Není to jen o knížkách, lidé dnes čtou méně, říká ředitelka knihovny v České Třebové. Tak co jim kromě čtení nabízí?

Kolik k vám teď chodí dětí?

Nemůžeme si stěžovat, dětí nám chodí dost, momentálně máme asi osm set dětí registrovaných. To, kolik sem chodí neregistrovaných, nesledujeme. Neregistrované děti mají omezený přístup k některým službám, například nemůžou používat Xbox. Můžou přijít, sednout si, můžou se bavit, můžou si číst, můžou si přijít zahrát deskové hry, ale knížku půjčit domů nebo používat počítač déle než půl hodiny nemůžou.

Jaké máte programy pro malé čtenáře a čím je do knihovny lákáte?

Začínáme úplně od narození tím, že rodiče dětí, které přijdou na vítání občánků, dostanou od nás balíček, kde mají nějakou knížku a voucher. Ten je opravňuje k tomu, že když během prvních tří let dítěte přijdou do knihovny, tak dostanou registraci do patnácti let zadarmo.

Pak jednou měsíčně pořádáme setkání pro rodiče s malými dětmi, kde se snažíme působit na rodiče. Poradíme, co v jakém věku je dobré s dítětem číst. Že je úplně normální, když chce třeba číst pořád dokola jednu knížku, protože to k tomu období patří. Nám ani nevadí, když si půjčení té knihy prodlužují; pokud ji nechce nikdo jiný, tak jim ji necháme, jak dlouho potřebují. Pro předškoláky potom děláme Matyldino pohádkohraní. Čteme krátký příběh, prokládáme ho cvičením, hrami. Na konci je pak pro děti ještě nějaké jednoduché tvoření, aby si z programu odnesly i nějakou maličkost, za což bývají velmi rády.

Prvňáčci k nám celý rok docházejí na různé akce, seznamují se s knihovnou. Na konci roku, když už umějí trochu číst, je pasujeme na čtenáře. Máme tu rytíře s opravdovým mečem, já se převleču za královnu, je to velká událost a dětem se to velmi líbí. Pro mladší školáky běží čtenářský klub a program Lovci perel, kdy čtou knihy a k nim odpovídají na kvízy.

Problém přichází s druhým stupněm, kdy se začnou po pětačtyřiceti minutách střídat učitelé a nestíhá se sem často ani dojít, natož absolvovat nějaký program. Teď nastoupila nová kolegyně, která si vzala na starost právě starší školáky, tak uvidíme, k čemu to povede. Jediná organizovaná aktivita, kterou máme pro větší děti, je jednou týdně robokroužek. Jinak dávají přednost tomu, abychom je nechali dýchat.

Pro teenagery ale máte celé zvláštní oddělení, že?

Pro děti 10+ jsme v roce 2013 otevřeli vlastní oddělení, kterému říkáme Teen Space. Zpětně to hodnotím jako super nápad, protože ty starší mají jiné zájmy, jiný slovník, a nedělalo úplně dobrotu, když byli všichni pohromadě. Zatímco oddělení pro menší je pestré, v teplých barvách, pro ty starší tu máme takové „zašívárny“. Chtěli jsme, aby to pro ně byl takový druhý pokojíček nebo obývák, prostě místo, kde se dobře cítí.

Dobrý pocit z místa ale často tvoří hlavně lidé…

Určitě. Jsou knihovnice, které se rády baví s dospělými, doporučují jim knihy a podobně. Dole k dětem ale musí být úplně jiné typy. Musejí se na ně usmívat, mluvit s nimi, dávat najevo, že je rádi vidí. A v Teen Space je to ještě úplně jiná disciplína. Tam rozhodně nemůže půjčovat jen tak někdo, protože je tam hluk, občas nějaké sprosté slovo… Je tam kolegyně, která se s nimi baví jako se sobě rovnými. Hraje s nimi deskovky, máme i odpoledne ,,Zapař si s knihovnicí‘‘, což spočívá v tom, že oni můžou přijít s čímkoliv, co si chtějí zahrát, a ta kolegyně jim je k dispozici. Takže bych řekla, že to se nám podařilo celkem rozjet. Samozřejmě ne všichni ti teenageři čtou. Někdo mi to i trošku vyčítá, že z toho dělám hernu a všechno možné, ale já věřím, že to někde v nich zůstává, že si zapamatují, že knihovna tu je a že se tam měli fajn. A určitě je lepší, když jsou tady, než kdyby někde seděli na sídlišti a kouřili.

To asi musíte mít spoustu vtipných příhod s dětmi?

Tak to rozhodně. Některé děti sem prostě chodí jako do družiny. Samozřejmě, když tu pak jsou denně několik hodin, tak někdy dělají psí kusy. Přijdou s batůžkem, v něm panenky, protože maminka jim řekla, že tu musí vydržet do pěti. No a pak se holky zavřou na záchodě, ty panenky tam koupou v umyvadle a je tam z toho povodeň. Nebo máme jednu slečnu, ta jako malá bydlela naproti a vůbec nechodila do školky. Máma ji ráno poslala do knihovny, pak jen přeběhla dvorek na oběd, a odpoledne byla zase tady. Nějak jsme to zvládli, vyrostla nám tu a je z ní šikovná holka, co si v životě poradí.

Takže máte někdy v knihovně asi vážně veselo. Co byste ještě pro práci s dětmi chtěli nebo potřebovali?

Hrozně nás brzdí budova a prostory. Jinak máme snů a plánů spoustu. Pro teenagery bych si třeba přála pingpongový stůl pod okny, kde je teď parkoviště. Když už by hodně zlobili, poslali bychom je na chvíli ven, ať se hýbou. Stejně tak bych pro menší zase chtěla odhlučněnou tělocvičnu s molitany a balony. Chtěla bych tady mít místo, kde bude 3D tiskárna, kde budou moct mixovat hudbu, kde budou klávesy. Knihovna je totiž jeden z posledních veřejných prostorů, kde si děti nemusejí nic koupit, aby tam mohly být. A hlavně je to bezpečný prostor. Což někdo nerad slyší, že knihovna už dávno není jen o tom, že půjčujeme knížky. Teď máme plán, že na jaře rozjedeme knihovnu věcí. Knihovny by totiž měly přispívat k udržitelnému životnímu stylu, takže budeme půjčovat věci jako pétanque, kubb, party hry. Aby si to nemusel nikdo kupovat, když to použije párkrát do roka. Půjčujeme e-čtečky a různě lidem radíme, když je dostanou třeba k Vánocům, tak by nám přišlo super, kdybychom tady mohli mít dvakrát týdně člověka, který by pomáhal lidem s počítačem, když jim nefunguje, jak má. Nemáme ale prostory, bohužel.

Říkáte, že knihovna už není jen o tom, že se půjčují knížky. A o čem tedy je?

Lidi pořád čtou, ale čtou míň. Je to vidět na výpůjčkách, že sem chodí pořád stejný počet lidí, ale půjčují si daleko míň knížek. Den má 24 hodin a různých aktivit, kterým se lidé ve volném čase můžou věnovat, je velké množství. Často v lidech, kteří nečtou, je zažitá představa knihoven, kde jsou knihovnice – šedé myši, musí tam být ticho, a vůbec, co bych tam dělal? Tuhle představu chci změnit. Chtěla bych, aby rodina mohla v neděli odpoledne přijít do knihovny, já bych si tam dala kafe, manžel si otevřel noviny, děti by tam chvíli lítaly po tělocvičně, zahrály si na Xboxu a pak si půjčily knížky. Strávili bychom tam v pohodě dvě tři hodinky. Tak, jak to funguje ve Skandinávii.

Gabriela Boháčková vystudovala Vědecké informace a knihovnictví na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pět let pracovala na základní škole, od roku 2005 je ředitelkou Městské knihovny Česká Třebová. Je vdaná, má syna a dceru. Ráda cestuje, čte a chodí po horách.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.