O prázdninách vstávat ve čtyři do školy? Chceme dohnat praxi, říkají učni

Mladá Boleslav je uprostřed prázdnin po osmé ráno velmi klidným a tichým městem. Škodováci odpočítávají poslední dny do začátku dvoutýdenní celozávodní dovolené a ostatní jsou tou dobou buď už v práci, nebo ještě spí. Ve dvou prostorných učebnách ve třetím patře Integrované střední školy na Karmeli ale i teď na konci července zní mladé hlasy. Pětice studentů prvních ročníků – dva z oboru pekař, tři z oboru cukrář – tady teď pod vedením dvou mistrových dohánějí, co se během školního roku nestihlo. Ve škole letos strávili měsíc a půl, taktak se stihli seznámit se spolužáky a zbytek roku byli sami doma s mobilem nebo počítačem. 

Trojice cukrářek – Šárka, Vanessa a Adéla – se dnes už učila válet a překládat listové těsto. Kromě toho ale připravují i ozdoby z marcipánové hmoty, které v pátek udělají radost nevěstě na svatbě. Ve vedlejší místnosti pekaři upekli karlovarské rohlíky, houstičky a malé koláčky. Na ně už ve dveřích třídy čeká školník, který je rozváží – jak do místních restaurací, tak i do školního pekařství a cukrárny. Prodej výrobků pomáhá školu a její odborný výcvik držet finančně nad vodou. Běžně tu před Vánoci pečou dvě a půl tuny cukroví, to pak pece jedou nonstop. Když se oteplí, přichází zase svatební sezóna, jako právě teď. 

Hnědooká Adéla s vlasy spletenými do rasta copánků a svázanými na temeni do drdolu už ze sladké modelovací hmoty vytvořila plný tác bílých „kapek“, které poslouží jako základ pro výrobu růžiček. Teď vykrajuje kolečka, z nichž její spolužačky spodní stranou lžíce krouživým pohybem vytvářejí tenké okvětní plátky. 

Každý učeň aspoň na týden

Prázdninové „soustředění“ pro svoje žáky vymyslel a naplánoval ředitel školy Štefan Klíma hned, jak se učni začali vracet do školy. Každý si mohl vybrat jeden prázdninový týden, kdy stráví čtyři hodiny denně ve škole. Někteří ale dobrovolně zůstávají i déle. Praxe je tu totiž hrazená – děti sice dostávají symbolické tři stovky za den, v deset ráno ale mají „padla“ a mohou se věnovat svým aktivitám. 

Odborný výcvik sice škola organizovala i online, pečení a cukrařina přes MS Teams ale byly přínosné spíš pro vyšší ročníky. „S druháky a třeťáky to pečení distančně už jakžtakž šlo, ale tyhle děti ve škole nestačily pochytit ani základy. Ty se online vysvětlují těžce,“ říká mistrová Petra Karešová. A Adéla její slova potvrzuje. „Měli jsme online výuku, ale byla to dost otrava. Já jsem při ní celkem často spala. Když nám poslali nějaká videa nebo jsme něco měli společně dělat, tak mi to moc nešlo. Přitom ve škole jsem v pohodě,“ říká, zatímco vykrajuje bílá sladká kolečka.

„Někteří naši žáci pocházejí i ze sociálně slabších rodin,“ vkládá se do hovoru ředitel Klíma. „Proto pro ně bylo finančně náročné, aby si domů kupovali máslo na krémy, vejce do těsta a další přísady. S tím jsme museli také počítat. Na distanční výuku jsme sehnali žákům padesát počítačů, dvaceti jsme zařizovali i mobilní internet, aby se vůbec mohli zapojit.“ Ředitelé učilišť a středních odborných škol napříč Českem volali celý školní rok po tom, aby se žáci mohli vrátit do škol alespoň v malých skupinkách na praxi, ale nebylo jim vyhověno. Jak se roční nepřítomnost žáků odrazí v úspěšnosti u závěrečných zkoušek, se zatím neví – ministerstvo prodloužilo možnost řádného termínu jejich konání až do posledního srpna. Tady v Boleslavi už ale mají hotovo, a až na jednoho budoucího pekaře, kterého trápí zdravotní problémy, se přihlásili všichni – a všichni také prošli.

Nástup na šestou. Přežít se to ale dá

Pro trojici budoucích cukrářek je ale ještě brzy přemýšlet o závěrečných zkouškách, zatím toho totiž, jak samy přiznávají, moc neumí. „I když já jsem tedy doma dělala linecké i makronky,“ chlubí se Adéla a mistrová ji hned zkouší: „Co je nejdůležitější si pohlídat, když chystáš makronky?“ vyptává se. Dívka obratem odpovídá: „Hlídat si teplotu a hodně míchat, pak se s tím těstem musí taky bouchat.“ „A to proč?“ nedá jí mistrová pokoj. „Aby v nich nebyly bubliny. A v těch mých nebyly, vypadaly jako z obchodu,“ chlubí se Adéla. Tvarování růžiček z cukrářské hmoty jí zatím tak dobře nejde. Zatímco pod rukama učitelky rostou květiny jedna jako druhá, adeptky cukrářského umění se nad svými výtvory po chvíli začínají poněkud vztekat. „Nejdůležitější je trpělivost,“ klade jim na srdce mistrová.

Když jsme u té trpělivosti – nevadilo děvčatům, když jim ve škole oznámili, že je na jeden týden o prázdninách čeká „pracovní povinnost“? „Tak do vzduchu radostí jsem neskákala, ale jeden týden se to zvládnout dá,“ říká Adéla. Aby stála v šest ráno převlečená v bílém na svém místě, musí přitom vstávat už ve čtyři hodiny ráno, protože ona i blondýnka Šárka dojíždějí z nedaleké Bělé pod Bezdězem. („Zvolili jsme začátek už na šestou, protože to sem do Boleslavi přijíždějí dělníci do továren, takže se sem dobře dostanou. Žáci, kteří jsou zdaleka a normálně bydlí na internátu, sem v létě na praxi nemusejí,“ vysvětluje ředitel Klíma.) A co by jinak Adéla dělala, kdyby nebyla ve škole? „Byla bych na brigádě,“ odvětí. „Myju auta, a hned jak tady skončím, tak tam vyrážím.“

A co přítomné pedagožky? Ty v podstatě také přišly o část prázdnin, ale zdá se, že jim to nijak zvlášť nevadí. „V běžném provozu tady máme na každé dílně dvanáct dětí, teď v létě maximálně pět, takže se jim stíháme věnovat. A aspoň se pořádně seznámíme s prváky,“ říkají. „Na dílnách se střídáme a pak si vybereme nějaké volno během školního roku, takže jsme v pohodě a vlastně si celkem užíváme neobvyklý klid.“ Stejně jako děti, i učitelky doufají, že příští školní rok proběhne ve větším klidu a bez nutnosti nahrazování praxí o prázdninách. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.