Nejlepší výbava pro život podle známého amerického psychologa? Zbavte své dítě pesimismu

Úspěch = schopnosti + vůle? Ne, v téhle rovnici chybí jedna proměnná: optimismus. Americký vědec a zakladatel pozitivní psychologie Martin Seligman zkoumal, proč se někteří lidé vzdávají snadněji než jiní, proč jedni po neúspěchu padnou a dlouho se nedokážou zvednout, kdežto jiní se otřepou daleko rychleji. Pečlivými experimenty a analýzami došel k závěru, že je odlišuje způsob, jakým se dívají na sebe a na svět, ale hlavně - jak si vysvětlují příčiny neúspěchu. Jedni si myslí, že na vině jsou oni sami a problémy jsou trvalé, jiní si více fandí a vidí překážky jako dočasné. Na interpretaci situace záleží.

Jak Seligman zjistil, talentovaný, ale pesimisticky naladěný baseballový tým bude prohrávat daleko, daleko častěji než méně talentovaný soupeř, který má méně osudový vztah k porážce. Naše mysl je zkrátka buď naším spojencem, nebo protivníkem. A současná věda tvrdí, že tohle máme ve svých rukou. Že své duševní nastavení můžeme měnit. Pesimismu se zkrátka můžeme odnaučit. 

Jak mluvit s dítětem o neúspěchu

Dnes už si nikdo nemyslí, že pesimismus, smutek nebo deprese jsou duševní stavy vyhrazené dospělým. Některé děti mají sklony si vše nadmíru vyčítat a podléhat špatným náladám a skepsi. „Trápí je celá léta, kazí jim školu a život,“ říká Seligman. Přitom to lze změnit a nejsou na to potřeba prášky. Seligman dokonce nadhazuje, že deprese jsou poruchou myšlení, nikoli chemické rovnováhy. Zní to možná lehkovážně, ale autor v knize Naučený optimismus uvádí příklady lidí, kteří si byli schopni i poměrně těžkou depresi „rozmluvit“. „Dalo by se říct, že učit děti optimismu je stejně důležité, jako je učit tvrdě pracovat nebo mluvit pravdu,“ tvrdí Martin Seligman.

Práci s dětmi autor věnuje třináctou kapitolu knihy. Ukazuje, jak rodiče mohou pomoci dítěti lépe zvládat neúspěchy, prohry a nepříjemné situace. Klíčem je právě optimističtější pohled.  

Jak tedy vypadá zdravý nebo zdravější způsob popisování neúspěchů, který může dítě s pomocí rodiče rozvinout? Příklad z knihy: Honzík přijde ze školy s tím, že na něj pan učitel přede všemi křičel a celá třída se při tom smála. Nikdo ho nemá rád a on by se teď nejraději do země propadl. Co může udělat rodič, aby dítě z této depresivní nálady, která by se mohla prohlubovat, vybředlo? Pesimistický vysvětlovací styl je založen na chmurném přesvědčení, že to, co se stalo, má obrovskou váhu, je to nějak osudově spojené s člověkem, který to prožívá, a že následky jsou nedozírné a trvalé a potáhnou se celý život.

Tenhle absolutismus negativního myšlení se dá nahlodat argumenty. Například: Pan učitel přece křičí i na jiné děti, nemusí to hned znamenat, že tě nesnáší, prostě mu ujely nervy. Seligman v knize prezentuje techniku „disputace“, kterou se dítě samo učí oponovat svému negativnímu vnitřnímu hlasu.

Optimismus je dar

Převážná většina lidí, včetně dětí, bere to, co se jim děje v hlavě, jako hotovou věc, se kterou je třeba se smířit. Zkratka jako „pravdu“. Někteří zase mají za to, že to, jací jsme, je „přirozené“, tak ať to zůstane, jak to je. Pesimismus ale nemusí být vůbec přirozený, dítě k němu mohlo přijít na základě traumatizujících zážitků nebo špatného vlivu dospělých (podle některých výzkumů zejména matek).

To, co autor nazývá optimismem, ale není popíráním reality. Negativní myšlení velmi často problém zkresluje, dodává mu obludné rozměry. Změna vysvětlovacího stylu uvádí věci do realističtějších proporcí, dělá scénář pravděpodobnější, otevřenější různým možnostem.

Seligman také neprezentuje optimismus jako novou životní filozofii, a už vůbec ne jako moudrost. Ale tvrdí, že mnoha lidem, kteří jsou jím obdařeni, dává až neférovou výhodu. Analýzou předvolebních projevů amerických prezidentů zjistil, že vyhrává vždy ten, kdo vyznívá optimističtěji.

Sám o sobě ale optimismus nikomu nezajistí pocit naplnění a životního smyslu, upřesňuje autor. Je pouze nástrojem, který člověku pomáhá dosáhnout cílů, které si určil. Není to všelék, má své meze, v některých kulturách funguje lépe než v jiných. To ale jeho výhody neanuluje, jen staví do správné perspektivy, říká Seligman. A dodává: „Jestliže se naučíte optimismu, můžete použít jeho metody, kdykoli budete potřebovat, aniž byste byli jejich otrokem.“ Nebo vaše děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.