Nechtěl bych být v kůži učitele, kterému se utopí žák na výletě, říká herec Lukáš Vaculík

Představíte nám postavu Aleše Pelána, kterou v seriálu hrajete?

S Alešem se diváci v prvním díle setkají coby s oblíbeným učitelem češtiny na střední škole. Brzy jsou ale svědky jeho roztržky s ředitelem, kterou vyvrcholí jeho nespokojenost a on posléze odchází. Dostane nabídku z ministerstva, aby se stal školským ombudsmanem, kterou přijímá. Do nového působiště odchází s představou, že díky svým bohatým zkušenostem může přispět k vyřešení různých problémů. Nicméně během seriálu zjišťuje, že to nebude tak snadné, protože někdy mu chybí potřebné pravomoci. Navíc kauzy, kterým se věnuje, jsou tak složité a nejednoznačné, že ani jeho dlouholetá učitelská zkušenost nemusí zajistit správné, spravedlivé vyústění. A k tomu také řeší různé věci ve svém soukromém životě, ale o těch nemůžu mluvit dopředu, na to si už diváci musejí počkat u obrazovek.

Jak jste se na natáčení připravoval? Sešel jste se se skutečným školským ombudsmanem, zjišťoval jste si něco o pozadí kauz?

Nemyslím si, že by bylo mým úkolem si dohledávat detaily k jednotlivým kauzám nebo konkrétní popis práce ombudsmana. Přiznám se, že jsem dlouho ani nevěděl, že pozice školského ombudsmana vůbec existuje. V tomto já naprosto věřím scenáristům, kteří znají veškeré souvislosti. Když jsem něco potřeboval vědět nebo jsem něčemu nerozuměl, tak jsem se zeptal jich.

Mě zajímala hlavně ta postava. Ano, seriál se inspiroval konkrétními událostmi, ale není to detektivka. Víme, co se stalo a kdo to udělal, ale seriál spíš rozkrývá, jak je vůbec možné, že se něco takového přihodilo, jaký je stav celého toho školského systému. To mě bavilo víc. Každá strana má svoji pravdu a všechny ty pravdy dostávají v seriálu prostor. Nikdo není pranýřován, což mi přijde silné a zajímavé.

Přijde vám, teď po natáčení, že školskému systému líp rozumíte než dřív? Překvapilo vás něco?

Asi fakt není jednoduchý. Nikdy jsem se nesnažil nějak do něj ponořit, víc ho pochopit. Vnímal jsem ho vždycky napřed z pozice průměrného studenta a pak z pozice průměrného otce, který řeší studijní výsledky syna. Spíš jsem se pozastavoval nad tím, co se děti učí, jak a proč. Takže jsem řešil spíš způsob výuky než to prostředí samotné a situace, které se v něm vyskytují, jako je třeba šikana nebo problémy nezvladatelných dětí, které nikdo nikde nechce. Jasně, jako rodič chápu, že nechcete mít ve třídě agresora, bojíte se o svoje dítě a říkáte: hlavně nás toho sígra zbavte, dejte ho kamkoliv jinam, to už je nám jedno! Jenže upřímně řečeno, pro tyhle děti tady asi fakt nic není. Není kam je „uklidit“. A nad tím bych se určitě nezamýšlel, kdybych Ochránce netočil.

Navíc školství se týká v podstatě každého, proto má také každý pocit, že tomu rozumí a má k věci co říct...

No jasně. Každý z nás do školy chodil, každý má dítě, které tam chodí, nebo aspoň zná někoho, kdo má teď děti ve škole... Takže je to reálný život, žádné fantasy, žádná pohádka. K tomuto tématu se může nějak vztáhnout opravdu každý. Navíc každý článek systému to cítí jinak – rodiče, učitelé i žáci – a je těžké najít nějaký průsečík.

Když už jsme u toho, jak jste školu prožíval vy? U sebe, u svých dětí?

Jak už jsem říkal, já sám jsem byl spíš průměrný student. Byl jsem ročník, který se mohl hlásit na střední školu z osmičky a v případě nepřijetí pokračovat ještě do devítky. Takže jsem se přihlásil na gymnázium a nedostal jsem se; napsali mi, že jsem sice chytrý, ale spousta dalších byla ještě chytřejších. Chodil jsem ale na dramaťák, ten mě bavil, tak jsem pak šel prostě na konzervatoř. 

Můj syn už třeba na gymnázium vůbec jít nechtěl, říkal, že tam sice v rámci výuky dostanou hodně faktů, ale neumějí je pak používat. Vybral si tedy školu zaměřenou na komunikaci a je spokojený. Nechal jsem to úplně na něm. Spíš když byl menší, tak jsem řešil, co a jak se učí. Říkal jsem si, proč čtvrťák musí vyjmenovat hraniční přechody do sousedních států? Když tam pojede s batohem, určitě si bude schopný najít, kam se má vydat. Taky si to pamatoval jen do nejbližšího testu. To mi přišlo vážně zbytečné a přehnané a takových věcí byla samozřejmě spousta.

Dotkla se vás speciálně některá z kauz, které byly v seriálu?

Samozřejmě ohromně těžké je, když čtete scénář k dílu, který se zabývá úmrtím dítěte na školní akci. To je vážně síla, u toho bych být nechtěl, když se vám na výletě utopí svěřené dítě...  Ale jak jsem říkal, princip seriálu je v tom, že se sice inspiruje konkrétními příběhy, ale není to dokument. Chceme spíš naznačit možná řešení a vést diváky k tomu, aby si kladli otázky.

K seriálu už proběhly i nějaké projekce, kdy pár dílů viděli učitelé. Co na něj říkali?

Byli jsme v Ostravě, v sále plném učitelů a učitelek a odjeli jsme celí, takže asi v pohodě (smích). Myslím si, že učitelé seriál přijali a přijmou dobře, protože tady škola neslouží jen jako nějaké pozadí, vedlejší motiv. Neutahuje si z učitelů, je to seriózní pokus o přiblížení jejich nelehké práce. Myslím, že pomohlo, že scenáristé mají opravdu poctivou a detailní znalost prostředí. V seriálu nejsou žádné výmysly, a navíc nikomu nestraní. Nechává diváka, aby si poskládal všechny úhly příběhu a zkusil vymyslet lepší řešení. Je to hodně férový a poctivý přístup, řekl bych.

Myslíte si, že se Ochránci podaří dostat téma vzdělávání do popředí veřejného zájmu?

Myslím, že na deset večerů v popředí bude. Můžeme otevřít témata, otevřít prostor. Co bude dál, to se uvidí. Bylo by ale určitě dobře, kdyby debata o podmínkách v českém školství pokračovala dál. Aby se mluvilo o tom, jak školu prožívají učitelé, rodiče i děti, a kudy případně vede cesta ke zlepšení.

Lukáš Vaculík se narodil v roce 1962 v Praze. Absolvoval pražskou konzervatoř a brzy se stal známým hercem a idolem žen a dívek, aktivní je i v pražských divadlech a ztvárnil i mnoho televizních rolí, naposledy pak školského ombudsmana v seriálu Ochránce. Má jednoho syna.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.