Vstupem do školy začíná pro děti s ADHD jízda, říká máma desetiletého Kryštofa

Jaký byl Kryštof jako batole a předškolák?

Jako batole a malý předškolák byl hodně rychlý a divoký, chvilku neposeděl. V davu byl a je bezpečně rozpoznatelný, vyčnívá množstvím energie, kterou má uvnitř. Pořád jsem musela být ve střehu, aby si někde neublížil nebo něco nerozbil. Nevycházel úplně hladce s vrstevníky, to bylo zajímavé, a až mnohem později jsem situace rozklíčovala společně s psycholožkou z pedagogicko-psychologické poradny (PPP) a zpětně s paní učitelkou ze školky. Je v pohodě s mladšími dětmi, kterým rád a ochotně pomáhá. Stejně tak je v pohodě se staršími, kteří ho mohou něčím obohatit. Vrstevníci nerozumí tomu, co se mu honí hlavou. Ve druhé třídě paní učitelka říkala, že ho nemá v rámci výuky co naučit. Když vysvětluje novou látku, některé děti vůbec nechápou, některé rozumí, a na Kryštofovi vidí, jak už přemýšlí v širším kontextu. To stejné mi zpětně potvrdila paní učitelka ve školce. Že teď mají ve třídě nudu, protože nemají s kým debatovat o zajímavých tématech. 

Pamatuju si ale, jak jsi řešila, že Kryštof kouše děti. Bylo to pro tebe tehdy hodně náročné...

Kousal děti právě v tom předškolním věku, a samozřejmě to pro mě bylo nepříjemné. Jenže pak jsem jednou byla svědkem jedné takové situace, a pochopila jsem. Děti si hrály na hřišti, nějaký kluk Kryštofovi sebral hračku. Kryštof ji chtěl vrátit, kluk ji nevrátil a Kryštof mu řekl – vrať to, nebo tě kousnu! No a kousnul, protože už nevěděl, jak se s klukem domluvit. Jasně, nemá se to – ale co měl dělat, když domluva nezabírala? A když kluk začal brečet, jeho máma mu neřekla, on tě varoval, tak teď nebreč, ale hned začala svého synka litovat. Tyhle situace mi pak popisoval i ze školky. Myslím si, že dnešní rodiče nenechají děti, aby si řešily konflikty samy, hned se do toho vkládají a samozřejmě v tu chvíli je ADHD dítě za agresora. Nejsou situaci přítomni ve školce ani ve škole, ale rovnou by svolávali výchovnou komisi a dítě postavili na pranýř. Často se po takovém excesu ukázalo, že je v situaci Kryštof nevinně, ale zpětně už se nikdo neomluvil.

Jak syna zvládali ve školce?

Máme obrovské štěstí na učitelky jak ve školce, tak ve škole. Mladší syn chodí do stejné školky jako Kryštof a je moc milé potkávat ty stejné učitelky, které na něj s láskou vzpomínají, i když to s ním občas měly dobrodružné. Je to státní školka, blízko bydliště a je skvělá. Kryštof chodil do školky čtyři roky, protože měl odklad školní docházky na doporučení paní ředitelky. Během posledního roku jsme hodně cestovali a moc času tam nestrávil. Učitelky si všimly, že když se něco stane, děti to automaticky svedou na Kryštofa, a přitom si neuvědomí, že tam vlastně ani není. 

To ale není úplně fér…

Podle mě se v každém kolektivu najde dítě, které se víceméně označí za potížistu. Ten systém je tak nastavený, že učitelé děti hodnotí a nálepkují nahlas a před kolektivem, takže pak samy děti začnou chodit a říkat „Vojta pořád zlobí“ a tak podobně. Tenhle český zvyk peskovat děti před ostatními bych zakázala, protože podle mě v kolektivech působí opravdu paseku. Jaké to asi je, když se o vás veřejně mluví jako o zlobivém? Představte si, že vás takhle před kolegy neustále sráží šéf nebo jiný kolega. Chtěli byste to? U dětí nám to přijde v pořádku. Jak se asi cítí a jakou mají motivaci chovat se jinak?

Proč měl vlastně Kryštof odklad? To už jste věděli, že má ADHD, a že je k tomu i nadaný?

Na doporučení paní ředitelky a jsem za to nesmírně vděčná. Potřeboval „dozrát”. Mě vlastně nenapadlo, že by ADHD měl, protože jsem netušila, co ty písmena pořádně znamenají a jak náročný život s ADHD začne teprve být. Měla jsem pocit, že mám zlobivé dítě, protože dělá pořád nějaké lumpárny a já pak poslouchám, co zase kde provedl. Až vstupem do školního systému na povrch víc vyplují základní rysy této mozkové dysfunkce a nastává jízda. No a k nadání… Když člověk nemá srovnání se stejně starým dítětem, tak mu jeho dítě asi nadané nepřijde. Hodně cestujeme, což v dětech přirozeně vzbuzuje zvídavost a ptají se nonstop na cokoliv. Když budeš s dítětem celé dny na pískovišti před panelákem, tak se na příliv a odliv ptát nebude. Dost bedlivě jsem ale hlídala, aby ani náhodou do nástupu do školy neuměl číst, protože mi bylo jasné, že jakmile se ve škole bude nudit, tak to tam zbourá.

Jak jste vybírali školu?

Měla jsem jediný strach: že syna učitelka během dvou týdnů začne nesnášet a domů mi bude chodit nešťastné dítě. Že se bude řešit, že neposedí, vykřikuje, pořád se ptá, chce diskutovat, trvá si na svém, a když mu něco nedává smysl, prostě to neudělá. Věděla jsem, že nechci syna nikam vozit, platit mu soukromou školu a vyčlenit ho tak do jiné sociální skupiny. Před jeho nástupem do školy jsem o alternativních školách a přístupech nevěděla nic. Bylo pro mě důležité, aby děti, které potká ve škole, mohl potkat na hřišti, došel si sám do kroužku, byl nezávislý. 

Jak to dopadlo?

Dobře. Šlo mi hlavně o to, aby učitelka byla fajn, a to se povedlo – byla to speciální pedagožka se zkušenostmi s „odlišnými“ žáky. Po týdnu mi volala, jestli bych souhlasila s vyšetřením u školní psycholožky. Rozdělili mu ho do dvou dnů, protože to bylo fakt náročné, a výsledkem byla diagnóza ADHD a nadání. Na naší škole má skvělou péči školní psycholožky, máme ředitelku, která je otevřená netradičním řešením, třídní učitelka je anděl a letos ve třetí třídě nemá už individuální vzdělávací plán. Výchovná poradkyně mi řekla, že respektují odlišností dětí a nepotřebují k tomu psát návod, že je snad logické, že ho povedou tak, aby chtěl spolupracovat. Přitom je to klasická státní škola. 

Jaký to pro tebe byl pocit, když jste drželi v ruce papír s písmeny „ADHD“?

Osvobozující, nikoliv alibistické. V mnoha diskuzích pod články o ADHD se dočtete, že jde o nevychované děti a že se diagnóza rodičům hodí, aby se zbavili odpovědnosti za dítě, které nezvládají. Já musím vynaložit dvakrát tolik úsilí a sklidím poloviční úspěch při výchově k tak triviálním věcem jako je třeba zdravení. Tyhle děti dělají to, co jim dává smysl, nejsou tabulkové poslušné ovečky. Když máte papír s diagnózou, začnete o ADHD číst, poslouchat podcasty a konečně chápete, že to, jak se dítě chová, není naschvál, ale jinak fungující chemie v jeho mozku. Přestanete chodit ze školky naštvaná na své vlastní dítě, protože se zase nechovalo ukázkově, ale začnete ho chápat a bránit. 

A co Kryštofův táta?

Kryštofův táta se diagnóze bránil. Nechtěl, aby byl syn „onálepkovaný”, aby do kolektivu přicházel s cejchem. Přitom je sám ADHD a ví, jaké to je, když na vás svedou průšvih, kolem kterého projdete o metr dál. Tak jsem ho přesvědčila, že diagnóza není špatná věc, že to synovi může pomoct, protože všichni budou počítat s tím, že je prostě trochu jiný. A počítat se s tím musí, třeba když ho chci přihlásit na nějaké kroužky, jdu to řešit předem. Nedávno mi volali z parkouru, že nestojí a nečeká, až na něj přijde řada. Tak jsem jim vysvětlila, že tak to prostě je, že nevydrží fyzicky v klidu, a poslala jsem jim pár informací o ADHD. Poradili si. On samozřejmě potřebuje pracovat na trpělivosti, ale někde se to musí naučit, a kde jinde než ve volnočasových aktivitách by na to měl být prostor? A mezi vrstevníky, pochopitelně.

Jaké máte vztahy ve třídě?

To je na delší povídání. Od začátku je trnem v oku některým rodičům. První třídní schůzky v první třídě, a hned se jedna z matek přihlásí a oznámí, že náš syn údajně ubližoval dětem na příměstském táboře. Od vedoucí tábora vím, že se nic takového nestalo. Já jsem na schůzkách nebyla, byl tam partner. Dopředu jsme věděli, že rodiče budou chtít Kryštofa řešit - vnímáš ten paradox? 14 dnů ve škole, šestiletý kluk, a už se na schůzkách přetřásá, co o něm někdo někde zaslechl. Nikdo nechce, aby o jeho dítěti takovou domněnku někdo řekl veřejně. Logicky zasadí červíka dalším rodičům, ty se ptají dětí, zda jim tenhle kluk neubližuje a jsi v začarovaném kruhu. Jen krůček k tomu, aby se na něj kdeco svedlo. Jak se k němu pak chovají jejich děti, když jsou takhle „naočkované”? 

Zlepšilo se to později, nebo se tyto situace opakují?

Takových situací jsem řešila několik. Na základě nepodložených domněnek, několikrát se zjistilo, že ho údajně poškozené dítě provokuje, a dokonce lže. Hájíš nevinné dítě, místo aby ten, kdo ho obviní, předložil důkazy. Jednou mi volal tatínek spolužáka a šokoval mě dotazem, zda je bezpečné, aby Kryštof chodil s dětmi do třídy. Říkám mu - víte co, když se porvou hokejisti, tak je chlapi obdivují, ale když se kluk, kterého jiné dítě v podstatě psychicky šikanuje tím, že ho neustále provokuje a nedá si říct, brání, tak se na něj koukáte jak na potenciálního vraha. Uklidňuji se tím, že Kryštofův mozek zraje a jednou z něj bude člověk s dobrým srdcem. Ale co vyroste z dětí, které od školky lžou, záměrně provokují, nerespektují hranice vrstevníka?

Alena Bartošová vystudovala marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v marketingu a PR, v posledních letech je na volné noze a vede několik redakcí a projektů. S partnerem vychovává dva syny a jejich srdce patří cestování a kempování nadivoko. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.