Spojení s hudbou vnáší krásu do drsných životních příběhů dětí z ubytoven. Ve Vějíři dostanou pochvalu, i když zaspí

„Raz dva tři, a dva tři,“ odpočítává mužský hlas za dveřmi a vzápětí se rozezní stupnice C-dur v podání několika smyčcových nástrojů. Je deset minut po deváté hodině, sobota ráno v polovině prosince. Centrem Vějíř, kam ve všední dny docházejí sociálně znevýhodněné děti do předškolního klubu, zní hudba. Pro dnešek totiž patří Orchestru Vějíř – uskupení dětí zhruba od 6 do 13 let, které se ve svém volném čase věnují hře na hudební nástroje. Setkání se zúčastní i kameraman, který o orchestru natáčí dokument; jinak by nebylo možné, aby se v covidové době sešlo tolik lidí v uzavřeném prostoru. 

Napiš, že se nezlobíme, ať se nebojí

Děti měly sraz v devět, většina jich také skutečně dorazila včas. V přízemí cvičí A-orchestr, v prvním patře potom děti, které s hudbou začaly až letos na jaře a kvůli koronavirovým opatřením stihly jen pár lekcí. Většina hraje na violoncello nebo na housle, svou oddělenou místnost s lektorem mají dva perkusisté. Kromě dětí je přítomno také sedm lektorů, vedoucí klubu Jitka Gerlická a také Ivana Čížková, díky jejíž štědrosti orchestr vznikl. Ale o tom až později.

„Takže co máme dnes v plánu?“ bere si slovo vysoký mladý muž s houslemi, jemuž děti říkají Zdeněk. „Ještě se trochu sehrajeme, po desáté dorazí pan kameraman. Natočí naše dnešní tři skladby, a potom každého z vás individuálně.“ Okamžitě se strhne takový hluk, jako by v místnosti nesedělo osm malých muzikantů, ale minimálně dvojnásobek. „Já se nechci natáčet, já se stydím,“ volají holky na prahu puberty. „A bude svačina? Kdy bude svačina?“ pokřikují kluci. 

Svačinu má na starosti vedoucí klubu Jitka Gerlická, ta ale momentálně řeší docházku. Čtyři děti z dvanáctičlenného A-orchestru totiž chybí. „Dvě holky byly odebrány z rodiny, jsou v dětském domově a nám se nepodařilo získat plnou moc od matky, abychom si je mohli na sobotu vzít. Kde jsou ale další dvě, nevíme,“ říká s obavami v hlase a ukládá lektorkám Kačce (housle) a Věře (cello), aby své svěřenkyně zkusily kontaktovat: „Hlavně jim napište, že se na ně nezlobíme, aby se nebály přijít.“ Dvě děvčata skutečně během půlhodinky přicházejí – tmavovláska Sabina na své místo s houslemi vklouzne tiše, blondýnka Hana vrazí do dveří, celá udýchaná, a vysvětluje: „Malé ségry se v noci probudily, tak jsem s nimi byla vzhůru, a asi mi pak zamáčkly budík.“ 

Řešíme jen šrámy, nic se nám zatím neztratilo

Orchestr Vějíř vznikl před třemi lety, inspiroval se venezuelskou metodikou El Sistema. Stejně jako předškolní klub i orchestr financují soukromí dárci, z drtivé většiny manželé Čížkovi, majitelé společnosti PentaGen, která do ČR dováží zdravotnické přístroje. 

Princip fungování je jednoduchý. Na podzim probíhá nábor na dvou až třech kladenských základních školách. Děti pak docházejí na skupinové lekce, a když se někdo velmi snaží, má dobrou docházku a je vidět, že mu hraní prospívá, může postoupit do A-orchestru. Tam získává svého osobního lektora, k němuž dvakrát týdně dochází na soukromé hodiny. Celý orchestr se schází jednou měsíčně v sobotu, jednou ročně by se měl konat velký koncert za účasti nějaké hudební hvězdy. O veřejné hraní letos děti přišly, stejně jako o většinu lekcí, pouze hráči z „áčka“ dostali od dárců tablety s datovými kartami, aby mohli pokračovat ve výuce online.

„Prakticky ve všech případech se u nás jedná o děti, které žádné jiné volnočasové aktivity nemají. Cílíme na školy, které navštěvují děti z vyloučených lokalit,“ vysvětluje Čížková. Jsou to často děti z neúplných rodin; několik z nich má tátu ve vězení, další žijí na ubytovnách. Přesto jim Čížkovi neváhají zapůjčit nástroj za tisíce korun, protože jinak by neměly na co hrát. „Když jsme řekli, že budeme dětem půjčovat housle, cella a bubny, klepali si mnozí na čelo. Za celou dobu se nám ale žádný nástroj neztratil, řešíme pouze oděrky a poškození související s tím, že někdy v jedné místnosti bydlí třeba osm lidí včetně několika malých dětí,“ vysvětluje Ivana Čížková.

Chci se učit hrát, ale doma nemám klid

To koneckonců potvrzuje i Hana, která přišla pozdě kvůli malým sestřičkám. „Je nás doma pět holek, takže se někdy moc nevyspíme, jako třeba dnes,“ vysvětluje dvanáctiletá violoncellistka, žákyně 6. třídy. „Máma to má s námi těžké, tak jí pomáhám, jak to jde. Třeba vařit už umím fakt dobře,“ chválí se, zatímco ukusuje z koblihy, která se podává na svačinu. Hana měla jako jedna z mála výjimku a mohla i za koronavirového uzavření škol chodit cvičit do Vějíře. „Nechávala jsem si cello tady, protože doma není místo ani klid,“ vysvětluje.

Hanu hra na nástroje baví. Říká, že se učí na housle, cello a kytaru, k čemuž ji už jako malou holčičku přitáhl její děda. Ten už nežije, ale když hraje, má Hana pocit, že ho tak úplně neztratila. „Chci se učit na více nástrojů, protože vidím, že mi to jde. Když cvičím, vzpomínám na dědu, ten by ze mě měl radost,“ vysvětluje.

Metodiku šiju na míru studentům, říká lektorka

Podobné nasazení jako Hanka ukazují i ostatní muzikanti, nejen z A-orchestru, ale i ze začátečníků, kteří cvičí nahoře. Ačkoliv se pořád dokola hrají tři skladby, nikdo nemá tendence odbíhat, pošťuchovat se, zlobit. Minuty se překulují v hodiny, domem zní Chtíc, aby spal, a před okny se chvílemi tvoří chumly kolemjdoucích, kteří s úsměvem naslouchají.

Velkou zásluhu na tom, že děti opravdu hrát chtějí, mají i lektoři, profesionální hudebníci, kteří účinkují v předních českých tělesech. Děti učí odpoledne po škole, každý vede zhruba deset malých muzikantů, z nichž pak může ty nejlepší nominovat do A-orchestru a na soukromé hodiny. 

Na violoncello učí ve Vějíři Věra Anýžová, členka Symfonického orchestru hlavního města Prahy. „Mám úvazek i v ZUŠ a už jsem učila hodně různých dětí, ale práce ve Vějíři je zatím nejnáročnější. Rozhodla jsem se úplně opustit klasické metodiky a každému z nich šiju přístup na míru,“ vysvětluje energická hudebnice. „Učím dívku s autismem, několik dětí z ubytoven. Příběhy, které mi jen tak mimoděk vyprávějí, jsou šílené. Zpočátku jsem měla pocit beznaděje, teď už je to lepší, ale stejně si myslím, že společnost před osudy těchto dětí zavírá oči.“ 

Věra Anýžová přiznává, že se zpočátku trochu zlobila na rodiče svých svěřenců a dělalo jí problém s nimi komunikovat, zejména když věděla, že například matka dvou dívek, které stráví letošní Vánoce v dětském domově, je závislá na pervitinu a životy všech jejích dětí jsou chaotické. „Pak jsem se ale rozhodla, že mi jde o ty děti, že to nevzdám. Když jsem potřebovala domluvit termíny zkoušek, volala jsem jí dopoledne, kdy bývala ještě celkem v pohodě. Zjistila, že ji nesoudím, a tak mi telefon zvedala a děti posílala,“ vysvětluje.

Vějíř, škola, rodina – bez spolupráce to nejde

Nikoho nesoudit je mottem celého Vějíře. Ať už jde o předškoláky, kteří navštěvují místní školku, nebo muzikanty z orchestru. Cílem vždy je, aby se pomohlo dítěti. K tomu je ale třeba spolupráce Vějíře, školy i rodiny. „Naši rodiče jsou hákliví na to, aby jim někdo naznačoval, že se o své děti nestarají dobře. Sami měli často těžké osudy a dnes dělají, co mohou. My tu nejsme od toho, abychom je podezřívali nebo trestali,“ vysvětluje Čížková. 

Vějíř nabízí hodně – nástroj zdarma, lekce zdarma, vedení a kvalitní vztahy. Bez podpory rodiny to ale dlouhodobě nejde. „Když vidíme, že se dítě snaží, rodičům to opakovaně říkáme. Pochválíme jejich dceru nebo syna, oceníme pokroky, a většinou je tím přesvědčíme. Nestává se jim často, aby někdo o jejich dítěti mluvil jako o snaživém a šikovném,“ říká Čížková.

Stejně tak je třeba navázat kvalitní spolupráci se školami, na nichž orchestr působí. Ani bez nich by to nešlo, protože škola poskytuje prostor a dává důvěru organizaci zvenčí. „Ono to vypadá jednoduše, ale naše děti často nechodí do družiny. Pokud mají mít zkoušku, někde ve škole tedy musejí čekat. Lektoři zase potřebují přístup do tříd, kde zkoušky probíhají. Občas se stane, že nějaké dítě zkouška nebaví, vytratí se a pak bloumá po škole, což je nebezpečné. Lektor ale nemůže nechat plnou třídu dětí bez dozoru a jít tuláka hledat, takže tam musí zůstat i některý z učitelů. Je zajímavé, že nejpevnější zázemí máme právě v základní škole, nad níž se v Kladně ohrnuje nos, protože je plná vyloučených dětí, které objektivně vzato mají spoustu potíží,“ vysvětluje Čížková.

Zažít si to, že jsem v něčem dobrý

Schyluje se k poledni, „áčka“ už několikrát zahrála pro kameramana skladbu Allegretto, titulní píseň z filmu Piráti z Karibiku i Chtíc, aby spal. Na lektorech je ale vidět, že ještě stále nejsou spokojeni. „Je jasné, že jsme se dlouho neviděli, proto nejsme sehraní. Je ale potřeba, abyste se navzájem víc poslouchali,“ vysvětluje houslista Zdeněk. Aby si děti chvíli odpočinuly, vytvoří lektoři improvizované trio a hrají koledu sami. Děti sedí, ani nedutají, a bez hnutí naslouchají písni o mateřské lásce a naději. 

Když se o chvíli později připojí i začátečníci z prvního patra a bubeníci, v malé místnosti předškolního klubu není k hnutí („po světě chodí spousta jednookých houslistů,“ vtipkuje Zdeněk). Piráti z Karibiku rozechvějí celý dům. 

Na některé děti už venku čekají rodiče, další ještě zůstávají a budou hrát dál. Koronavirová čísla zase stoupají, kdo ví, kdy se setkají příště. Je velmi pravděpodobné, že děti z Orchestru Vějíř se hudbou živit nebudou, a mnozí z nich s dramatickou pubertou své hudební vzdělávání zakončí, jako se to koneckonců už v několika případech stalo. Nicméně pocit, že můžou být v něčem dobré, s nimi už zůstane. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.