O emocích, vztazích a osamělosti je třeba s dětmi mluvit, a to co nejdříve. V rodině i ve škole

Letos v lednu jmenovala britská premiérka Theresa May novou členku svého kabinetu – Tracey Crouch, ministryni pro osamělost. Ta měla za úkol vypracovat národní strategii boje proti sociální izolaci a navrhnout konkrétní řešení. Počínaje zářím 2020 by se tedy žáci a studenti ve Velké Británii měli od svých učitelů dozvědět, jak bojovat s nepříjemnými pocity a sociální izolací. Už od prvního stupně budou mít děti povinně několik hodin „vztahové výchovy“ ročně.

A americká psycholožka  Julianne Holt-Lunstad tvrdí, že by se USA měly od Britů poučit. Ideální by bylo vytvořit jakési průřezové téma „sociální výchova“, které by mělo dětem přiblížit, jak vytvořit a udržovat přátelské vztahy.

O emocích by se měly děti učit už ve školkách

Jak říká Marie Salomonová z české neziskové společnosti Nevypusť duši, i českým školám by prospěl větší důraz na emoce a vztahy. Začít by se podle ní mělo co nejdříve. „Už i ty nejmenší děti by se měly ve školce a na prvním stupni základní školy naučit orientovat se v emocích a pochopit je. Měly by umět rozlišit a pojmenovat pocity, vztahy, agresi. Měly by dokázat říct, že jsou veselé nebo smutné, a zároveň i chápat, proč je třeba smutný někdo jiný. A měly by tušit, co můžou se svým smutkem nebo vztekem dělat. Že když je bolí bříško, jdou to říct mamince nebo paní učitelce – a pokud mají nějaké nepříjemné pocity, nemusejí s nimi zůstávat samy. Toto základní sociálně emoční učení v českém školství chybí.“

Nejpozději na druhém stupni by se podle Marie Salomonové měly děti naučit základy psychohygieny a dozvědět se o duševních poruchách. Koneckonců právě v období dospívání se nejčastěji poprvé projevují některé psychické potíže, jako jsou úzkosti nebo deprese. Teenageři by měli vědět, že stejně, jako se starají o svoje fyzické zdraví, měli by se starat i o to duševní. „Když děláme s dospívajícími některé naše programy, tak se smějí a říkají – to já přece vím, že bych měl dost spát, já přece vím, že je občas potřeba vypnout ten počítač a jít mezi lidi… ale je třeba, aby jim ta pravidla přešla do krve.“

Problémem podle Marie Salomonové je i to, že mnohé děti nedokážou dobře popsat svoje emoce. Koneckonců to činí problémy i mnohým dospělým. „V ideálním případě se samozřejmě o psychické zdraví svého syna nebo dcery starají rodiče, ale v mnoha rodinách se o pocitech prakticky nemluví. Spousta rodin je také dysfunkčních. Každý člověk by měl vědět, že je v pořádku, když je někdy smutný a necítí se dobře. Pokud ale tyto pocity trvají delší dobu, nebo jsou tak silné, že se kvůli nim ze života ztratí všechny barvy, pak je dobrý nápad o tom s někým mluvit. Děti by měly aspoň tušit, komu si můžou říct o pomoc, kam zavolat nebo zajít, a co je tam asi čeká. A myslím si, že těmito znalostmi by děti měla vybavit právě škola.“

Jde jen o zvyk, říká americká psycholožka

Kritici podobných plánů tvrdí, že čas, který se věnuje ve škole sociální výchově, půjde na úkor dalších preventivních programů, jež se snaží bojovat proti poruchám příjmu potravy, zneužívání drog a léků nebo šikaně. Podle Julianne Holt-Lunstad jsou však právě psychické poruchy, osamělost a sociální izolace zásadním faktorem v rozvoji nejrůznějšího rizikového chování. Jde jen o zvyk, tvrdí americká psycholožka. Stejně jako školy dokázaly do výuky implementovat témata jako je cvičení nebo zdravá výživa, aby z dětí vyrostli co nejaktivnější a nejzdravější dospělí, mohly by hodiny prevence osamělosti a psychických poruch přispět k tomu, aby byly dnešní děti v budoucnu empatičtější a měly zdravé a pevné vztahy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.