Nemáme nezaměstnané absolventy. Jak to chodí na vzorovém učilišti, které doporučuje i inspekce

Areál Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v Roudnici nad Labem se svými odstíny bílé, šedé a světle modré odráží od sytých barev jarní krajiny. Budovy tvoří nepravidelný čtyřúhelník – z jedné strany třípatrová budova teoretické výuky, na ni navazuje v pravém úhlu nová tělocvična, naproti stojí školní restaurace a jídelna a do ulice atrium uzavírá domov mládeže. V půlce května je tu téměř pusto, protože studenti maturitních oborů skládají své „zkoušky dospělosti“ a ostatní mají praxi, takže jsou rozprostření v širokém okolí Roudnice, případně v dílnách a autoservisu, které škola provozuje o několik ulic dál. Na trávníku mezi budovami není vidět ani smítko, a stejně naklizeným a upraveným dojmem působí i budova uvnitř.

„Tak co, kluci, jak to jde?“ ptá se ředitelka Helena Všetečková dvou kluků v oblecích, kteří mezi jednotlivými zkouškami odpočívají u stolu s lavicemi. „Dobrý, zatím jsem si vytáhl otázky, co jsem uměl fakt dobře,“ raduje se vysoký mladík v modrém obleku a jeho kolega v tmavě šedém přikyvuje. „To jsem ráda, ale ještě máš před sebou jeden předmět, tak to nezakřikni. Držím palce,“ loučí se se studenty ředitelka.

Jak vypadá úspěšné učiliště?

Škola nabízí devět tříletých učebních oborů, jeden čtyřletý s maturitou a dva dvouleté maturitní nástavbové. Momentálně v nich studuje zhruba 530 dětí. Když ale ředitelka Všetečková v roce 1999 nastupovala do funkce, byla jich tu stěží čtvrtina. „Byli jsme v okolí známí jako zednický učňák, a to bylo všechno. Změnit tuhle pověst rozhodně nějakou dobu trvalo,“ vzpomíná ředitelka. Zedníci se tu ovšem učí dál a jejich práce je vidět všude po škole. Když je potřeba někde něco vybourat, dozdít nebo obložit, jsou šikovné ruce k dispozici. Některé obory mezitím v Roudnici zanikly, několik dalších vzniklo. A loni se škola stala jednou z těch, které zmiňuje tematická zpráva České školní inspekce s názvem Společné znaky vzdělávání v úspěšných středních školách s učebními obory.

Tematickou zprávu vydala ČŠI loni na podzim. Jako „modelové“ jí sloužilo dvanáct středních škol, kde je možné získat maturitní vysvědčení i výuční list. Tyto školy se potýkají se vším, co je pro „učňáky“ typické – tedy s vyšším zastoupením žáků ze sociálně slabších rodin, se speciálními vzdělávacími potřebami, a naopak s nízkým sebevědomím a pokulhávající motivací ke studiu.

Podle zjištění ČŠI je pro úspěch školy a jejích absolventů zásadní právě to, jak se jim podaří se se specifiky svých žáků vyrovnat. Nejde očekávat, že „se to nějak zařídí“. Studijnímu úspěchu dětí je potřeba jít naproti – ať už tím, že učitelé vytipují děti, kterým hrozí problémy, a věnují jim nadstandardní péči v podobě konzultací a doučování, nebo tím, že se u nich neustále zvyšuje motivace. Soutěže, poháry, přehlídky; možnost navštívit třeba školicí centrum automobilky nebo se účastnit akce s šéfkuchařem, kterého děti znají z televize, internetu nebo billboardů – to pomáhá udržet učňům morálku a pocit, že studium má pro jejich život smysl.

To všechno se neobejde bez učitelů, kteří mají na srdci i dobré klima a vztahy ve škole, a také bez ředitele, který školu spravuje a vede. „Pro sledované střední školy je charakteristická formulace promyšlené, realistické a aktéry široce sdílené vize jejího směřování,“ píše se v úvodu zprávy ČŠI. „Dalším znakem typickým pro sledované střední školy je silná a charismatická osobnost jejich ředitelů, která se projevuje v naplňování záměrů vize školy.“

Někam se podívat, být na sebe hrdý

Helena Všetečková vizi má, dokonce svázanou v deskách – jmenuje se ve zkratce Spokojený učitel, spokojený žák a zformulovala ji během postgraduálního studia na Karlově univerzitě v Praze. Tam se setkala s odborníky, s nimiž je v kontaktu doteď, a s jejich pomocí rozvíjí svoji školu. „Snažím se, aby učitelé u nás měli možnost se posouvat a zlepšovat. Posíláme je na různé kurzy, školení. V přípravném týdnu k nám jezdí lektoři a učí je reflektovat hodiny, zapojovat moderní metody, aktivizovat žáky,“ vysvětluje. „Třídní učitelé zase mají několikadenní školení na odhalování a řešení šikany a zlepšování vztahů ve třídě. Bohužel je ale fakt, že nikdy nebude každý učitel na sobě chtít pracovat a každý student se učit.“

Studenti, kteří se učit chtějí, tu možnost ale mají, a škola se snaží, aby na sebe mohli být hrdí. „Část studentů k nám nastupuje, protože jsou zapálení pro svůj obor, ale části to prostě nevyšlo jinde. Mým přáním je, aby viděli, že když se snaží, můžou si během studií docela užít a leckam se podívat,“ vysvětluje ředitelka cestou přes dvůr do jídelny a restaurace. Tu má zčásti pronajatou externí firma, která nabízí stravování studentům a zájemcům třeba z řad roudnických seniorů, a v druhé části funguje cvičná kuchyň a chystá se tu zázemí (ano, s přispěním místních zedníků a instalatérů) pro nový učební obor Cukrář.

V jídelně už na ředitelku čekají dva studenti učebního oboru kuchař-číšník s mistrovou Terezou Němcovou. Adam a Rozálka předchozího večera rozdrtili konkurenci v celostátní gastronomické soutěži Gastro Junior Bidfood Cup 2023 v Plzni. Plavovlasý Adam v černé mikině s kapucí uvařil jehněčí, hnědooká brunetka Rozálka upekla pistáciový dezert s vlastnoručně vyrobenou zmrzlinou. Přivezli ceny v podobě surovin a přístrojů do kuchyně a s úsměvem přijímají gratulace. Dva dny na soutěži v Plzni si podle vyprávění užili; ubytovaní byli v příjemném hotelu a jejich učitelé dostali peníze a povolení s nimi projít několik pěkných restaurací. Adama už přitom jen tak něco neoslní, protože se pravidelně zúčastňuje školení a akcí, které pro své zaměstnance pořádá řetězec Ambiente, do provozu Delirest dojíždí pravidelně na praxi. Firma mu platí cestu i kapesné. „Mohl bych tam hned začít pracovat, ale chci si ještě udělat nástavbu a mít maturitu,“ uculuje se. I Rozálka už získala několik pracovních nabídek, ale zatím se „do procesu“ nehrne. „V září se tady otvírá obor cukrář, tak ještě vystuduju ten, a pak se uvidí,“ říká přesvědčeně.

O pár metrů dál v cvičné kuchyni se síťkami na hlavě pracují mladší spolužáci Rozálie a Adama, kteří se teprve pomalu učí úplné základy. Jedna skupinka se například snaží vylovit z velkého hrnce kus brambory a zjistit, jestli už je lze považovat za uvařené. „Nemusí být úplně doměkka, ještě je budeme opékat, takže se dodělají,“ upozorňuje je potetovaný chlapík s bradkou, mistr odborného výcviku Jaroslav Ekrt. Dnes pro pedagogický sbor vaří vepřovou panenku s opečenými bramborami a barbecue omáčkou. „Pracoval jsem v restauracích, ale pak mi začalo dávat větší smysl podělit se o to, co umím. Navíc sem od partnerů dostáváme opravdu moderní technologie, s jakými bych se v běžné praxi možná nesetkal,“ říká a suverénně se pohybuje mezi nerezovými přístroji.

Na automechanika se dvěma dvojkami

Moderní přístroje a učební pomůcky mají od partnerů k dispozici i na detašovaném pracovišti, kde se nachází dílny budoucích instalatérů, automechaniků a karosářů. U instalatérů se právě kluci v červených montérkách snaží pracovat s ocelovými trubkami. Hnědovlasý učeň s náušnicí v uchu piluje a po chvíli se mu tvář křiví námahou a bolestí a z čela odkapává pot. „Samozřejmě dnes už je hodně instalací v mědi nebo plastu a není to tak náročné, ale i s ocelí se to musí umět. A ne každý na to fyzicky má,“ upozorňuje zástupce ředitelky pro praktické vyučování Pavel Zima. Škola mimochodem podporuje učně v tom, aby chodili na praxi do firem. Stává se ale, že po pár měsících přijdou a chtějí se vrátit do školních dílen. „Když takový šestnáctiletý kluk chodí po zakázkách s dvěma padesátníky, tak se mu brzy začne stýskat,“ usmívá se Pavel Zima. „Tak ho samozřejmě vezmeme zase zpátky.“

Vedlejší část haly patří karosářům a automechanikům. Tady se pracuje na reálných zakázkách, auto si sem může přivést spravit kdokoliv. Mezi chlapeckými postavami se občas mihnou i dlouhé vlasy dívek. Není jich mnoho, ale v každém ročníku se najdou dvě až tři. „Některé mají rodinný autoservis, jiné zase milují veterány, další jsou závodnice, které mezi motory vyrůstají odmalinka,“ vysvětluje ředitelka. Mistři si u učnic chválí pečlivost a cit pro detail. Děvčata, která školu vystudují, často nepracují v dílně, ale třeba v distribuci náhradních dílů, nebo provádějí diagnostiku na počítači. Hned u vchodu stojí místní pýcha – motor vozidla, který škola získala od jedné automobilky a který mohou učni rozebírat a zase skládat. A protože se na škole od září otevírá navazující maturitní obor autotronik, je v jednání i motor elektromobilu. Automechanik je na škole nejprestižnějším oborem – letos se na třicet míst hlásilo 74 uchazečů a nejlepší přijatý měl v pololetí devítky dvě dvojky. Většina ročníku pak pokračuje na nástavbu a získává maturitu. „Soustředíme se u nich na angličtinu, s testy Cermat z matematiky by mohli mít větší potíže,“ prozrazuje ředitelka Helena Všetečková cestou zpátky do školy.

Nemáme nezaměstnané absolventy

Úspěch u maturity je zásadní, škola proto například zřídila knihovnu s čítárnou a pro budoucí maturanty otevírají i literární seminář, jenž jim umožní lépe se připravit na ústní zkoušky z češtiny. Maturanti také mají ve vzdělávacím plánu víc předmětů, které jim do budoucna umožní se poprat s nástrahami pracovního trhu a třeba si i otevřít vlastní firmu. Na učňovských oborech na výuku například ekonomie nebo základů účetnictví není prostor.

„Chtělo by to asi změnit rámcový vzdělávací plán, aby se žáci lépe dokázali postavit na vlastní nohy a mohli pomýšlet i na to, že se ze zaměstnanců stanou podnikateli,“ zamýšlí se Helena Všetečková. Ve chvíli, kdy učni studují tři roky a z toho polovinu tráví na pracovištích, není moc času na na všeobecně vzdělávací předměty. Na druhou stranu, absolventům roudnické školy se v životě a v praxi prý nedaří špatně. „Máme podklady od úřadu práce, takže můžu říct, že my prakticky nemáme nezaměstnané absolventy. Naopak, kdybych studenty nechránila před firmami z okolí, nejspíš by část z nich školu ani nedokončila a rovnou by šli pracovat. To jim ale vymlouváme a celkem se nám to daří,“ dodává Helena Všetečková.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.