Prvních deset minut v pondělí nemá smysl učit, říká učitelka a nabízí pohled do světa učňáků

Mnozí učitelé učí na učilištích neradi. Jak to máte vy?

Já učím radši na učilišti. Proč? Protože s učebními obory si můžu mnohem víc hrát, dělat jim tu výuku zajímavou, máme na všechno víc času, protože nejsme tolik svázáni požadavky na maturitní zkoušky. Na maturitních oborech bohužel celkem pochopitelně musím drilovat tak, abychom vyhověli požadavkům maturitních CERMAT testů. S učni hrajeme pexeso, soutěžíme, učíme se rýsovat bez pravítka, nosím do hodiny gumičky a podložky z lega... Když vidím, že je to pro ně lépe pochopitelné, učíme se úhly s pomocí ručiček hodin. Zadám jim třeba, ať mi na hodinách nastaví ostrý úhel za podmínky, že je těsně před obědem, nebo tupý úhel v poslední vyučovací hodině a tak podobně. Hodně se u nich soustředím na rozvoj měkkých dovedností. Umět požádat o pomoc, navzájem si pomáhat, poradit si, vysvětlit si něco mezi sebou, to mi přijde hodně důležité u každého, ale u učňů na to prostě mám víc prostoru.

Takže nemáte před sebou metu, že byste jednou ráda učila na gymnáziu?

Já jsem měla a mám nabídky jít učit na gymnázium. Jenže si myslím, že tam bych učila ty vzorné děti, kterým něco odvykládám, ony se to naučí, z písemky dostanou nejhůř čtyřku, pak já zase budu vykládat, oni se zase naučí... Já dávám přednost živějším dětem. Ticho v hodině není můj styl. Baví mě přicházet na to, jak můžu děti zaujmout, snažíme se dělat něco zajímavého. Nejvíc si cením toho, když žákům odpadnou třeba dvě hodiny, a oni přesto na tu mou šestou hodinu matematiky dorazí. Kolikrát mě potkají na chodbě obráběči kovů nebo kadeřnice a už hlásí „paní učitelko, my přijdeme“! To je to opravdové vyznamenání, protože pokud jim vaše hodiny nebudou připadat přínosné, tak prostě nepřijdou. Navíc já takovou tu náročnou matematiku učím odpoledne, kdy doučuju online gymnazisty i vysokoškoláky, takže po odborné stránce taky nezakrním.

Co rodiče vašich žáků, jak s nimi vycházíte?

U většiny dětí, které učím, rodiče vůbec neznám. Běžné je, že na třídní schůzky přijdou čtyři rodiče ze třiceti, a to většinou zrovna od těch dětí, se kterými nejsou problémy. Navíc mám dost studentů z dětského domova a tam si nejsem jistá, jestli je vedou k tomu, aby se snažili získat maturitu nebo výuční list. Tím víc se musím snažit já, abych je získala na svou stranu. Musíme být parťáci, jinak to nejde. Například jsem zjistila, že prvních 5–10 minut v pondělí nemá smysl učit, protože si potřebují říct zážitky z víkendu. OK, tak si je řeknou a pak začneme.

Spousta pedagogů nechce vyučovat právě na učilištích. Bojí se, že žáci budou neukáznění. Jak to s nimi zvládáte vy?

Občas se jich ptám, co by chtěli dělat, a jednou mi řekli, že nic. OK, nebudeme tedy dělat nic, řekla jsem. Vytáhli si mobily, ale to jsem zakázala – chtěli jste NIC, tak tedy NIC. Po deseti minutách sami řekli – tak půjdeme, paní učitelko, něco dělat? Rozdělili se na skupiny, jedna se učila na písemku z angličtiny, jedna si z matematiky procvičovala, co potřebovala, jedna pracovala se mnou. Děti z učňáku jsou podle mě opravdu háklivé na vynucenou autoritu. Když se na ně jde z pozice síly, uzavřou se. Když se ve škole bojí nebo nudí, tak nepřijdou, a to přece není naším cílem. Ať jdou radši do školy, než aby seděli někde v nákupním centru na wifi.

Neskáčou vám potom po hlavě? Dá se ta míra volnosti odhadnout?

Je potřeba si to dobře nastavit. Když řeknu dost, tak prostě dost. Zatím se mi přátelský přístup nevymstil, naopak mě dost často i podrží. Když přijde inspekce nebo vedení na hospitaci, tak se hlásí i ti, kteří normálně ruku nezvednou. Když dostanu novou třídu, tak bývají překvapení z toho, že jim klidně přijmu žádost o přátelství na facebooku. Proč by ne? Zjistí leda to, že kam přijdu, tam najdu čtyřlístky, a že mám čtyři děti, od kterých si do školy chodím odpočinout. Nemám co skrývat.

Můžete k učňům přistupovat ke všem stejně, jako k homogenní skupině?

Rozhodně ne. Někdo nám sem přišel z devítky jako slušný žák, někdo má jen dokončenou sedmičku. To se absolutně nedá srovnávat. Ve vzdělávacím plánu je, že máme opakovat nepřímou úměrnost, zlomky, slovní úlohy, ale k tomu se někteří na základní škole vůbec nedostali. Navíc velkým problémem je jejich totálně nedostačující čtenářská gramotnost, kdy ze slovního zadání nejsou schopni poskládat rovnici. Když už jim tu rovnici napíšu, tak ji vyřeší, ale sami ji ze zadání nevyčtou. Mým cílem proto není naučit všechny všechno, ale to, aby se všichni posunuli. Uměla bych samozřejmě vymyslet písemku, aby z ní všichni dostali pětku, ale proč bych to dělala? Musíme být vůči nim vstřícní. Spíš se snažím hledat jejich silné stránky a myslet na to, aby každý mohl aspoň něco spočítat.

Co na váš přístup říkají sami žáci?

Tak ne vždycky to všichni chápou. Někdy po písemce přijdou žáci a ptají se, jak to, že tenhle má jedničku, když má tři příklady špatně? No protože minule měl špatně všechny, a dnes jich má polovinu dobře, říkám na to. Samozřejmě se žáci porovnávají, pak si někdy stěžují i doma a třeba se přijdou ptát i rodiče, proč má Pepíček půlku špatně a má jedničku, a říkají, že to není spravedlivé. Na to já zase říkám, že s nimi nemůžu řešit výsledky jiného žáka a že jestli se jim nelíbí jejich známka, můžou si ji opravit. Jsem ochotná diskutovat, ale nějaké svoje základní nastavení nebudu měnit kvůli tomu, že se někomu nelíbí. Jaký má smysl klukům, kteří dodělali jen sedmou třídu, sázet pětku za pětkou a donutit je tím odejít z oboru?

Je pro učně matematika důležitá?

U některých oborů ano, takový elektrikář nebo obráběč kovů se bez ní neobejde. Není ale cílem z nich dělat matematiky, ale složit zkoušky a naučit se to, co budou v životě a v práci potřebovat. S Pythagorovou větou a úpravou rovnic si celkem vystačí. Problém s matematikou často nastává v sedmé třídě, kdy se do čísel najednou začnou motat písmenka. Když mají upravit výraz, tak to nezvládnou, ale když si do něj dosadí čísla a náhle jim zůstane jen jedno x, tak už to spočítají bez potíží. Navíc další věc, na kterou musíte myslet, jsou různé známé i skryté poruchy učení a soustředění. Soustředit se 45 minut je strašně dlouhá doba, to málokdo z nich zvládne. Většinou mi stačí, aby deset minut z hodiny vydrželi se mnou, a už se na tom dá stavět. Zbytek hodiny mohou pracovat sami a zkoušet posouvat své hranice.

O učilištích se často mluví s despektem. Jak sami sebe vnímají vaši žáci?

Mají nízké sebevědomí, s tím už přicházejí ze základní školy. Někdy mají pocit, že skončili na škole, kam berou i hloupé. Když děláme sebehodnocení, říkají – jedničku si nezasloužím. Podceňují se úplně zbytečně. Obecně mám pocit, že matematika je pro většinu dětí na většině škol předmět plný neúspěchů. Navíc u nás na středních odborných školách je velkým strašákem i maturita, které se tu všichni bojí.

Přitom se říká, že je hodně jednoduchá. Na gymnáziu ji složí skoro každý.

Tak jasně, ale tam mají klidně pět hodin matematiky týdně, já mám tři. Děti na gymnáziích jsou motivované a často jsou i z bohatších rodin, takže jejich rodiče nemají problém zaplatit doučování. U nás je těžké najít u některých motivaci k učení nebo třeba ke psaní úkolů, takže je prostě dávám jako dobrovolné, a kdo nechce, tak je nedělá. Netrestám jejich nevypracování, ale vyzdvihnu snahu těch, kteří se třeba jen pokusili. Děti z gymnázia přijdou ze školy domů a učí se, naši žáci přijdou a jdou prostě ven. Je potřeba k nim přistupovat jinak a hlavně jim školu neznechutit.

Jak to vlastně u vás vypadá s úspěšností u maturity?

Většinou nejméně třetina maturantů napoprvé neudělá jeden z těch velkých testů, třeba test z češtiny nebo sloh z angličtiny, nebo právě matematiku. Můžou se tedy cíleně připravovat přes prázdniny. Letos z matematiky maturovali čtyři žáci, dva mají opravný termín v září. Státní maturita opravdu není brnkačka, musí se na ni dost drilovat. Jako učitelka střední odborné školy s její podobou nejsem moc spokojena; třeba taková budoucí kosmetička to bez doučování skoro nemá šanci zvládnout. Přitom děti vědí, že maturita z vás nedělá lepšího člověka, ale otvírá dveře k lepšímu uplatnění na trhu práce. Docela mi dělá radost, kolik lidí se nám dnes hlásí na nástavbové studium, které naše škola otevřela v Teplicích. Ti třicetiletí jsou fakt motivovaní a jsou ochotní na sobě makat. V šestnácti nebo sedmnácti to tak má málokdo.

Stává se vám, že přes veškerou vaši snahu vzdělání nedokončí?

Někteří naši žáci jsou hrozně šikovní, jedou třeba na obráběčskou soutěž, tam získají nějakou cenu a už je rovnou oslovují firmy s nabídkou práce. Navíc jim u nás umožňujeme udělat si svářečský kurz, takže zase mají něco navíc a výhodu oproti jiným. Mnozí ale na všechno kašlou a jdou radši do Amazonu, bohužel. Ten jim nabízí dovoz autobusem z Teplic zdarma, takže to vypadá jako lákavá nabídka. Když vidím, že začínají odbývat školu, tak jim vždycky říkám – běž o prázdninách někam k pásu na brigádu, ono tě to přejde. Jenže někteří vidí peníze a nekoukají nalevo napravo. Hodně z nich už ve třetím ročníku rozváží jídlo, například i místo školy. Nenechají si vysvětlit, že je to bude bavit rok nebo dva a potom co? V těch sedmnácti letech jsou prostě krátkozrací. Je to vidět, když se s nimi bavíte.

Uveďte prosím příklad...

Tak třeba v ekonomických předmětech se dostaneme k domácímu rozpočtu. Řešíme, co vše je třeba platit, jaké máme příjmy, jak to udělat, abychom s nimi vyšli. Jen tak mimochodem zjistíme, že naši žáci kouří krabičku denně, takže tři a půl tisíce korun měsíčně, kdy jim buď návyk financují jejich stejně závislí rodiče, nebo si na něj vydělávají na brigádách. Když se ptám, co můžou udělat, aby na tom byli finančně lépe, přicházejí s nápady typu, že něco prodají, zajdou do zastavárny nebo si někde půjčí. A co třeba omezit spotřebu, navrhnu, ale moc se na to netváří. Nedochází jim, že prodat něco můžou jenom jednou a půjčovat si taky nemůžou donekonečna. Někdy je to fakt náročné.

Co vás u té práce tedy drží, i když je to náročné?

Žáci. Jejich upřímnost, radost, energie. Za každým dítětem je příběh, který já neznám. Když přijdu do třídy a tam na mě někdo kouká jako kakabus, musím se hlídat, abych mu to nevrátila. Když mi na rovinu řeknou, že mají špatný den a ať je nechám bejt, beru to, nic z nich nepáčím a nechám je dýchat. Hlavně ať vědí, že si můžou přijít popovídat. Někdy vám kluk spí na lavici, a když mu hned nevynadám, tak třeba zjistím, že momentálně nemá kde bydlet. Už mi taky říkali různí lidé, že jsem moc měkká, že toho budou zneužívat. Možná někdo ano, dobře, ale stejně mi to za to stojí. Nedávno jsem zvýšila hlas na jednu budoucí prodavačku, pak jsem se styděla a poprosila jsem ji o prominutí. A ona mě běžela obejmout, protože jsem byla první dospělý, který se jí za něco omluvil! Samozřejmě že mě někdy štvou, ale když tohle na mě přijde, tak si připomínám, že jsem tu já pro ně, ne naopak.

Zdeňka Musilová Heroldová vystudovala Biskupské gymnázium v Bohosudově a obory aplikovaná matematika a hospodářská politika na Masarykově univerzitě v Brně. Působila na Střední škole obchodu a služeb v Teplicích. Dnes vyučuje matematiku, němčinu a ekonomii na Střední škole stavební a strojní Teplice, konkrétně na pracovišti v Krupce. Má čtyři děti. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.