologa a psychoterapeuta Michala Miovského. Z jeho publikací škola částečně při skladbě preventivního plánu školy vycházela. Co by podle něj měly programy primární prevence splňovat?

Jak Michal Miovský uvádí, programy se odvíjí od zadání: „Důležité je, aby byly kontinuální a dlouhodobé. Právě dlouhodobé působení je jedním z velmi významných parametrů. Naopak očekávat, že když děti na dvě hodiny naženeme někam do kina, kde jim někdo něco říká, a předpokládat, že jim to změní život začnou se chovat bezpečně, je hodně naivní,“ upozorňuje. Co naopak funguje, jsou programy postavené na prožitku a na emocích.

Vysoce efektivní jsou například prožitkové programy, které staví na posilování sociálních kompetencí dětí nebo dovedností týkajících se jejich self-managementu. Dalším takovým obecným požadavkem je i věková přiměřenost. Intervence staví podle přednosty Kliniky adiktologie na určité strategii práce s dětmi, a to musí být kompatibilní s jejich věkem. U šesti až sedmiletých dětí by se mělo spíše pracovat s nepřímými metodami: „Hodně se dělá třeba s projekcí. Typickým velmi úspěšným příkladem je program s názvem Kočičí zahrada.“ Ten se skládá ze třinácti setkání a jeho cílem je rozvíjet mezilidské vztahy, posilovat soudržnost třídy a sounáležitost mezi spolužáky, vytvářet zdravé klima ve třídě.

Cílit programy podle věku je důležité i proto, že pokud by se nastavily nevhodně, může to mít opačný efekt – tedy, že děti chtějí věci, před nimiž program varuje, vyzkoušet. U starších některé preventivní programy mohou přijít už pozdě. Třeba proto, že část z nich už má třeba s tabákem, alkoholem nebo drogami nějakou zkušenost.

Co vidí Michal Miovský jako velký problém, je fakt, že se příliš nedaří do praxe přenášet ani poznatky z moderního výzkumu preventivních programů. „Jde o celosvětový problém, není to jen specialita České republiky.“ Miovský také v rámci osvěty někdy naráží na nezájem ředitelů škol. A to se příliš nemění ani s tím, že Klinika adiktologie snaží jít cestou digitalizace a on-line školení prostřednictvím platformy IPREV (www.iprev.cz), kterou mají školy zdarma k dispozici.

Rodina jako základ

Co v České republice chybí, je podle Miovského více kvalitních programů zaměřených přímo na rodiče. „Děti vyrůstají v rodině a ta je ovlivňuje mnohem více než škola a různé instituce,“ upozorňuje. Právě rodina s dobrým výchovným stylem, dostatečná emoční podpora, kvalitní vztah s rodiči a pocit bezpečí patří podle přednosty Adiktologické kliniky mezi stavební kameny, které umožňují dětem nespadnout do různých závislostí. „Špatná sociální situace, přítomnost zdravotních problémů – typicky psychických potíží, jsou vysoce rizikovými faktory,“ vysvětluje.

Základem jsou tedy rodiče, všechny další faktory jsou až na dalším místě – a to včetně školy. „Čím je dítě starší, tím více rodina ustupuje do pozadí a stupňuje se vliv vrstevníků, širší sociální skupiny a dalších faktorů – ale stále platí, že to, co dítě dostalo ve své původní nukleární rodině, to je jeho základní výbava – spolu s genetickou výbavou od obou rodičů,“ uzavírá Michal Miovský.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.