O médiích se české děti učí, ale nenaučí. Jak na to, aby mediální výchova ve školách měla smysl?

Víte, kdo jsou to „screenageři“? Možná máte jednoho nebo dva doma. Jsou to dospívající a mladí dospělí, kteří většinu svého života strávili s pohledem na displej (screen) nějakého digitálního zařízení, a mezi fyzickým a online světem pro ně neexistuje žádná hranice. Jak poznamenává učitel mediální výchovy a zástupce Učitelské platformy Michal Kaderka, dnešní děti se setkávají s médii už v kočárku: „Když přijde rodič s ročním dítětem do restaurace nebo do čekárny k lékaři, dítě se po nějaké době začne nudit. Někdo je kreativní, vytáhne knížku nebo hračku; spousta rodičů ale rychle najde něco na YouTube. Tak to prostě chodí.“ Nemá smysl moralizovat; spíš bychom si měli položit otázku, zda české školy dětem pomáhají najít cestu v mediálním prostoru.

Nejvíc pozornosti se dostává gymnazistům, nejméně učňům

Data ze šetření České školní inspekce, které proběhlo ve školním roce 2017/2018, vypadají velmi slibně: podle nich se totiž ve formě průřezového tématu mediální výchova vyučovala na 90 % českých škol, na více než 70 % z nich se jí navíc věnovala více než polovina interních učitelů; jen 53 škol ze zhruba třech a půl tisíc přiznalo, že se tématu médií nedotýkají vůbec.

Nicméně se statistikami jsou v přímém rozporu výsledky testu z vybraných témat v oblasti mediální výchovy, který absolvovali žáci z 9. tříd základních škol a 2. ročníků středních škol. Žáci základních škol v průměru odpověděli správně pouze ve 43 procentech úloh, studenti středních škol pak v 50 procentech. U studentů gymnázií byla průměrná úspěšnost téměř 60 procent, na učňovských oborech pak pouze 37 procent. Aby žáci dosáhli minimální úrovně, které by dosáhnout měli, potřebovali by všichni v průměru test zvládnout na 60 procent.

„Výsledky jsou tristní,“ podotýká Karel Strachota z organizace Člověk v tísni. „Je evidentní, že školy ve svých vzdělávacích programech sice mediální výchovu mají, ale v reálu jí věnují například na středních školách pět až deset hodin za celé studium.“ Jak dodává Michal Kaderka, z dat vyplývá, že nejvíc péče o rozvoj kritického myšlení a mediální gramotnosti se věnuje u gymnazistů, kteří to potřebují nejméně, naopak učni jsou ponecháni „mediální džungli“ napospas. „Navíc znalosti z této oblasti nejsou nutné ani k přijímacím zkouškám, ani k maturitě, takže nikdo není nucen věnovat se mediální výchově pořádně,“ říká Kaderka.

Mediální výchova není „ideologické školení“

„Pokud bychom měli mediální výchovu začít učit pořádně, měli bychom se napřed sjednotit na tom, co do ní patří. Co to vůbec jsou média; a máme se bavit jen o těch ,klasických´ typu novin a televize, nebo chceme řešit například i instagramové influencery?“ zamýšlí se Michal Kaderka. Podle Jana Jiráka z Fakulty sociálních věd UK je třeba připomenout, že mediální výchova jako téma vstoupila do škol v 90. letech, kdy se řešila klamavá reklama a násilné obsahy v televizi. „Vzdělávání s transformací médií směrem k digitálním naprosto nedokáže držet krok. Navíc je u nás mediální vzdělávání postavené tak, že je třeba děti ochraňovat, ať už před násilím, nebo před fake news. Tento přístup ale zdaleka nepokrývá celé spektrum potřebných témat.“

S tím souhlasí i Michal Kaderka, který tvrdí, že mediální výchova napřed dlouho nikoho moc nezajímala, a zhruba od hybridní rusko-ukrajinské války a obsazení Krymu se pak začala zjednodušovat hlavně na téma dezinformací. „Měli bychom s dětmi řešit v podstatě informační gramotnost, aby věděly, jak vznikají informace, jak se šíří a jaké mají dopady,“ vysvětluje. Je přitom podle něj třeba dávat pozor na to, aby rodiče věděli, co se na hodinách děje, a že nejde o „ideologická školení“, kde by se dětem vštěpovaly povolené weby a televizní pořady. To se dá dobře ošetřit například formou takzvaných rodičovských kaváren, při nichž některé alternativní školy objasňují rodičům například principy formativního hodnocení nebo matematiky podle Hejného.

Problém někoho jiného

Otázkou také zůstává, kdo by ve školách měl mediální výchovu učit. V současné době se o ni dělí češtináři, jazykáři, „občankáři“, dějepisáři a učitelé informatiky. „V některých pedagogických sborech se tak může stát, že každý považuje mediální výchovu tak trochu za ‚problém někoho jiného' a spoléhá se na to, že co neodučí ve svém předmětu, to se děti dozví od kolegů,“ podotýká s úsměvem Michal Kaderka. Podle Jana Jiráka z FSV UK by dokonce bylo žádoucí, aby se na pedagogických fakultách vzdělávali aprobovaní učitelé předmětu Mediální výchova.

„Já se domnívám, že učitel mediální výchovy nepotřebuje aprobaci, ani to nemusí být novinář, který zná práci redakcí zblízka. Je ale třeba, aby ti odvážlivci a nadšenci, kteří se do mediálních témat pouštějí, měli metodickou podporu,“ vysvětluje Karel Strachota z Člověka v tísni. Velkou vzpruhou pro učitele může v tomto kontextu být síťování učitelů a jejich vzájemná podpora, letní školy, facebookové skupiny nebo projekty typu Jeden svět na školách. „Musíme se soustředit na to, aby učitelé věděli, jak s tématy mediální výchovy naložit, a poskytli jim k tomu prostředky. Jinak si sami oslabujeme demokracii,“ uzavírá Karel Strachota.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.